Sloupek juniorského mistra: Veronika Kubínová

od | 28. 8. 2020 | MTBO, Sloupek reprezentanta

Prázdniny končí a s tím i naše Sloupky juniorských mistrů světa. Do závěrečného dílu přispěla ta nejúspěšnější. Závodnice MTBO Veronika Kubínová získala za svoji kariéru úctyhodných 9 titulů juniorské mistryně!

Čelím strachu

Už k prvnímu juniorskému titulu mě nedovedla náhoda ani štěstí, ale dřina a cílevědomost. Tehdy jsem začala číst knížky o sportovní psychologii a zjišťovala, že nejsem blázen, když se cítím jako okřídlený traktor, ale že jsem prostě ve formě a zažívám tzv. flow. Teorii z knih jsem přeměnila v medaile a dál ve vzdělávání pokračovala. Nejvíc mi otevřely oči knihy Mariana Jelínka. A pak jsem četla o strachu, že mu mám chodit naproti a čelit mu. Pomohlo mi to nejen ve sportu, ale i v běžném životě a ve škole, když jsem třeba bojovala s plněním zápočtů z různých sportů. Výsledek se vždy dostavil, i když to někdy trvalo sakra dlouho. A to byl zásadní moment k tomu, abych se postavila čelem i ke cross-country na kole, které jsem dlouho obdivovala, ale bála se.

Letošní závod na Zadově. Foto: Pavel Křikava)

Tak už je to třetí rok, co se snažím zvládat šílené tratě českého poháru. Každý rok přibývají nové sekce, které mě děsí. Loni jsem měla chuť to nadobro vzdát. Stavy před závodem byly neúnosné a říkala jsem si, že mi to za to nestojí. Zůstanu u orienťáku a budu dělat to, co mi jde – kroutit mapníkem. Abych se ale v orienťáku posunula, musím víc zamakat na kole a právě XCcéčka jsou ideální doplněk. Takže vlastně není jiné cesty. Po volném období na podzim byla morálka a motivace do tréninku na bodě mrazu. Sepisovala jsem pro a proti, proč v cross-country pokračovat.

Český pohár MTBO v Heřmanově Městci. Foto: Martin Štěňha

Bojím se – proti, mám letos skvělé podmínky ve škole – pro, budu neustále na kole – proti, mám prý potenciál – pro, dřina – proti, plnění si snů – PRO.
A tak jsem upsala svou duši úžasnému týmu MS Bike Academy a pod vedením trenéra Milana Spěšného se ze mě začínala stávat opravdová cyklistka. V zimě jsem jezdila na kole v dešti, sněhu i v kroupách a nevadilo mi to. Hlava byla srovnaná a cíl jasný.

Ne vždy jsem šla do deště úplně nadšená, ale šla jsem. Foto: autorka.

Všechno začalo do sebe zapadat jako puzzle. Vyjezdila jsem se na kole. Moje naježděné kilometry stouply víc než o dvojnásobek. Týdně sedím na kole klidně i 10x a stejně mě to pořád baví. Po dni volna si sednu na kolo a mám prostě radost – jakoby to byla první jízda. Zkusila jsem si rychlé tréninky v balíku na silnici, naučila se konečně slušně skákat na bajku a najednou si ty XC tratě českého poháru začala užívat a bavit se. Po super náročném květnu jsem začínala cítit v nohách dynamit. Prostě to jelo samo, síla je jinde, technika je jinde a celkový přístup je jinde. A pořád je kam stoupat.

S trenérem Milanem si prohlížíme trať na Zadově. Foto: archiv autorky.

Jeden zásadní puzzlík však chyběl. Kolo. Své bílé hardtailové kolo uctívám a věřím mu už 4. rokem. Nedokázala jsem si představit, že by mě jiné kolo podrželo líp. A pak jsem viděla nové modely stejné značky Thömus v celoodpružené variantě. To chci. Všechno se rychle seběhlo a já měla pár hodin na rozhodnutí. Investovat do kola nebo ne? Opět veliký strach. Teď nebo nikdy. Ano, chci ho. Kolo dorazilo a asi tak po 12 hodinách skládání jsem se projela na své nové červené raketě. A limity se zase posunuly. Další den jsem závodila u Plzně – skočila si drop i dvoják, které mě pár let strašily. A najednou to jde.

Skok ve Stupně. Foto: Pavel Křikava.

Ale stejně – stoupnu si na startovní čáru a třesu se. Strachy. Ale jak bylo psáno v knize, tenhle strach je už můj přítel a každé projetí cílovou čárou je radostí a prostě se těším na další závod, na další čelení strachu. A je mi jedno, jestli je to měřený trénink nebo závod s konkurencí světového poháru. Vždycky je to boj se mnou a nezáleží, kdo se vedle mě postaví. O tom psal i Mára Pospíšek ve svém sloupku.
V podstatě jsem si letos splnila všechny své cíle sezóny a vymýšlela  hned další. Tohle posouvání hranic mě neskutečně baví. Přikládám postupně další a další puzzlíky a těším se, kam až se jednoho dne dostanu. Rozhodně nesním o olympiádě nebo nějakém vítězství na mistráku. Mým snem je můj život a snažím se z něj dostat maximum.

Regenerace po tréninku. Foto: archiv autorky.

A že jsem letos občas přijela z tréninku vyšťavená a nebyla schopná ani mluvit, třásla se a museli mě krmit piškoty a čokoládou., tekly mi slzy do kopce, nebyla jsem schopná přidat, v závodě jsem překonávala křeče a odmítala se vzdát, několikrát si sedřela kolena, lokty i zadek, bezradně jsem běhala okolo kola a lámala si hlavu nad opravami. Na to se nikdo neptá, ale je to každodenní součástí.

Výměna převodníku a celková údržba kola. Foto: archiv autorky.

Vždycky se totiž objeví nějaký skřítek, který se snaží puzzle rozebírat a ničit. Ale zase je to jen o tom se postavit strachu a bojovat. Vystoupit z řady, opustit komfort a čelit novým výzvám s vidinou plnění vlastní snů. Ten pocit po překonání všech překážek za to fakt stojí.

A na závěr sloupku už jen můj oblíbený citát Jana Wericha. „Kdo nechce, hledá důvod. Kdo chce, hledá způsob.“

Já chci a můj způsob zní: ČELEM!

Radost po dojetí náročného maratonu. Foto: archiv autorky.

Veronika Kubínová

0 komentářů

Vložit komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Dnes je 20. 4. 2024
a svátek má Marcela.