Jsou školení trenérů v Česku dostatečně kvalitní? Přednáší na školeních opravdoví odborníci? A mělo by se umožnit trenérské vzdělání i zájemců mladším 18 let? Nejen nad těmito otázkami se v inspirativním článku zabývá trenér mládeže a závodník Jakub Ransdorf.

„Jmenuji se Jakub Ransdorf a je mi 21 let,“ vzpomněl jsem si asi v polovině úvodní přednášky školení trenérů T3 v Úvalech na to, že bych se mohl představit. V tu chvíli jsem cítil, že se místnost plná starších a výrazně zkušenějších lidí v tu chvíli trochu zarazila, jak je možné, že jim sem přišel vyprávět tak mladý kluk. Popravdě, byl bych daleko radši, kdyby školení vedl starší zkušený trenér, který by měl jednoznačnou koncepci, jak uchazečům o licenci informace předat. V současné době ale nevím o nikom takovém, kdo by o pořádání této akce měl zájem. A tak jsem se do toho pustil a musím říct, že po hlavě!

Vzdělávání trenérů je neuvěřitelně důležitá a podstatná část sportu. Bohužel v orienťáku velmi podceňovaná. Základní školení T3 má být určitou vstupní vzdělávací metou do oblasti sportovního tréninku. Pokud se nebude dělat kvalitně, může to mít do budoucna velmi negativní důsledky pro celý sport. Pokud bude většina přednášek na základním školení stavět na dohadech a vlastních teoriích jednotlivých přednášejících, povede to minimálně k tomu, že se o některých podstatných tématech nebude mluvit, nebo v tom horším případě k situaci, kdy se některé zásady sportovního tréninku budou nesprávně aplikovat. Nesprávná aplikace u dětí se pak většinou neprojeví hned, ale třeba až v dorostu nebo dospělosti, což je jedno z největších rizik sportu obecně, orienťák nevyjímaje.

Nabitý program školení.

I přesto, že je mi jednadvacet a nestuduji sport na vysoké škole, jsem přesvědčený o tom, že mám v problematice sportovního tréninku celkem přehled. V orienťáku jsem absolvoval školení T3 v Praze, celý minulý rok jsem studoval licenci T2 a zároveň jsem držitelem trenérské licence C v házené. Aktivně se jak v orienťáku, tak na házené, tréninku dětí pravidelně věnuji. Základní přehled v problematice jsem ale získal vlastním nadšeným samostudiem, když jsem v 15 letech dostal na starost nejmladší tréninkovou skupinku v Tretře. Později jsem absolvoval několik zajímavých přednášek, kde jsem se snažil si trochu rozšířit obzory. Nejzajímavější přednáškou byla jednoznačně ta od profesora Koláře (pořádá jednou za rok ČOV pro trenéry). Protože mě tato přednáška velmi zaujala, přesvědčil jsem lidi v oddíle a přihlásil jsem mojí tréninkovou skupinu do programu DNS FIT KID, kde se dětem 12 tréninků věnoval fyzioterapeut z Centra pohybové medicíny, který má shodou okolností v současné chvíli na starosti reprezentaci orientačního běhu. Za těch šest let jsem nasbíral mnoho praktických poznatků, které jsem v rámci víkendového školení chtěl začínajícím trenérům předat.

Vytvořil jsem si základní koncept, jak bych chtěl, aby bylo školení vystavěné. V úvodu měli trenéři absolvovat všeobecnou část, kde se měli dozvědět základní informace o koordinaci, rychlosti, síle a vytrvalosti, poté měla přijít na řadu mapová technika spolu s mapovými tréninky a v závěrečné části spojit tyto dvě části do složitějších aplikací. Hlavním cílem bylo dodat účastníkům motivaci a inspiraci do trenérské práce a vysvětlit jim přehledně a jasně základy sportovního tréninku.

