Zlatá medailistka z MS v MTBO z roku 2018 Kateřina Nováková sepsala dnešní Sloupek reprezentanta. Kromě toho, že ve svém příspěvku rozebírá aktuální situaci, tak se také ohlíží za minulou sezónu a dalšími plány. Příjemné čtení!

Takovouto sezónu jsme si asi nikdo nepředstavoval a asi na ni nikdy nezapomeneme. Nelze to nezmínit, koronavirus je hlavním tématem a ovlivňuje život nás všech. Nezávidím studentům, podnikatelům ani profesionálním sportovcům, o lékařích nemluvě a dalo by se pokračovat. Mezi tím vším mi přijde, že jsem měla obrovské štěstí.

Před necelýma dvěma měsíci jsem složila státnice a konečně tak uzavřela kapitolu studenta. Hodně jsem váhala nad doktorským studiem, které by mělo nesporné výhody pro sportovce – letní prázdniny, volno na soustředění i závody, možnost tréninku během dne neboli mnohem více volnosti. Lákavé. Se svými výměnnými pobyty jsem si ale protáhla studium na sedm let, a to, myslím, stačilo. Už více než rok navíc mou školu – Vysokou školu ekonomickou v Praze – popularizuje hlášení bomb a komplikuje mimo výuky hlavně zkouškové období, kdy se areál musí uzavřít (většinou na zbytek dne) a prohledat. Nejednou jsem se obrátila přímo před školou nebo cestou. Šla jsem takto odevzdávat diplomku na dvakrát, přihlásit se ke skládání státnic na dvakrát, a to mám výhodu, že bydlím v Praze. Neumím si představit, jak naštvaní jsou ti, co třeba jedou kvůli zkoušce či něčemu jinému z druhého konce republiky. I tento faktor tedy trochu ovlivnil mé rozhodování o doktorátu.

Loni mi nahlášená bomba přímo při testu tak zkomplikovala zkouškové, že jsem si pak kola moc neužila a poslední zkoušku jsem skládala pár hodin před odjezdem na Mistrovství Evropy v Polsku. Podle toho taky dopadlo. Sice jsem už mohla mít hlavu čistou, ale stres z těch pár týdnů se dost podepsal a o nějakém ladění formy před závody nemohla být řeč. Byla jsem ráda, že jsem se během učení na kolo dostala. Na programu byly smíšené štafety, sprint a závod s hromadným startem. Sem tam máme závody, kde je povolena i jízda mimo cesty. Není to běžné, ale bylo to tak i zde. Přidává to další rozměr, kdy není třeba si plánovat postup jen po cestách, ale zvažovat průjezdnost lesa a nebát se poslat to skrz. Na to je myslím velkým odborníkem Kryštof Bogar, dvojnásobný vítěz Světového poháru a několikanásobný medailista. Soupeři nad jeho šílenými postupy často nevěřícně kroutí hlavami. Nicméně mé srabácké objížděčky mě stály mnoho sekund, a tak jsem neexcelovala ani na štafetách, ani na sprintu. Při štafetách jsem navíc omylem projela jedinou louží široko daleko (koukala jsem zrovna do mapy…) a ohodila se tím nejsmradlavějším bahnem, které si umíte představit. Bez možnosti sprchy v centru závodu, které bylo jednoduše na cestě v lese, jsem takto musela vydržet ještě několik hodin a polévat se voňavkou. Moc nepomáhala. Závod s hromadným startem ale byla jiná pohádka. Mám ráda hromadné starty ať už při individuálním závodě nebo při štafetách, první úseky jsou mé oblíbené. Jako bych se po dvou závodech už trochu probrala a jelo se mi skvěle. Držela jsem se těsně za první desítkou, ale tři kontroly před cílem jsem defektila (rozuměj měla prázdné zadní kolo). Narvala jsem tam bombičku vcelku rychle, ale i tak mi stihly ztuhnout nohy, kolo bylo troch měkčí a ujíždělo a přišlo malé zklamání i naštvanost. Nakonec pěkné 16. místo.

