Zima je v plné parádě. Alespoň na horách je dostatek sněhu, o víkendu proběhly první letošní závody v LOBu a příští týden začíná v Letohradu Zimní olympiáda dětí a mládeže. A právě o olympiádě se rozhovořil dnešní tvůrce Sloupku reprezentanta Petr Horvát. Jaký je jeho názor OB na olympijských hrách? Jak stíhá školu a reprezentační povinnosti? A co radí pořadatelům závodů v LOB?

Orienťák by měl být na Olympiádě. Ani ne kvůli penězům, možná kvůli povědomí veřejnosti, ale hlavně by tam měl být proto, že tam patří! Zajímavý, napínavý až do konce, s dnešními technologiemi skvěle sledovatelný. Dělá ho nemálo lidí, ve světové špičce se pohybuje dost národů a elitní sportovci mají vysokou fyzickou výkonnost. Ale co historie? Limitována rozvojem kartografie, takže žádná sláva. No ale když si odmyslíme mapu, co nám zbyde? Běh surovým terénem (má to vůbec v sobě nějaký sport?). A to už historii má, a celkem dlouhou, řekl bych. Asi tak dlouhou, jako vývoj člověka, že jo? A je to taky jeden z mála sportů, který dokáží provozovat zvířata. Ale na Olympiádě by se asi spíš běhalo městem, co? Hm, ale mazat už to nebudu, celkem se mi ta myšlenka líbí. Kéž by ta Olympiáda někdy vyšla, když už jde orienťák divácky atraktivním směrem.

LOB na ZODM 2014 v Novém Městě. Od pondělí bude LOB na ZODM v Letohradu. Autor: Martin Křivda.

Ale dost už o tomto sportu, tam už je má reprezentace minulostí. (Možná ale i budoucností – třeba klapne letos AMS, anebo ještě comeback odložím na později, anebo na nikdy.) Ano, napíšu taky něco o lobech. Třebaže by taky měly být na Olympiádě. Je to taky zajímavý, napínavý až do konce, s dnešními technologiemi skvěle sledovatelný. Bohužel to dělá o dost míň lidí, světová špička je užší a má míň národností. Navíc to skoro nikdo nezná. Na Olympiádu se už dostaly bizarnější a veřejnosti vzdálenější sporty. Třeba biatlon. Nic proti němu. Dobře se na to kouká. Ale v běžném životě? Člověk jde na běžky, po chvíli se zastaví a … vytáhne si flintu, aby si zastřílel – spíš jako že ne … vytáhne si mapu, aby se podíval, kudy dál – to už zní pravděpodobněji … nejspíš ale vytáhne nějakou sváču. A nebo curling. I když vlastně se smetákem to umí hodně lidí. Beru zpět. Nebo tu máme skoky na lyžích. Se tak půjdu proletět pár desítek metrů vzduchem s lyžemi na nohách. To tak. Nicméně je vidět, že sport může být ve své podstatě cáklej jak chce, když je koukatelný, napínavý a má pestrou a kvalitní světovou špičku. Nemusí ho dělat ani davy lidí, stačí to jen umět dobře prodat! A v tom orienťák jak pěší, tak lyžařský, přijde mi, trochu zaspal („armádní sporty“ – 1. MS biatlon 1958, 1. MS OB 1966, 1. MS LOB 1975 – moc velký náskok biatlon neměl, ale je teď úplně někde jinde). Se současným boomem internetu to třeba ještě doženeme …

A o co že vlastně na lobech z mapového hlediska jde? Některé rysy jsou podobné z klasického orienťáku, ale řada věcí je od něj dost odlišná. Že jsou loby lehký, když je to jen po cestách? Někdy je to lehký, někdy není, stejně tak jako klasický orienťák. V lobech zpravidla nemůžeš dělat kompromisy, jakože „půjdu rovně“, nebo „tak nějak ten kopec obkroužím“, nebo „lehce zprava“. Máš nějaký počet variant daný cestami (případně rozšířený možnostmi s fikáním) a musíš si jednu vybrat (jako na MTBO a podobně jako na sprintu ve městě, na lobech v ideálním – severském – případě bývá variant mnohem více). Na křižovatce musíš vědět, kam odbočit. Ztratíš kontakt s mapou a naskakují minuty, najít se v lese, kde jsou jen stopy a sníh, přeji hodně štěstí, doslova. Navíc si na mapě nemůžeš držet prst nebo busolu, takže např. delší postupy sítí čárek lesem bez výrazných bodů jsou fakt peklo, neboť pamatovat si, kde zrovna v tý mapě jsi a kudy jsi chtěl jet, není až tak lehký, a koukat do toho nonstop, skončíš v prvním stromku u cesty.

