Stavba tratí světových závodů je v mnoha ohledech specifická a jiná než stavba tratí pro běžný český závod. Už jen tím, že na domácích závodech se staví v poslední době přes 40 kategorií a tratí, kdežto pro závody světové se většinou staví tratě dvě – muži a ženy a případně jejich podvarianty. Ale tyto tratě se zase piplají a brousí do posledního detailu a na práci stavitele navazuje mnoho dalších úkonů. Mnoho rysů je ale společných, a tak může být třeba pro někoho zajímavé nahlédnout pod pokličku, jak tratě na takový světový závod vznikají. A přesně to jsem se vám rozhodl umožnit v případě finálového závodu SP ve sprintu, který se běžel před necelým měsícem v Mladé Boleslavi.
Aby bylo jasné, o čem je řeč, tak je dobré si závod připomenout prostřednictvím TV záznamu.
A nebo alespoň pohledem na závodní mapy a tratě.
Les mi není souzen, opět do města
Ačkoliv jsem na domácí scéně žádný významný sprint nikdy nepostavil, tak mi někteří podsouvali, že jsem co do stavby sprintový specialista. To proto, že jsem i na posledních velkých mezinárodních závodech v ČR – ME v Jeseníku 2016 stavěl individuální sprint. A to jsem k tomu přitom tehdy přišel jako slepý k houslím. Měl jsem stavět kvalifikaci middlu, následně bylo rozhodnuto, že jako mladý a progresivní zvládnu kvalifikaci sprintu a nakonec jsem stavěl i finále. Žádným specialistou nejsem a i tentokrát jsem do pořádání šel s tím, že si postavím skalnatý middle v Českém ráji, ale osud tomu chtěl, abych stavěl opět sprint.
Stavitel tratí světových závodů však musí být na změny připraven a tak trochu s tím do toho jít, že změn bude hodně. Jak někteří s oblibou říkají, stavitel je ocadový dělník, který provádí pokud možno důsledně a včas všechny změny a připomínky, které se na něj sypou z vyšších míst. Samozřejmě hlavně na začátku tam je i velký prostor pro vlastní invenci, ale dost věcí je nějakým způsobem daných nebo vynucených a stavitel se musí pohybovat v zadaných mantinelech. To je jeden z hlavních rozdílů od českých závodů, kde se většinou stavitel podílí více na celkové koncepci závodu a do tratí mu většinou kecá “jen” hlavní rozhodčí.
Mladá Boleslav – ideální prostor?
Navíc jsem tuto změnu tentokrát navrhl dobrovolně, v Mladé Boleslavi jsme již dříve plánovali s turnovským klubem uspořádat velký závod, a tak jsem měl město prochozené a dokonce tam již měl staré neuskutečněné náčrtky tratí na základní vojenské mapě. To město je na první pohled ideální – historické centrum, hrad, prudké svahy, převýšení, schody, fotogenické moderní a opravené historické budovy. Nabízí snad všechno co potřebuje pěkný televizní závod a hned si začnu představovat, jak by to mohlo v televizi vypadat, to bude bomba! Navíc město není moc známé mezi lampióny, nesídlí tu žádný velký klub a kdo tu pracuje, tak většinou ve fabrikách na okraji a ne v hezky “odříznutém” centru. Zn. ideál. Bude to ale opravdu tak ideální i pro stavbu tratí?
S prostorem jsem se začal důkladněji seznamovat někdy dva roky před datem konání závodu, kdy se začalo pracovat na koncepci celého závodu. Bylo potřeba vybrat místo pro cílovou arénu, karanténu, start, načrtnout první verze tratí a od toho všeho odvodit prostor, který necháme během jara 2017 zmapovat. Tuhle fázi mám na celém stavění vůbec nejraději.