Mistrovství světa se konalo v Dánsku a moc jsem se těšila. Na jaře jsme tam byli na soustředění a věděli jsme, že to bude super. Terény jsou úžasné. Rychlé malé cestičky a krátké strmé kopečky či úplné roviny. Mapařinka. Začínalo se sprintem, který se jel v centru města Viborg. Není to pro bajkery tak časté. Spíše míváme sprinty v továrních či školních areálech, příměstských lesích nebo lesích zcela. Ale centrum města – s tím moc zkušeností nemáme. První závod, všichni natěšení a připravení se do toho obout, plní sil. Bylo ale třeba výrazně ubrat plyn a mapovat. To se však snadno řekne a hůř provádí. Závod tak připravil spoustu překvapení a kdo to umapoval, ten se umístil. Důkazem může být i výkon běžeckého sprintového specialisty Tima Robertsona, medailisty se sprintu z Mistrovství světa v OB 2018, který tu vyměnil tenisky za kolo a jistě by v tomto závodu bral medaili nebýt vynechané kontroly. Těžká mapa hrála do karet i mně a brala jsem první top 10 na MS v životě. Obrovská radost.

• 

• 

Trať sprintu žen na MS v Dánsku 2019. Zdroj: wmtboc2019.dk

Ve zbytku MS se mi už tolik nedařilo. Plácala jsem se na konci druhé a třetí desítky. Middle jsem nestíhala rychle mapovat v propletených trailech, na longu mi zas holky daly dost fyzicky (byl to šílený leťák) a na massáku jsem se nedokázala hecnout. Chyběla mi letos rychlost a výbušnost (zlepšit!). Pro mě trochu nečekaně jsem i tak byla nominovaná do první dámské štafety. Obhajovaly jsme zlato z minulého roku, které jsem získala spolu s Veronikou Kubínovou a Martinou Tichovskou. Martinu, která si dala mateřskou dovolenou, nahradila Markéta Drobníková. Loni všechno klaplo, letos po mé stránce rozhodně ne. Psychicky mě zlomil těžký písčitý vojenský terén, který podle mě prostě není na bajky moc dobrý. Na mapě vypadá zajímavě, ale vyježděná koryta od tanků, hluboký písek, a ještě hlubší nečekané louže, louky, na první pohled sjízdné, v reálu totální tankodrom, prudké krátké výjezdy, kde se kola tlačila. Na konci jsem už šílela, když se přede mnou objevila louže dlouhá dvacet metrů, na pohled klidně metr hluboká a obejít se skrz křoviska skoro nedala. I tak jsem to jimi prorvala, ztratila spoustu času a později hoši říkali, že měli vodu po pas. Skvělý. A to podle mapy měla být srovnatelná volba s paralelní cestou. Předávala jsem tak se značným odstupem a náladu si moc nezlepšila. Holkám se podařilo vytáhnout nás na pěkné čtvrté místo, mají můj obdiv.

Spíše nepovedené MS mě tak zlákalo k pár běžeckým orienťákům. Objela jsem Rumcajsovy míle a Pěkné prázdniny (kde jsem si vyběhla své nejlepší loňské rankingové body), oběhla pár etap Trailtour. No, pár. Nakonec jich za celý rok bylo 19! Jednoduše mě to bavilo. S přítelem Adamem jsem díky tomu procestovala velkou část republiky české i s kouskem té slovenské. Jeho oddíl byl zapálený do souboje o vítězství klubů, vyjížděli s kamarády často sbírat body na etapy, a tak jsem se občas přidala. Rozběhala jsem se díky tomu jak nikdy v životě a začala se těšit na nový ročník.

Před posledním kolem světového poháru jsem si zkusila cyklistický maraton v Ralsku ze seriálu závodů Kolo pro život, abych se trochu rozjela, a bylo to super. Terén okolo Bezdězu mám moc ráda a užila jsem si to od startu až do cíle. Spolu s Veronikou Kubínovou a její sestrou Romčou jezdím už pár let MČR štafet v MTBO a hostuji tak Karlovým Varům. Letos se nám podařilo zvítězit. Pecka! Příjemně naladěná jsem se tak mohla vrhnout na poslední svěťáky, od kterých jsem si moc neslibovala.