Petr Horvát jezdí LOBy za klub SK Severka Šumperk. Zdroj: http://zpravodajstvi.sumpersko.net

I chyby se počítají jinak. Na klasické orienťácké dohledávky v řádu vteřin až minut a směrové úlety v řádu vteřin se tu nehraje. Nestihnutí odbočky či pád, klidně za 15 vteřin. Otočení u kontroly při bezkontaktním ražení, cca 5 vteřin dle šířky stopy. Vracení se ke kontrole po chybném ražení v čárce, 10–20 vteřin. Mapování před křižovatkou, klidně 10 vteřin. Tyto chyby by ve spojení s fyzickým a obratnostním výkonem měly rozhodovat závody. Do výsledku se promítá i rychlost lyží, což může být z určitého pohledu nežádoucím faktorem, ale s tím se tak nějak u zimních sportů počítá a patří to k tomu. Navíc oproti běžeckému lyžování/biatlonu chyba vedoucí ke zlomení lyže/hole často představuje likvidační časovou ztrátu.

Petr Horvát na MČR ve sprintu 2017. Foto: Jan Petr.

Jsou tu však další dva faktory, které bohužel často loby rozhodují, ač by k závodům patřit pro jejich neférovost dle mě rozhodně neměly (už je to dlouhý, já vím, sorry, ale alespoň pořadatelé lobů prosím Vás čtěte dále):

Jak řekl Bombis: „Na tom vašem sportu je blbý to VYHÝBÁNÍ.“ A snad ještě horší je PŘEDJÍŽDĚNÍ. To totiž oba zúčastněné jednak zpomalí a taky jim to ubere sil, a navíc se při tom moc nedá koukat do mapy. Logicky každý asi nepotká nutně stejný počet lidí. Logicky taky každý potkává lidi na různých místech (u kontroly, ve sjezdu, v kopci, na plné, na čárce, na tečce …). Není tedy pochyb, že má každý jiné podmínky. Máme tu tedy neférový prvek náhody, což není dobře. Na světových závodech to až takový problém není, když jsou v lese obvykle současně jen dvě elitní kategorie (horší je to při kombinaci dospělí + MSJ + MED). Takový luxus (který je nesporně pro regulérní závod nezbytný) jsme si mohli užít i na WRE sprintu od MLA. Odpoledne však hned proběhla od německých kolegů ukázka pravého opaku, když na MČR (!) na krátké během hodiny dokázali odstartovat téměř čtyři stovky lidí, ve špičce chodilo i deset lidí v minutě. Jak to pak vypadalo v té jedné tečce, kam většina z nich zamířila, si asi dokážete představit. Já měl tu čest v té špičce startovat (pořadatelé mi to pojistili přehozením z elitní české do rakousko-německé startovní skupiny). Na tomto asi čtyřminutovém úseku v tečce (mírně z kopce a po rovině) jsem na v závěru startujícího Kládina a Škodíka nakoupil minutu a čtvrt. To už by to nebyla půlka brambory, ale stříbro … a nebylo to jediné místo, kde provoz ovlivňoval mezičasy. Co bylo, to bylo, doufám jen, že toto už nikdy nezažiju. Budoucí pořadatelé, prosím, vezměte si z toho poučení a mějte na paměti, že loby se jezdí na síti stop, a nikoliv v prostoru jako orienťák, lidi se tedy nerozptýlí po lese a budou si překážet!

