Minulý víkend patřil rozjezdu LOB sezóny, a tak v dnešním sloupku reprezentanta máme LOBáka! Petr Horvát vyhrál oba závody ČP a dnes vás seznámí se strastmi a slastmi posledních dvou let jeho přípravy.

Cože, zase sloupek? Můj první byl o mě, druhý o LOBáckých problémech a třetí o těch plaveckých, takže je čas zase napsat o sobě, nic lepšího mě za těch 24 hodin nenapadlo … počkat, to už je to víc jak dva roky, co jsem naposledy psal sloupek?

Jo, to se psal ten předcovidovej rok 2019, to jsem měl fakt slušnou formu. A navíc jsem podobně jako Jožo Borovčík na sklonku kariéry přišel na to, jak nedělat skoro žádné chyby. Na Evropě v Turecku na krátké 11. místo, 98 vteřin od medaile, 1 chybka od TOP10, prostě úžasný. Klasika tam už tak slavná nebyla, ale 17. místo 10 minut za vítězem ve více než 2 km nad mořem na to, že to bylo de facto BBA po dni půstu, vlastně celkem ujde. Do univerziády jsem se po těch střevních potížích dal dohromady a 8. místo z hromaďáku 94 vteřin za zlatem taky vcelku dobrý. Škoda zkaženého sprintu, poněvadž při stíhačce jsem v závěru bojoval o třetí čistý čas dne (který samozřejmě vůbec nikoho nezajímá). A pak přišlo MS ve Švédsku, kde mě opět dělila od vysněné TOP10 jedna chyba, tentokrát na sprintu (14.), což byl taky první LOB sezony, kde mě dokázal předjet i někdo z české repre… V létě jsem přihodil zlato z ME univerzit v OB na krátké a bronzy z veteránského MS v plavání na 200 m znak a 3 km. Zkrátka jsem byl celý natěšený na doktorské studium, jak se do toho sportování opřu ještě víc! Ale ne.

První větší zdravotní komplikace mě potkaly hned v říjnu 2019. V eventoru se mi rozsvítilo „age 25“ a bylo vymalováno. FISU mi pro přílišné stáří zakázala start na svých akcích, jak jste již v pondělí (nebo v úterý), milí čtenáři O-News.cz, zjistili. Bohužel je to údajně neléčitelné a je potřeba se s tím naučit nějak žít. I když mě to nakonec až tak mrzet nemusí, poněvadž přišel covid a FISU za poslední dva roky dokázala bohužel uspořádat jen a pouze jednu letní univerziádu… Takže bych akorát dvakrát směřoval sezonu k něčemu, co mi dva týdny předem zruší.

Druhý průšvih přišel v zimě, kdy jsem kvůli zraněné ruce musel měsíc okolo Vánoc jezdit jen bez holí. Pár set kiláků bez holí se hodí jak sůl, to jo. Úvodní kolo svěťáků 2020 se navíc přesouvalo z Lotyšska do Švédska na pozdější termín (mohl za to starý dobrý nedostatek sněhu, nikoliv covid), takže jsem se do toho celkem stihl dostat, ale formu jako před rokem jsem zdaleka nenaladil. Dvacítka na ME na Sibiři sice dvakrát padla, ale 9 minut na klasice od Škodíka, to je prostě moc.

Přišla doba covidová, která MČR v OB přesunula na podzim, což mě celkem potěšilo, páč na jaře bývám poněkud pomalým běžcem. A tak jsem točil a točil. Na podzim ale žádné zázraky nepřišly (18. klasika, 25. sprint, 41. krátká), no a tak jsem točil a točil a točil. Velké točící finále představovaly tři týdny v Livignu (1800-2100 m n. m.), čímž jsem se zřejmě utočil… Oproti 2019 jsem měl o 100 hodin tréninku víc (625 hodin), naběhal jsem 3 tisíce km (osobák o tisíc km) a na lyžích najel 4 tisíce km.

Jediné české LOB závody zimy 2021, co nám covid nechal, MČR v Rýmařově ale zase žádné zázračné výsledky nepřinesly. Na sprintu jsem vyhrál jen se štěstím a na klasice mě předjel i kouzelný dědeček Kládin, snad už naposledy. A za měsíc na estonském MS opět žádná sláva. Dvacítka sice díky krátké padla (16.), ale 10 % ztráty na vítěze, s tím díru do světa prostě neuděláš. Po MS jsem si dal na vyčištění hlavy nějaký ty výlety v Jeseníkách, odpočinkový cyklus jsem zakončil tím nejdelším projetím (137 km), po kterým jsem se odebral do postele a začal léčit anginu. Dala mi fest zabrat, však se taky záhy ukázalo, že mám i mononukleózu. Game over.

Možná dobře, říkám si zpětně, takhle to dál nešlo, chtělo to nějaký nový impulz. Novou hru jsem začal asi týden před MČR ve sprintu, kde jsem poté s naběhanými 25 km vybojoval krásné 57. místo před 6 lidmi a 2 diskaři. Týden co týden jsem pociťoval zlepšování svého stavu, zvláštní pocit. To však záhy zbrzdilo covidové očkování a psaní práce k SDZ (statním doktorským zkouškám, pozn. red.), takže jsem začal naplno trénovat až koncem července. Na podzim jsem běhal, myslím, celkem obstojně, třešničkou na dortu byl víkend v Plzni, který mě vykopl na 14. místo v rankingu. 7. místo na nočním se ztrátou necelých 4 minut a 4. místo na krátké 1:45 za Dýmem, to je buďto náhoda nebo jsem konečně našel, kam jsem před dvěma lety uklidil tu formu.

A tak s napětím očekávám své první lobácké výsledky … a … je to tu … dvakrát druhé místo za borcem, co loni bodoval v SP v běžeckém lyžování. Že já bych tu formu konečně našel?

Petr Horvát