Nejen sekce OB má mistry světa v juniorských kategoriích. MTBO se může pyšnit dokonce 32 tituly! O jeden z úplně prvních se zasloužil Marek Pospíšek, který v roce 2009 zvítězil na krátké trati v Dánsku. Jaká byla jeho cesta?

O rok dříve

Juniorské MS bylo v roce 2008 společně s dospěláckým v Polsku u Mazovských jezer. Celkem slušná dálka, protože tou dobou neměli Poláci takovou dálniční síť, jako dnes – v severojižním směru neměli dálnice prakticky vůbec. V pomaturitní euforii jsme si to s Žábou a Dukem dali pro jistotu hned dvakrát v průběhu necelých dvou měsíců. Nejdříve na vícedenní, které se konaly v sousedních terénech, a pak na samotné MS. Za prize money vyhrané na vícedenních závodech jsme si ještě pobyt protáhli a zúčastnili se přípravného kempu. Dále následovaly soustředění v Švýcarsku, Itálii a na konec těsně před JMS jsem odjel na soustředění s juniorskou lobáckou repre do  Ramsau. Příprava nemohla být lepší.

Stejně to na zlato ten rok nestačilo. Sprint jsem podělal. Tady alespoň zaúřadoval Duk a získal svůj první juniorský titul mistra světa. Middle a Long se nesl v duchu stříbrného odlesku. V obou závodech mě porazil Valda Glukhov, celkem fajn kluk, na to, že vyrostl v Rusku. “Naštěstí je Valda o rok starší, tak příští rok to musí být moje,” říkal jsem si. Ve štafetách jsme měli smůlu, když nás hned na prvním úseku postihl defekt… 

Jsme posledním rokem junior, takže MUSÍM!

JMS v Dánsku v červnu společně s ME dospělých. V Dánsku je striktní zákaz jakéhokoliv pohybu na kole nebo s kolem mimo cesty, závodník se smí pohybovat jen po cestách vyznačených v mapě – úplně jiný přístup než v Polsku, kde bylo možné jezdit úplně kdekoliv. Pohyb striktně po cestách přináší poměrně zásadní prvky do závodní taktiky – jakákoliv korekce chyby je časově mnohem delší….

Sprint = totální propadák – dokonalá ukázka přemotivovanosti. Vyrazil jsem ze startu jak prase ze chlíva na dvorek. Zazděno hned v úvodu. Naštěstí pozitivní náladu přineslo zase Dukovo zlato a bronz Vojty Stránskýho (sakra, vždyť ten před rokem v Ramsau se mnou absolvoval první tvrdší tréninky na biku…). Nevadí, mám ještě middle, long a štafle…

Middle – moje nejoblíbenější trať! Skvěle jsem se na závodní den vyspal, pohodově posnídal, v klidu se nachystal na závod, a pak všem ukázal, jak se jezdí middle na mistrovství světa. No, pravdou je jen ten poslední bod.  Ale cesta k němu trochu složitější:

Co si vybavuju, tak to začalo v noci před závodem. Nemohl jsem spát, bylo mi horko, brutálně mě bolela hlava a měl jsem fakt slušnou sračku. Ideální stav pro načerpání sil před závodem. Brzo ráno jsem si došel pro teploměr, kterej mi neukázal nic povzbudivýho – mírně zvýšená teplota. Vzal jsem si paralen a něco na uklidnění střev a zkoušel ještě něco dospat. Na snídani jsem pozobal pár věcí a napil se černýho čaje – dokonalý, když chcete zhubnout, ne když chcete nastartovat tělo na závod. Během dopoledne se můj stav uklidnil. Přestalo to ze mě lítat a teplota klesla do normálu. Při přesunu do startovní karantény jsem však zjistil, že jsem někde nechal nohy. Dynamit, kterej mi den před tím odstřelil sprint tam prostě nebyl. Bylo potřeba to zvládnout s tím co je. Věřil jsem, že nohy nejsou sice stoprocentní, ale pořád dokáží vyvinout potřebnou rychlost a zároveň jsem už tou dobou věděl, že pro vítězství v závodě není potřeba mít nejrychlejší mezičasy od startu do cíle. Nebo to alespoň bude stačit na medaili. NEBO když zajedu naprosto čistej závod, tak budu večer usínat s pocitem, že sem do toho v tu chvíli dal úplně nejvíc, co jsem mohl – okolnostem navzdory. Ano, to je ono! To je ta správná strategie do dnešního závodu! S tímto jsem nastavením hlavy jsem šel do startovního koridoru. Mám nějakou výkonnost, tu už nyní nezměním, tak nemá smysl se jí zabývat – nohy jedou v závodě vždy na max. Soupeři? Myslet na ně mi taky nepomůže odvést dokonalej mapovej výkon. Veškerou pozornost musím soutředit právě na mapu a svoji trať. Vím kde právě teď jsem, vím kam jedu a co mě cestou potká. Nic víc jsem v hlavě neměl.