Využil jsem tehdy zbrusu nové funkce v OCADu, která umožňovala automaticky vygenerovat sprintovou mapu v ISSOM z Open Street map. Na pár kliknutí jsem tak měl mapu, která by stačila pro zimní ligu a po rychlém virtuálním projití města po StreetView či Panoramě a dokreslení detailů a vybarvení ploch jsem navíc měl poměrně přesnou mapu včetně nepřekonatelných zdí a bariér. Super nástroj na vymýšlení koncepce tratí u sprintových závodů, ale zároveň jsem hned věděl, že je to i velmi nebezpečný nástroj, protože takhle dobrou mapu si teď úplně stejně jednoduše bude moci udělat kdokoliv ze závodníků.
Nejprve jsme hledali zázemí závodu v mladoboleslavském zimním stadionu a jeho okolí. Dokonce byl nápad dobíhat přímo do útrob čtyřtisícové ŠkoEnergo arény. Bránil jsem se dlouho aréně nahoře na Staroměstském náměstí, protože by to enormě omezilo možnosti pro stavbu tratí a využití areálu hradu.
Naopak o televizních úsecích jsem měl jasno od samého začátku. Věděl jsem, že první TV úsek musí být cca po 3-5 minutách a druhý okolo 10.-11. minuty závodu. Areál vzdělávacího centra Na Karmeli i parčík u kostela Sv. Havla byly jasnou “vizuální” volbou. Zároveň ale tedy hned od počátku dost velkým omezením co se stavby týká.
Zimní stadion se ukázal být sice jako krásná varianta pro centrum závodu, ale v praxi nepoužitelná. Závod byl plánován na říjnovou neděli, což je hrací den hokejové Extraligy, a tak by závodníci museli na sběrce nazouvat brusle, pronájem byl trochu mimo naše možnosti, a také bychom asi tribuny pro 4200 diváků nenaplnili. Musel jsem přijmout fakt, že aréna bude nahoře na náměstí a “stavebně” se s tím vypořádat.
Aréna byla tedy daná a vytanula další velká otázka: “Kde udělat předzávodní karanténu?” Daný byl totiž také fakt, že je to finále SP, a tak start musí být přeci na podiu v aréně. O cíli ani nemluvě. No jo, ale teď musí závodníci někudy na to náměstí přijet / přijít a nesmí vidět kontroly ani nic ze závodu. Vzhledem k tomu, že bezprostřední okolí severně a východně od arény nabízelo zároveň i nejčlenitější městské uličky a areály, tak kdybych musel i toto oželet, tak by závod významně utrpěl. Na ukázce vidíte variantu karantény na školním hřišti severně od náměstí (růžová barva), kterou dlouho prosazoval IOF Event adviser (dále jen SEA). Tratě se tak tomuto areálu zcela vyhýbají.
Já jsem ale od samého začátku na tomto školním hřišti plánoval první kontroly a nechtěl jsem se jich vzdát. Navíc se mi koncepce závodu s využitím tohoto hřiště pro tratě líbila mnohem více. Museli jsme tak přijít s novým místem karantény, které by co nejvíce vyhovovalo závodníkům a co nejméně narušilo koncepci závodu. Zkoušeli jsme variantu karantény na hradě na konci skalnatého výběžku JZ od arény, který nabízel velký prostor a vzhledem k umístění arény a od počátku plánovanému dlouhému postupu se nedal pro tratě už jinak využít. Bohužel by to ale znamenalo oželet variantu postupu kolem hradu na “královském postupu” trati. Konkrétně v této ukázce se pak počítá s karanténou umístěnou v podzemních garážích pod náměstím. To by byl ideální prostor, vidět ani slyšet by nebylo skoro nic, je tam dost místa na běhání v několika podzemních podlažích, teplé a suché místnosti muzea, labyrint podzemních katakomb na warm-up mapku. Ale už v Jeseníku jsme byli kritizování za dlouhé karantény a dovedl jsem si představit ten humbuk, kdybychom trenérům oznámili, že karanténa bude v podzemních garážích.
