V čem jsou orientační sporty jedinečné? Proč je nutná specializace? Jaké sporty jsou vhodným doplňkem? O tom všem se dnes rozepsal Vojtěch Bartoš, reprezentant v lyžařském orientačním běhu a závodník z Mariánských Lázní, který přechází z kategorie juniorů do dospělých. 

Každý, kdo se na vyšší úrovni věnuje alespoň dvěma (O-)sportům, se bude muset jednoho dne rozhodnout, na co se zaměří (pokud nejste Tove Alexandersson). Specializace, „trend“, který se časem projeví ve všech sportech a postupně proniká i k nám do orienťáku. Na jedné straně je to dělení na O-běžce, LOBáky a bajkery a v posledních letech jsou tu i určité náznaky specializace pouze v jednom daném odvětví, mám na mysli dělení orienťáckého MS na sprintovou a lesní část. Může za to větší konkurence, tlak nebo peníze? O kladech a záporech specializace ve sportu by se dalo napsat daleko obsáhlejší pojednání, ale proto tu nejsem.

Pěší OB Vojta absolvuje za klub SK Praga Foto. archiv VB

Důvod proč jsem napsal takový úvod je jednoduchý. Čas rozhodnout se, dorazil i ke mně. Pravda, rozhodnout se mezi OB a LOB pro mě nebylo nijak těžké rozhodnutí a vlastně už jsem tak byl rozhodnutý poslední 2 roky. Stačilo se podívat na mé výsledky z obou sportů, na ambice, které reálně mohu mít a bylo jasno. Do toho jsem rok strávil na orienťáckém gymplu ve Švédsku, potkal se a trénoval se švédskými LOB reproši a pochopil, že ve Švédsku se orienťák bere trochu jinak než u nás.  Fakt, že teď přecházím z juniorů mezi dospělé mě v tom už jenom utvrdil. Vlastně by se dalo říct, že jsem se v tom utvrzoval celou zimní sezónu, kdy se konečně dostavil (alespoň pro mě) úspěch na JWSOCu v podobě 10. místa z middlu, což mi po ne úplně povedených předchozích sezónách, dodalo určitou motivaci. Na druhou stranu je to ale „až“ 10. místo, a taky občasnými „návštěvami“ v elitě jsem zjistil, že konkurence je veliká a užší LOBácká špička se stále rozrůstá, takže specializace je při vyšších ambicích nutná. Bez pořádné letní přípravy, i třeba na úkor výsledků z jarní a podzimní části orienťácké sezóny se nahoru dostává jen hodně těžko.

Idrottslinjen Älvsbyn – Švédsko (zadní řada, 4. zleva). Foto: Idrottslinjen Älvsbyn.

Během svojí sportovní kariéry jsem si prošel několika sporty a každý mi dal něco, co jsem si přenesl až do současnosti. Do svých 15-ti let jsem za jasnou prioritu považoval hokej a jako každý malý hokejista snil o kariéře v NHL. Do toho jsem jezdil bikros a hrál tenis, ale všechno jsem kvůli hokeji omezil. Jen OB i běžky jsem dělal díky rodičům od mala pořád a pomalu si začal uvědomovat, že mě to baví víc, než se honit za pukem v krajské lize dorostu (což vůbec neodpovídalo mým snům o NHL). Uvědomil jsem si, že proto abych uspěl, nepotřebuji velké město s profesionálním týmem, tak jsem pověsil brusle na hřebík a začal se věnovat orienťáku. Dělal jsem orienťák a běhal jsem na lyžích, co takhle to spojit? LOBy jsem objevil v roce 2014, kdy jsem jel reprezentovat Karlovarský kraj na ZODM na Vysočině. První závod na ZODM byl i mým prvním LOB závodem a nedopadl vůbec špatně. Začal jsem se trochu zajímat a příští sezónu jsem byl ve výběru dorostu ještě společně s dalšími olympioniky. Do toho jsem začal trénovat na lyžích ve Slovanu Karlovy Vary a všechno začalo nějak nasvědčovat tomu, že až přijde čas, LOBy budou mít u mě před OB navrch.

JWSOC 2018, Bulharsko. Foto: Facebook IOF.

Velikou výhodou orienťáku ovšem zůstává, že i přesto, že se člověk rozhodne věnovat se přednostně jednomu odvětví, nutně neznamená jen bušit jeden sport pořád dokola a vlastně nedělat nic jiného. Téměř všichni jsme vyrostli na orienťáku a až potom u toho sedli na kolo nebo si nasadili lyže a proto si každý pořád rád zajede nějaké ty LOBy, bajky, nebo zaběhne orienťák. Jen s tím rozdílem, že někdo jako součást přípravy, někdo jako vrchol sezóny a někdo běhá i jezdí všechno tak, jako by to byl vrchol sezóny pokaždé. To jsem u žádného jiného sportu neviděl, takže jsem za to opravdu rád.

Vojtěch Bartoš