Krušné hory na podzim, co asi tak čekat. Trefili jsme se samozřejmě do jediného víkendu, kdy pršelo, byla mlha a teploty těsně nad nulou. Už chybělo jen aby nasněžilo. Při longu byla hlavně zima, ale jinak se to v celku dalo. Pořádné peklo přišlo při smíšených štafetách. Padla mlha, vodorovně pršelo, na startu byly 2°C. Oblékali jsme vše, co jsme v taškách našli, a poprvé jsem zažila, že bychom startovali v pláštěnkách či bundách. Celé ráno jsem doufala, že pořadatelé závod zruší. Co se týče zdraví závodníků by mi to přišlo rozumné, ale nestalo se tak. Ubytování jsme měli na Božím Daru pár kilometrů od centra, a tak jsme jeli na start doslova pár minut před ním. Že se ale na místě koná závod byste nepoznali, bylo tu jen pár osamělých natažených mlík ztrácejících se v mlze. Seřazeni na startu jsme přestávali cítit končetiny a přáli si už hlavně odstartovat a rovnou tedy i dojet co nejdříve do cíle. Trochu nás rozhodila informace organizátora, že start bude za pět minut. Oprávněně se zvedla vlna nesouhlasu, do té doby bychom akorát všichni zcela umrzli. Rychle si to naštěstí rozmysleli. Vzápětí tak přišla informace 20s… mapy… start! No big deal. Nebyl to příjemný závod, co vám budu povídat. Velký respekt mají všichni, kdo jeli, včetně veteránů, kteří v tomto šíleném počasí jeli své Mistrovství světa. Ve své parádní růžové pláštěnce jsem asi hodně pospíchala domů, a tak se mi podařilo předávat jako první! Vyčetla jsem si čip, hodila kolo do auta a během deseti minut už jsem byla v teplé sprše. Z cíle ve sprše jsme byli asi do 10 minut. Těžší podmínky na závod jsem nikdy nezažila a upřímně doufám, že jen tak nezažiju.

Na poslední závod se počasí trochu umoudřilo, sprint se mohl jel v příjemných 10°C a bez deště. Udělala jsem si obří radost 7. místem a nebýt mé chybky přes spadané klády, které za boha nešly přelézt, to velká bedna mohla být. Nevadí, nechám si ji na příště. Posunula jsem se tak na slušné 16. místo v hodnocení Světového poháru a těšila jsem se na příští sezónu. Ta začala skvěle. Psaní diplomky a následně učení na státnice jsem prokládala sportem. Střídala jsem kolo, běh, plavání, běžky a co se našlo. Využívala jsem to tak pro vyčištění hlavy a těšila se, až škola bude za mnou. Po státnicích jsem odletěla s českou reprezentací na jarní soustředění na Mallorku, oblíbenou destinaci silničních cyklistů. Na únor jsme chytli neuvěřitelné počasí. Modro, bezvětří a skoro 20°C. Prostě opalovačka a kilometry lítaly samy. Po trénincích jsem brouzdala internetem a hledala si práci. Poprvé jsem Mallorku absolvovala bez učení se na zkoušky. Rok předtím jsem v každé volné chvíli ležela ve skriptech a učila se. Tohle byla příjemná změna.

Práci jsem našla a řešila jsem, jestli mě pustí na týden na soustředění v dubnu do Dánska a chvíli na to na Světový pohár do Portugalska, pokud bych se nominovala. Bylo mi to vůči zaměstnavateli blbé, když nastupuji pár týdnů před tím, a zároveň jsem moc chtěla jet. Věděla jsem, že nemohu na první kolo Českých pohárů, které měly být jediné nominační právě do Portugalska, a tak jsem potřebovala do Dánska, abych si zajela nějaké WRE a ukázala, jestli mám letos formu.

Jak všichni víme, sezóna skončila dříve, než začala. Postupně se mi vyřešil problém jak se soustředěním v Dánsku, tak s případným Portugalskem. A došlo to tak daleko, že se zrušilo i Mistrovství světa, které měly hostit české Jeseníky. Jak se teď k tréninku postavit a co dělat řešíme asi všichni. Většinou má rok jasný řád, pár vrcholů a závody jsou pro nás motivací trénovat. Těšíme se na ně a na všechny ostatní lidi, se kterými se opět potkáme. Teď máme najednou mnoho volných měsíců před sebou. Náš reprezentační trenér nám dal velmi dobrou radu. Ať využijeme toto nečekané volno, najezdíme objemy v pěkném letním počasí, vyzkoušíme si nové věci, na které jinak není čas, doléčíme zranění a zlepšíme se i v jiných odvětvích, které nás svými specifiky posunou dále. Myslím, že to vlastně vůbec není špatné. To vykolejení nám umožní se zamyslet a poznat se, ujasnit si své cíle a motivace. Přeji všem, aby si i nadále sport hlavně užívali a bavili se jím.

Kateřina Nováková