Nakonec nás napadlo pro karanténu využít boční uličku vedoucí od náměstí, kterou by neměl být problém uzavřít. Tady ale zase bohužel nebylo příliš prostoru. Celé to tedy bylo o hledání kompromisu mezi adekvátními podmínkami závodníků před startem a nezkažení celé závodní koncepce. Toto umístění karantény nakonec vyhrálo, SEA jsme slíbili ještě domluvit vnitřní kryté prostory (to, že jsme se v pátek před konáním závodu dozvěděli, že nebudou k dispozici, je už ale na jiný příběh), a také jsme chtěli minimalizovat čas elitních závodníků v karanténě tím, že B finále půjde výjimečně až po A. Trať z této ukázky je zároveň verzí, která byla prezentována SEA při první návštěvě začátkem dubna 2017. Tedy 1,5 roku do konání závodu. Vyšla z toho v zásadě jediná zásadní připomínka – moc dlouhé!
A tak se začalo stylem, který mě provázel vlastně celý zbytek stavby tratí – zkracovat, zkracovat, zkracovat. Tady je verze (“still too long”) z dubna 2017 právě po první inspekční návštěvě.
Máme tedy koncepci závodu. Hurá! Práce pokračovaly pak až v létě 2017, kdy jsem dostal první verzi závodní mapy. Ač se město zdálo zprvu jako ideální prostor, veliké bloky budov stavbu zrovna neulehčovaly. Opravdu komplexní volby se třemi a více reálnými variantami postupu šly totiž vymýšlet pouze na hodně dlouhých postupech a těch nešlo na trať umístit mnoho. Zatímco na mužskou trať to takový problém nebyl, dámská trať se ukazovala býti větším oříškem.
Rok a kus před závodem a tratě máme na závodní mapě. Můžete vidět, že mužská trať už se od této chvíle mění pouze minimálně. Stále bylo potřeba zkracovat, a tak trať cca rok před závodem přichází o smyčku na 17. – 19. kontrole. A dále se mění dlouhý postup na 10. kontrolu, který je postupně několikrát testován jak mnou, tak i televizním spolukomentátorem a bývalým světovým sprinterem Tomášem Dlabajou a vyplývá z toho jediné, je potřeba ještě více znevýhodnit úplnou spodní obíhačku, a tak posouvám 9. kontrolu stále blíže schodům u osmičky.
Trať byla tedy skoro dotažena, postupy vyměřeny, ale bohužel ale esteticky trať nepůsobila moc hezky – první dva postupy skoro v jedné linii, navíc dlouhý postup jak se upravoval, tak byl víc a víc rovnoběžný právě s postupem na jedničku. Nebylo to vůbec pěkné a mohlo to být pro závodníky i matoucí. Jak z toho ven? S postupy jsem byl konečně spokojen, ale zase trať vypadá ošklivě. Nakonec se to částečně vyřešilo několika drobnými úpravami a výměnou mapy na třetí kontrole. Závodníci tak měli postupy od startu na dvojku a dlouhý postup na jiné mapě.
Tak za kolik to půjdeš, Tove?
Turboletními změnami naopak v této době prochází ženská trať. Tam se také od samého začátku počítalo s “královským postupem” přes celé centrum. Ale čím dál více je potřeba zkracovat, tím více se ukazuje, že od tohoto postupu budu muset upustit. Aby dámy měly stejné již dané TV úseky a start i cíl v aréně, tak se s dlouhým postupem do směrného času bohužel nevejdeme. Na ukázce poslední verze dámské trati s postupem 8-9 přes město.
Je tak potřeba hledat nové cesty, kterak vést dámskou trať mezi TV úseky, aby co nejméně ztratila na své atraktivitě a časově si vše sedlo. A nebyla to práce úplně jednoduchá. Tady vidíte verzi ze září 2017, kde ženy měly běžet první TV úsek v opačném směru a pak absolvovat dva poměrně “nudné” transferní postupy na další TV úsek. Navíc to úplně časově nevycházelo, první TV úsek by byl pozdě a moc brzy před tím druhým. Bylo třeba ideálně zachovat začátek a konec podobný mužské trati a hledat nové řešení prostřední části tratě.