První polovina trati byla mapově hrozně jednoduchá a navíc na rovině. Roviny jsem neměl nikdy rád. V této pasáži se jelo skutečně hodně rychle. Vzhledem k prázdným nohám jsem tady relativně ztrácel, ale podařilo se mi díky nižší rychlosti dostat skutečně do mapy. Následoval divácký úsek kolem cílové arény do druhé části lesa. Tady to už bylo zajímavější – prudká údolíčka a svah se spletitou sítí pěšinek, které vedly blízko vedle sebe. Bylo jednoduché udělat chybu, jelikož terén byl celkem náročný a málo času na čtení mapy. Jak už jsem uvedl, nebylo možné chybu jednoduše korigovat přejetím nebo přeběhnutím na správnou pěšinu, která byla vedle tebe třeba 5 metrů a na ni svítila kontrola. Přesně tady se hodilo být trochu pomalejší a neustále v kontaktu s mapou. Plynulost a odvaha použít brzdu i k úplnému zastavení, aby človek domapoval křižovatku nebo rozpletl celý postup se skutečně vyplácela. Precizně jsem se domapoval až do cíle, zároveň mě tato druhá pasáž začala neskutečně bavit, protože jsem si už v průběhu závodu začal uvědomovat, že díky své momentální indispozici mám to nejlepší závodní flow, které jsem si mohl pro tento typ terénu přát.

Ano, bylo z toho zlato, ale hlavně dokonale odmapovanej závod.

Další den, kdy se jel long na mě dolehla únava z prodělané virózy, či co to bylo, takže výkon i výsledek stály úplně za psí štěk. Ve štafetách, kde jsme si věřili konečně na zlato (3 medalisté z individuálních závodů) jsem hned na prvním úseku doplatili na nezmapovanou cestu a kamarádi Švédové nás hned nabonzovali, že jezdíme po lese… Aspoň že to závěrečné posezení u čaje a sušenek s ostatními národy se povedlo.

Od té doby na závody přemýšlím následovně: Co ovliňuje pořadí ve výsledkové listině? Je to můj výkon a výkony soupeřů. Výkony soupeřů ovlivnit nemůžu, a tak nemá vůbec smysl je řešit. Zbývá pouze vlastní výkon. Ten se skládá z fyzického a mapového výkonu. Jsem schopen udělat v průběhu závodu nebo těsně před ním něco  zásadního se svojí výkonností? Těžko! Asi  si během závodu nepřidám intervalový trénink, abych zrychlil. Moje výkonnost je v okamžiku příchodu na start a během závodu status quo a nemá tedy smysl se jí zabývat z pohledu pochybností, jestli jsem natrénoval dost a jestli náhodou soupeři nemají natočeno víc. Jediné na co má smysl dát nějakou pozornost je to, jestli dostatečně piju a příjmém zdroje energie abych vydržel do cíle. Ten zbytek mozkové kapacity je totiž potřeba věnovat mapě. Nic jiného totiž nemá na tvůj výkon a sekundárně výsledek takový vliv jako právě to. Pro úplnost je potřeba se vrátit úplně na začátek a odstranit to, čím jsme začali – tedy úvahu o výsledku. Úvahy v průběhu závodu o tom, jaký výsledek přinese kombinace tvého výkonu a výkonu soupeřů jsou pro tvůj vlastní výkon naprosto nepodstatné a vlastně kontraproduktivní, takže ani na tímto před a v průběhu závodu nepřemýšlej.

Tento příběh se udál před více něž 11 lety. Dost dlouhá doba prožít i další události a úspěchy. Kromě toho, že mi tato strategie pomohla k několika dalším závodům mezi elitou, na které jsem opravdu hrdej, tak se mi ji snad podařilo rozšířit i mezi další generaci MTBO juniorů a dorostu. Teda alespoň v to doufám, jelikož jsem se jim to snažil odpřednášet na jednom jarním soustředění, kam jsem byl pozván.

Jeden důkaz o funkčnosti by se snad našel. Jsem hrdý, že jsem jako trenér v letech 2018 a 2019 dokázal pomoci Vilmě Králové k zisku 2 titulů juniorské mistryně světa, 3 stříbrným medailím a jedné bronzové v individuálních závodech, a ještě byla platnou členkou zlaté a bronzové štafety.

A ještě jedna zajímavost na závěr: Věděli jste, že ČSOS je 21. největší sportovní svaz v ČR z pohledu velikosti členské základny? Když vezmeme v úvahu neolympijské sporty, tak jsme dokonce na 3. místě! Navíc, se jako jeden z mála český svazů můžeme pyšnit poměrně vyrovnaným zastoupením holek a kluků ;-).