Kdo by to před rokem řekl… 3. místo v rankingu, 2. místo v ČP 2017, 6. pozice na MČR na klasické trati v Jizerských horách. Lenka Mechlová zažila raketovou sezónu a na konci se jí splnil sen – nominace na SP do Švýcarska. Už v dorostu a juniorech patřila k úzké české špičce, ale díky nesplnění limitů na dráze se jí reprezentace v OB povětšinou vyhýbala. Letos se jí to však povedlo, a tak jsme rádi, že může tento pátek napsat tradiční Sloupek reprezentanta.

Orienťák byl, je a bude vždy mou srdeční záležitostí. Vždyť už v 15ti letech jsem se dobrovolně vzdala rodinného zázemí a odešla studovat do Jilemnice, především kvůli skvělé tréninkové skupině orienťáků. Strávila jsem zde úžasné čtyři roky, během kterých jsem získala mnoho zkušeností. Orientační dovednosti jsem zde pod vedením Martina Krále vypilovala téměř k dokonalosti a hodlala je zúročit i jinde než jen na české půdě. To se mi bohužel podařilo jen v lyžařském orientačním běhu (JWOC 2007, 2008). Příležitost běžet OB v českém dresu jsem dostala pouze jednou, a to na JECu v roce 2009. Od té doby uteklo spoustu let, během kterých jsem si užívala orienťák jen na výkonnostní úrovni. Až letos jsem se shodou okolností byla schopná na sezónu fyzicky dobře připravit, dostala chuť trénovat zase trochu systematicky a vida, na výsledcích je to hned vidět.

Na krátké trati při SP ve Švýcarsku. (Foto: Rémy Steinegger)

Výborné výkony v jarní části sezóny mě motivovaly dál a pohrávala jsem si s myšlenkou pokusit se o nominaci na finálové kolo Světového poháru ve Švýcarsku. To byla jediná moje možnost, kam se nominovat i bez zaběhnutého limitu na dráze. Vše záleželo na tom, jak se mi bude dařit na MČR na klasice. Nedávala jsem tomu žádnou extra velkou důležitost, a tak jsem byla schopná oběhnout závod v klidu a s čistou hlavou. Na nominaci jsem nepomyslela až do té doby, než mě oslovila Miška Omová (členka realizačního týmu české reprezentace), se kterou jsme stály při vyhlášení společně na velké bedně. A je to tady! Neváhala jsem ani vteřinu a přiznala se, že jsem tajně doufala, že by to mohlo klapnout. Jedu? Jo, jedu!
S obrovskou radostí a pocitem vděčnosti jsem vyrazila na svůj první „velký“ závod v dospělých… Poslední dny před odjezdem byly trochu hektické, regenerace po klasice nebyla stoprocentní, ale i tak jsem odjížděla s repre týmem nabitá energií a plna očekávání, jak ve světové konkurenci obstojím.
Cesta byla dlouhá a na ubytování jsme dorazili až v noci. O to příjemnější pak bylo ranní probuzení s výhledem na mohutnou horu Eiger, tyčící se přímo naproti našemu balkonu. Nemohla jsem se na tu krásu vynadívat, ačkoli jsem věděla, že tento jedinečný výhled budu moci hltat ještě další tři dny.
Už samotný modelový trénink byl pro mě úžasným zážitkem. Alpský terén byl přesně tak náročný, jak jsem si ho představovala, krajina jakbysmet.

Lenka Mechlová dobíhá na MČR na klasické trati, kde skončila šestá. (Foto: Tomáš Bubela)

První závod sliboval nejen úžasný zážitek svým náročným terénem a převýšením, ale také jedinečnou cestou na start a úchvatnými výhledy z karantény, horní stanice lanovky First (2167 m.n.m.). Ještě po cestě na start sváděly úžasné scenérie můj pohled a odtrhávaly mě od koncentrace. Při závodě jsem se však naštěstí až na jeden moment dokázala plně soustředit na mapu. Ačkoli byl závod fyzicky opravdu hodně náročný, klidně bych si ho zaběhla znovu, ale s menším důrazem na výkon a větším prostorem pro kochání. Premiérový závod jsem zaběhla až na jednu mapovou chybu velmi slušně, v zásadních volbách jsem byla z 50% úspěšná. Celkově jsem se svým výkonem spokojená, až mě trochu mrzí, že mi body do Světového poháru unikly jen o kousek (42. místo). Po závodě jsem stihla ještě povzbudit většinu českých reprezentantů, užít si nádhernou podzimní krajinu a zvěčnit se na fotkách.
Druhý den byl předchozí náročný závod v nohách hodně cítit, ale i tak jsem se téměř se všemi nástrahami tratě popasovala dobře. Celkově jsem nabrala na chybách, způsobených pádem a ztrátou koncentrace a plynulosti, necelé dvě minuty. Přesto hodnotím svůj výkon jako solidní. Zařadila jsem se opět do páté desítky, kam s mou momentální běžeckou kapacitou zřejmě patřím.
Po dvou náročných závodech se tým pomalu „rozpadal“ a někteří potřebovali na zregenerování víc času než jedno odpoledne. Já jsem si také nepřipadala úplně svěží, ale za možnost zaběhnout si finiš béčkové sprintové štafety jsem byla ráda.  Sprintový výkon jsem podala velmi slušný. Až na jednu volbu jsem běžela skvěle a pocit po posledním závodě mě utvrdil v tom, že jsem si účast na SP opravdu zasloužila a že se za své výkony nemusím stydět. Vím, kde mám rezervy a pokusím se na nich do příštích „velkých“ závodů zapracovat.

Ze SP jsem přijela obohacena o mnohé cenné zkušenosti a s novou dávkou motivace do další sezóny…

Lenka Mechlová