Jak odhadnout čas nejrychlejší světové ženy? Toť otázka, se kterou jsem bojoval už před dvěma lety v Jeseníku a ne zcela úspěšně. Bohužel jsem neměl k dispozici žádnou elitní sprinterku, která by mi trať byla schopna proběhnout tak, abych z toho měl nějaký jasný závěr. Všechny kandidátky, které mě napadaly, byly buď v reprezentaci nebo měly v té době co dočinění s reprezentací a nebo z nějakého důvodu nemohly. Navíc jsem nutně potřeboval nějaký argument, protože hlasy od SEA, že tratě jsou moc dlouhé, sílily. A to i přesto, že jsme od začátku avizovali v Bulletinech vítězné časy 14:50. Tedy že sprint na 12 minut to rozhodně nebude. Sprint na více jak 15:30 jsme si ale dovolit prostě nesměli. Požádali jsme tedy o pomoc vědu matematiku a začali počítat.
Jak jsem to zjistil, se mě už prosím neptejte, ale po použití několika speciálních sprintových konstant jsem došel k závěru, že závod v MB s tímto převýšením musím postavit 3,47 km dlouhý, aby to vítězka zvládla za kýžených 15 minut.
Dámská trať půl roku před závodem – skoro finální koncept dle vypočítané délky.
Nakonec to u finální tratě vyšlo ideálním postupem ještě o nějaký ten metřík kratší. I tak to ale v průběhu závodu dlouho vypadalo, že budu zatracen. 15:30 tam svítilo na obrazovce jako strašák, Judith Wyder – chyba v závěru a 15:17. Už jsem si vymýšlel nějakou lepší výmluvu, než to české otřepané “nepřijela světová špička”. A pak se to stalo, Tove – poslední startující žena – proťala cílovou čáru a časomíra ukázala 14:51. Byl jsem nejšťastnějším fanouškem v aréně.
Ano, mohlo se stát cokoliv, stačilo zvolit jednu volbu jinak, někde zaváhat, někde o pár sekund víc mapovat, navíc oběhnout auto… Určování směrných časů bude vždycky loterie na tenkém ledě a vždycky tak trochu vabank. Ale řídím se pravidlem, že štěstí přeje připraveným a po Jeseníku, kde mi to moc nevyšlo (kvalifikace delší, finále kratší) se mi to tentokrát vrátilo.
Ty terasy jsem zrušil, Edsene!
Poslední zásadnější změnou, kterou tratě prošly někdy půl roku před závodem byly úpravy pozic kontrol v okolí areálu Na Karmeli, kde byl první televizní úsek. Jednak byla každá ušetřená sekunda dobrá, a tak jsme rozhodli zrušit kontrolu 5 v terasách a vysunout ji nahoru na rovinu (úplně původně měly být ty živé ploty nepřekonatelné a měl to být jakýsi “labyrint”, který by donutil závodníky zpomalit v rychlé TV pasáži). Další kosmetické úpravy pozic kontrol 4 a 6 byly provedeny kvůli popisům a TV kamerám.
Jaké to ale překvapení, když jsem v začátku mužského závodu zavítal před velkoplošnou obrazovku a dánský sprinter Jakob Edsen si to suveréně mašíruje přímo na původní pátou kontrolu. Musím přiznat, že jsem sám sebe chvilku přesvědčoval, že jsem tu kontrolu opravdu přesunul, a že opravdu nemohl dostat starou verzi mapy.
A jak to tedy dopadlo?
GPS záznam je skvělá zpětná vazba pro stavitele sprintu, jestli se mu podařilo závodníky nalákat na všechny zamýšlené volby postupů a kudy to opravdu ve finále bylo nejrychlejší. Zároveň ale také všichni ostatní vidí, když se nějaká volba nepovede. Pojďme si projít a okomentovat pár stěžejních postupů dámské a potom i pánské trati.
