Poslední zářijový sloupek reprezentanta si pro vás připravil Vojta Stránský, který jezdí bajky za SOOB TJ Sokol Kralupy nad Vltavou. Jak se Vojta připravoval na letošní sezonu, jak se dá skloubit práce a “zábava” na vrcholné úrovni? Nejen na tyto otázky najdete odpovědi ve Vojtově sloupku.

Sezóna 2017

Příprava na letošní rok byla z morálního hlediska doposud nejtěžší, jakou jsem absolvoval. V práci (fakticky jsem přes zimu fungoval na 3 místech) se mi toho jako fyzoterapeutovi nakupilo tolik, že jsem byl chvílemi dost na vážkách, jestli budu mít dost energie na to usilovat o nominaci na MS, natožpak usilovat o nějaká slušná umístění na takových světových akcích. Kdo chce moc, nemívá nic – tréninkům chyběla regenerace a vždy jsem se děsil, aby naopak kvůli tréninku neklesla kvalita práce. Na jaře už vypadalo vše růžověji a na trénování bylo více času – to znamená, že jsem se nevracel z práce na kole s čelovkou v 9 večer, mohl jsem si dovolit omezit dávky kávy a kolo jsem si zase začal více užívat 🙂 ..za těch několik měsíců obrovsky vzrostl můj respekt ke klukům silničářům, kteří mě zasvětili cca 10 let zpět do světa cyklistiky. Chodí „hákovat“ do fabriky, manuálně pracují stojíce celý den na nohou a dokážou najet klidně 15 tisíc km za rok, k tomu kvalitně závodit.

Letošní rok jsem omezil intenzity. Nikoliv úmyslně. Nikdy mi nevadilo přijet pod pětiminutový kopec a „gumovat“ se tam, dokud jsem byl schopen držet žádoucí watty. Často to dalo čistého času v intervalu 60-70minut, takže jsem na 2 kilometrovém kopcovitém úseku trávil kolem 2 hodin. Dokonce jsem se loni na kopci v Libčicích nad Vltavou spřátelil s dvěma zedníky. Každou středu jsem tam jezdil trénovat sílu, od léta mi tam pak jaksepatří fandili..a když jsem poprvé vyhrál s Kryštofem Bogarem a Vojtou Ludvíkem MS ve štafetách, podávali mi na dalším tréninku lahváče 🙂 To mě dojalo.. Letos jsem ale potřeboval po pracovním vytížení spíš nějaký oddych a odreagování než další odškrtnutou „fajfku“ z tréninku. O to více jsem byl překvapený, když jsem se dostal po měsíci závodění do podobné kondice jako v minulém roce. Subjektivním pohledem oka to spíš mělo dle mého dopad na pomalejší regeneraci po závodech. Na prvních kole světového poháru to ještě nebylo ono, ale s tím jsem také počítal. Na mistrovství Evropy chyběl ten správný tah v nohou. Jak já mám tolik rád rovinaté závody (asi jsem jediný MTBO bajker-úchyl, co rád složený na kole líže jazykem představec v rovinatých závodech s čtvercovou sítí cest), tak tady jsem si s tou plackou moc nepotykal. Jen v posledním závodě štafet, kdy se jelo hezky kontaktně, jsem se cítil silně. Ve stejném složení jako loni na MS – s Vojtou a Kryštofem jsme vyhráli, byl to nádherný bonbónek na konci týdne závodění.

S přípravou na MS v Litvě, tedy poslední a zároveň největší akcí letošního roku, jsem mohl být maximálně spokojený. Zvládl jsem odjet 6 těžkých tréninků na chatě v Krušných horách jako takový základ, intenzity následovaly, vše zakončeno kvalitním odpočinkem. Tedy alespoň v rámci mezí. Hned první závod (middle) se mi povedl, nedělal jsem příliš mapové chyby a v místním těžkém terénu vybojoval velkou bednu (6.místo). Zbylé závody byly pro mě osobně zklamáním. V hromaďáku, na který jsem si věřil, jsem absolutně nezvládl výměnu mapy a ztratil kontakt s čelem. Na longu jsem dojel 15., zde musím být s výkonem spokojený, víc jsem ten den jet neuměl. Na sprintu jsem přepálil tempo a sázel tam chyby jak mrkve do řádku. Štafety zase vyšly parádně! Do třetice ve stejném složení a opět vítězství. Jestli se nepletu, tak na posledních 3 štafetových závodech světového formátu jsme vždy dominovali. Musím si však trochu sypat popel na hlavu, protože zrovna zde na MS jsem nepředvedl zrovna oslňující výkon. Sice jsem šel do závodu jako první úsek s řádnou dravostí a chutí se porvat se soupeři, protože předchozí den se jel ten nepovedený hromadný závod, ale i tak jsem v závěru ztratil na čelo závodu minutu. Dost mě to mrzelo a bál se, aby to nemělo následky. No..následky to mělo..ale jen ty nejlepší 🙂

Mimo jiné, aby to nebylo jen o tom výkonu a o tom srovnávání se se soupeři, kteří mi jsou kolikrát spíš kamarády než rivaly, musím uznat, že jak ve Francii, tak Litvě, jsme se podívali do krásných míst.

Budoucnost? Nevím. Ještě neskončila sezona, tak moc nepřemýšlím nad tou další. Jedno je jisté – letos jsem v tréninku stagnoval a chtěl bych na kole v dalších letech jezdit stále rychleji. Takže.. Pedalare! Pedalare!

Vojtěch Stránský