Získal několik medailí z MČR, vybojoval nominaci na JMS 2016 a pak přišla možnost být v dospělé reprezentaci. Jakub Glonek v dnešním Sloupku reprezentanta popisuje s jakými pocity nastupoval první rok do dospělých, chyby, které udělal, a čeho se chce znovu vyvarovat. Na podzim dostal příležitost reprezentovat na SP v Praze a další možnosti nejsou vyloučené. Pěkné páteční čtení!

Na konci mé relativně úspěšné juniorské kariéry jsem dostal příležitost napsat svůj první sloupek reprezentanta. Brzo po něm však má kariéra zaznamenala mohutný propad a nějakou dobu jsem si myslel, že k další sloupku už příležitost nedostanu. Teď po necelých dvou letech dostávám druhou příležitost. Mám pocit, že tolik pozornosti si ani nezasloužím, ale když mi to přece jenom nabídli, tak proč ne. A co se vlastně během těch dvou let událo?

Na juniorském MS ve Švýcarsku (2016). Foto: Boris Navrátil.

Když jsem se poslední rok v juniorech výrazně zlepšil a dokázal jsem se dostat na JWOC, trošku jsem si začal myslet, že jsem king. Na podzim jsem nakráčel do dospělé reprezentace bez jakékoliv pokory a myslel jsem si, že za půl roku bych mohl běhat podobně, jak někteří horší členové reprezentace. Nemohl jsem se mýlit více. S mým nedostatečným trénováním to bylo naprosto nemožné. Nevěděl jsem, kolik je potřeba trénovat, abych mohl být konkurenceschopný. Jen jsem se domníval, že když jsem se s mým tréninkem dostal na JWOC, tak to bude stačit i dále. Když se přes zimu přidaly menší bolístky, tak jsem běhal ještě méně a méně a rozdíl mezi mnou a zbytkem reprezentace byl větší a větší. Tyhle výkony mě naprosto demotivovaly a s trénováním jsem prakticky skončil.
Během následující sezóny jsem nezaběhl jediný solidní výsledek a nikoho tak nepřekvapilo, že na další rok jsem do reprezentace už zařazený nebyl. Já jsem s tím samozřejmě také byl smířený, s čím jsem ale smířený nebyl, byly moje výkony. Moje zimní snažení však zhatilo bolavé koleno, s kterým jsem laboroval od ledna do půlky dubna. Na začátku května jsem nakonec běhal ještě hůř a vyvrcholilo to tím, že jsem ani nestartoval na MČR ve sprintu. Byl jsem taková jarní míra špatnosti.
Všechno se začalo měnit na začátku května, kdy jsem se začal učit na státnice. Utíkal jsem od učení tak často, jak jen to šlo a běhal jsem tak hodně, jak jsem myslel, že to ani nejde. Po úspěšném získání bakalářského titulu (což se mi podařilo dříve než Dýmovi a považuju to za jediný úspěch mé jarní sezóny) jsem měl stále dostatek času a v trénování jsem pokračoval. Chtěl jsem se připravit na podzimní část sezóny. Při pohledu na kalendář jsem však zjistil, že se na podzim neběží nic pro mě. Spousty štafet, na které aktuálně v oddíle nemáme lidi, klasiky na které zatím nemám hlavu, middle ve skalách, který pravděpodobně neumapuju a nominačky, kde přece nemám šanci se prosadit. Přesto jsem se tam přihlásil, na dráze si zlepšil skoro 3 roky starý osobák o více než 10 sekund, poprvé v sezóně jsem nezkazil sprint a oživil jsem tím svou mrtvou reprezentační kariéru.

Jakub Glonek na doběhu čtvrtfinále Knock-Out sprintu na pražském Olympu. Foto: Klára Mašínová.

Vyprávění o svěťácích by dalo na další sloupek. Zkráceně to bylo úspěšné jak pro mě, tak pro celý tým. A při závěrečném loučení mi Radovan řekl, že doufá, že se vrátím zpátky do týmu. Teď to je na Šéďovi s Betem, ale vypadá to, že bych mohl dostat druhou šanci. A tentokrát tam nakráčím s pokorou a s vědomím, že se s nimi dá běhat, jen pro to musím hodně udělat.

Jakub Glonek