Druhá kontrola dámské trati nabízela tři varianty postupu. Nejhojněji dámy využívaly červenou a zelenou variantu, růžovou obíhačku k mému překvapení zvolila pouze Galina Vinogradova, která zde ztratila 6 sekund na vítěznou Linu Strand (červená varianta). Anna Narhi na zelené variantě ztratila 2 sekundy. Všechny tři varianty se vešly do osmi nejrychlejších mezičasů na postupu a byly tedy poměrně vyrovnané. S tímto postupem jsem jako stavitel spokojený, možná jsem se zbytečně bál zvýhodnit růžovou obíhačku.
Dost možná nejvariantnější postup dámské trati na osmou kontrolu. Vyhrává jej Sabine Hauswirth, která realizuje červenou variantu. Tove Alexandresson na modré však ztrácí pouhou sekundu a další sekundu na ní ztrácí i Karolin Ohlsson na zelené. Všechny tři hlavní varianty tedy ve třech vteřinách. Ztrácí tady Judith Wyder, když realizuje překombinovanou růžovou variantu s dvojím schodištěm se ztrátou 14 vteřin.
Postup na 10. kontrolu nabídl také několik variant. O nejlepší čas se dělí Galina Vinogradova na nejkratší růžové variantě s Kamillou Olaussen na spodní červené. Karolin Ohlsson na modré ztrácí 6 sekund a oranžovou nikdo nevybral. Velmi zajímavou variantu, kterou ani stavitel nezamýšlel vymyslely Catherine Taylor se Sofií Haajanen, které to oběhly severními schody přes dvojku a ztratily přes 46 vteřin.
V závěru už to pak bylo spíše jen o postupech zleva-zprava a navíc se tento postup příliš nepovedlo ani vyvážit, a tak byla červená varianta rychlejší. Vyhrála ji Judith Wyder o 4 sekundy před Tove Alexandersson. Karolin Ohlsson na spodní růžové variantě ztrácí 17 sekund, což je dost. Tady už jako stavitel spokojený tedy příliš nejsem, sice postup rozdělil startovní pole skoro přesně na dvě poloviny, ale růžová varianta se ukázala být jako příliš ztrátová a špatná volba mohla odepsat závodnice z boje o medaile.
Poslední opravdu stěžejní postup na tratí byl na 17. kontrolu. Opět jednoduchý výběr ze dvou variant. Tady už to ale většina dam odhalila správně a spodem se vydala pouze hrstka z celkového počtu. Ono těžké prudké schody jsou na závěr už v nohou dost znát. Skvěle je ale vyletěla Judith Wyder, která ztratila na růžové variantě jenom 7 sekund. Postup vyhrává Maija Sianoa na červené.
Rychloanalýza mužské trati: Jsou velké rozdíly mezi variantami správné?
Muži měli variantní postup hned na první kontrolu. Nikdo se zde ale “nenachytal” na nejdelší červenou variantu. Postup vyhrává Tim Robertson po zelené obíhačce, Yannick Michiels na modré ztrácí 2 sekundy. Balík se nám hezky rozdělil, většina závodníků šla variantu modrou.
Postup na osmou kontrolu měli muži shodný se ženami a také muži se ve vybírání variant činili. Ostatně jak můžete vidět níže na ukázce z GPS trackingu. Postup vyhrávají stejným časem Král a Leandersson na zelené variantě (konec v kolečku pak po horních schodech po růžové). Tim Robertson na červené ztrácí 2 sekundy, Matthias Kyburz na modré pak 6 sekund.
Detail závěru postupu.