Tím druhým nefér faktorem bývají často VOLBY. Stavitelé, prosím, zbystřete. Pro férovost totiž musí být splněno několik podmínek, které jsou často porušovány (Němci jsou na to experti, ale občas se stane i u nás, stává se i na severu) a paradoxně tak teoreticky horší volba může být prakticky rychlejší volbou. Tyto hrubky znehodnocující volby jsou:

• ŠPATNĚ ROZNESENÁ KONTROLA. Mám na mysli její přesné umístění. Často dochází vůči mapě k posunutí kontrol v terénu o několik metrů až několik desítek metrů (rychlost eliťáka je cca 5 m/s). Ono je totiž často nesmírně obtížné (mnohem více než v OB) přesně kontrolu na stopě umístit, když je v lese obvykle minimum záchytných bodů!
• NEPŘESNÁ MAPA. Občas jsou použity vrstevnice z velmi hrubého zdroje a neodpovídají tak úplně přesně realitě. Občas jsou nedostatečně vykresleny zatáčky a přesná pozice stopy. To se dá prominout, pokud tímto není zkreslena délka stopy.
• TEČKY. Definice značky je „Hrubá, pomalá stopa (0,8–1 m) s malým množstvím sněhu nebo větvičkami {či jehličím}. Tato značka se neužívá ve strmých svazích, jestliže šířka stopy umožňuje užití techniky stromečku pro stoupání nebo plužení pro zpomalení a zastavení.“ Je to tedy čárka ve špatném stavu! Nesprávně se ale tato značka používá pro stopy od lyžaře, často projeté jen párkrát, takže se v průběhu závodu jejich kvalita značně mění, nehledě na to, že mohou být zaměněny s fikačkama. Navíc se v nich umocňuje problém s vyhýbáním a předjížděním. Např. na německém prosincovém ČP na krátké jsem potkal tečku projetou tolikrát, že bych to na prstech spočítal, i tečku, na které se dalo již pohodlně bruslit. Na německém lednovém ČP na klasice pak tečku na stěžejní volbě představovaly dvě koleje od auta. Kvalita tečky je tedy neodhadnutelná, a navíc pro každého může být jiná. Stopy neupravené technikou tedy (ač přináší technické i fyzické výzvy či zážitky) ponechme tréninkům, na pohárové, a hlavně mistrovské závody opravdu nepatří!

Pořadatelé, prosím, vyvarujte se výše uvedeného. Nejen v elitě se často bojuje na vteřiny – závody pak ztrácí na regulérnosti. Věřím, že toto je poslední nešvar srážející loby z Olympu. Zároveň chápu, že uhlídat vše, když Vám často hází klacky pod nohy příroda s počasím a správa se zákazy skútru v lese, může být leckdy až nemožné. Vůbec se tedy nedivím, že se nikomu do pořádání lobů zrovna moc nechce.

Jo a něco o mě ještě bych měl. Toš s tréninkem jsem z dlouhodobého hlediska spokojený, mám za to, že se v tomto směru pořád posouvám. Poslední půlrok se myslím celkem povedl, zima se vyvíjí sice zdánlivě trochu hůř – mám míň kiláků na sněhu než loni, ale řekl bych, že to snad kompenzuje jejich kvalita. Začátkem ledna jsem jen lítal po doktorech a na sníh se nedostal – zkoušky jsem ale u všech udělal, takže můžu hodit školu za hlavu a myšlenky směřovat k blížícímu se ME!

Petr Horvát při závodě ME v rakouském Obertillachu (2016). Foto: Johanka Šimková.

Na listopadových SP jsem byl mapově celkem stabilní, na domácích závodech ty výkony taky nebyly nejhorší – mám tři tituly a vedu ČP. Dost mě mrzí, že při výběru náhradního termínu na MČR na klasice a ve štafetách pořadatelé (co jsem pochopil) upřednostnili závodníky jedoucí Jizerskou 50 před těmi jedoucími na AMS v LOB. Takže možnost dalších placek z MČR padá stejně jako aktivní obrana vedení v ČP. Alespoň tedy budu moct o něco smysluplněji vyladit na AMS.

A chcete vědět, jak to dávám ve škole s absencí? Doteď to šlo, letní semestr je ale fest nabitý stejně jako lobácká termínovka. Navíc nám teď z nové fakultní směrnice nějak vypadla má oblíbená věta „Neúčast studentů na kontrolované výuce lze omluvit zejména v případech lékařem potvrzených zdravotních důvodů, státního zájmu, úmrtí v rodině, státní reprezentace a školní reprezentace.“ No, zkrátka, sám jsem zvědav, jestli budu muset nějaký to praktikum za rok opakovat.

Konec. No to byl ale sloup. 1643 slov. Omlouvám se za tu nekonečnost, ale měl jsem potřebu to všechno pustit do světa.

Petr Horvát