“Královský postup” jak jej označili komentátoři přímého televizního přenosu a stěžejní volba na trati, se kterou jsem strávil asi nejvíce času. Spokojen můžu být s tím, že závodníci zvolili všechny varianty a dokonce i takovou, se kterou jsem ani moc nepočítal (= úplně severní – D. Hubmann, Nykodým, Robertson, Kubát..). Naopak mě mrzí, že varianta přes arénu kolem předsběrky (Kyburz, Král..) se ukázala jako tak ztrátová, že znamenala skoro konec nadějí. Z testování přitom vycházela srovnatelná s variantou úplně okolo (Michiels), kterou jsem v průběhu stavby stále více znevýhodňoval. To že bude nejlepší jít variantou “přes hrad” bylo předem jasné, věřil jsem ale, že na ostatních variantách se nebude ztrácet tolik. Bohužel, ztrácelo.
A jak to dopadlo? Zvítězil vítěz závodu Leandersson na očekávaně nejrychlejší zelené “přes hrad”. Otázkou tak bylo, kolik se bude ztrácet na ostatních variantách? Jen 9 sekund ztratil belgický rychlík Michiels na červené variantě, kde naběhl o 183 metrů víc! Propastných 22 sekund ztrácí Matthias Kyburz na růžové variantě a odepisuje se tímto výběrem prakticky z boje o zlato. 26 sekund pak ztrácí Tim Robertson na úplně horní variantě, se kterou jsem ani nepočítal. Jako stavitel jsem rád, že všechny varianty byly vyzkoušeny, ale mrzí mě ztrátovost růžové a modré, kterou jsem čekal o trochu nižší.
Druhý z dlouhých postupů na mužské trati následoval vzápětí. Tady jsem nečekal, že by byly všechny varianty využity a také nebyly. Na oranžovou se nikdo nechytl, ale že nikdo nevybral růžovou mě trochu mrzí, určitě by nebyla nejrychlejší, ale konkurenceschopná s červenou ano. Postup vyhrává na zelené Matthias Kyburz, který se tak vrací do boje o pódium. Joey Hadorn se nachytal ve finální fázi, kde realizoval modrý postup a ztratil 22 sekund. Na červené variantě ztrácí Olav Lundanes 24 sekund a všichni, kteří tuto variantu vybrali, končí v takto obrovské ztrátě. To mě jako stavitele také mrzí, protože varianty jsem několikrát testoval a červená mi tak pomalu nevycházela, naopak jsem se bál, aby nebyla moc populární, a tak jsem ji v průběhu stavby trochu znevýhodnil. Pravdou je, že ji nevyzkoušel nikdo z těch, kteří bojovali o vítězství, a že rozdíl v délce byl tady na první pohled mnohem více patrný než u předchozího postupu.
A ještě pohled řečí GPS trackingu. Zajímavostí je i chyba Francouze Tranchanda, který odbíhal dolů kolem 11. kontroly a vůbec neodhalil, že to je kolem 10. kontroly rychlejší.
S některými postupy jsem tedy z pozice stavitele spokojen, některé bych teď ještě asi udělal trochu jinak, ale to je tak asi vždycky a je velmi těžké takto rozdílné varianty vybalancovat, navíc když sám nejste elitní sprinter, který si to adekvátně otestuje. V rovinatějším terénu je stavba sprintu vlastně jen o vyměřování postupů, ale v takto kopcovitém neprozradí délka o výhodnosti či nevýhodnosti varianty zdaleka vše.
Ženská trať byla tedy nakonec ochuzena o “královský postup”, ale zase měla (krom jedné) více vyrovnané varianty a rozhodovala tak především plynulost, rychlé rozhodování a aktuální běžecká forma. V mužské trati rozhodly volby. Jestli je to správně nebo není, nechám na vaše posouzení.
Celkové ohlasy na závod byly ale vesměs pozitivní i od závodníků, kteří se “nachytali” a špatná volba je připravila o lepší výsledek. Žádnou velkou debatu o tom, jestli je takové pojetí sprintu správné nebo špatné zatím závod nevyvolal. Co myslíte vy? Měl by se sprint rozhodovat na volbách? A bylo možné se za běhu vůbec připravit a odhalit tu správnou variantu na takto dlouhých postupech?
Nejlepší tři muži závodu a O-News.cz (Foto: Petr Kadeřávek).
0 komentářů