Měl jsem to štěstí, že se mi program dařilo stavět podle mých představ a oslovení přednášející často měli zrovna o uplynulém víkendu chvilku volna. Velký úspěch slavili především přednášející zvenku. Pozvání přijal fyzioterapeut Jakub Novák, který řekl spoustu zajímavých poznatků ze svého oboru aplikovaných do sportovního tréninku dětí, velmi zajímavá přednáška byla i od kondičního trenéra úvalských házenkářů Michala Švandrlíka. Obecně se mi nelíbí princip, že školení dělají pouze orienťáci, je stavěné pouze na jejich názorech a představách. Pak tam často chybí témata jako je zdravý sportovní rozvoj dětí nebo kompenzace pohybového stereotypu, což jsou jedny z nejpodstatnějších věcí, které by měli trenéři slyšet. Ještě horší je, když se lajk v tomto oboru snaží tyto informace předat. Najměme si na tato témata odborníky, zvyšme cenu za školení a zaplaťme je, uděláme tím velký krok ke zlepšení vzdělávání trenérů v našem sportu. Jsem přesvědčen o tom, že tohle jsou témata, která patří na základní školení T3. To je také rozhodně to místo, kde by se měli trenéři dozvědět o co nejvíce rizicích, která s sebou sportovní trénink dětí nese.

Velmi podstatnou částí na školení byla ukázka atletické abecedy a techniky běhu. Už ti začínající trenéři dětí by se měli naučit předvádět cviky atletické abecedy tak, aby je následně uměli naučit své svěřence. Je to nezbytně nutné koordinační cvičení pro rozvoj mladého orientačního běžce. Další složku tréninku, která se v českém orienťáku velmi zanedbává a chtěl jsem jí zvýraznit, je rozvoj koordinace. Trenéři měli možnost si na vlastní kůži vyzkoušet cviky s žebříkem i různá další pohybová cvičení. Do toho se snad nenudili ani fyzicky, program doplnil krátký mapový trénink na zkoušku a nedělní dlouhá a náročná zimní liga.

Další díl školení tvořila takzvaná specializace, v orienťáku se jedná především o rozvoj mapových dovedností. Tady už nám s odborností nikdo nepomůže a my jako orienťácká komunita si jí musíme vytvořit sami. A v této problematice má český orienťák zásadní problém. Při přípravě školení jsem narazil na absenci jasné a jednotné metodiky, což vede k tomu se jeden baví o záchytném bodu, druhý o jistém bodu a třetí o postupném cíli a máme v tom akorát hrozný zmatek. A takhle je to u mnoha termínů v oblasti mapové techniky. Možná i proto se mi po odřeknutí pár tradičních přednášejících této problematiky nepovedlo nikoho sehnat a přednášku z metodiky mapové přípravy jsem podle podkladu Petra Karvánka musel zpracovat sám. Rozhodl jsem se k přednášce přistoupit tak, že se máme snažit každou z jednotlivých částí vytrénovat do dokonalosti a zcela jsem při tom vynechal faktor únavy, na který je v tréninku velmi důležité myslet. Priority jednotlivých dovedností už si budou muset trenéři určit sami. Myslím, že jsem to zvládl se ctí a dávalo to hlavu a patu.

Kdyby se něco náhodou nepovedlo, jídlo to vždycky zachrání.

V oblasti mapové přípravy máme vydaných pár publikací a mnoho jednotlivých prezentací, které jednotlivé body mapové přípravy popisují, ale v komplexu nám chybí jasný a jednotný systém, který se dá aplikovat do sportovního tréninku a bylo by možné ho dále rozvíjet a testovat. Je velká škoda, že na školení nebyl čas se jednotlivým tématům v oblasti mapové techniky věnovat více do hloubky. Ale o tom si myslím, že by měla být až navazující školení.

Obecně ale mezi trenéry v orientačním běhu chybí větší diskuze nad mapovými problémy. Teď na školení probíhala jedinečná diskuze na téma klasického azimutu poté, co jsem ho měl v prezentaci a zároveň jsem řekl, že už ho neučím. Diskutovali jsme i téma, jestli by děti měly používat spíše palcovou nebo destičkovou buzolu. Tohle všechno musí probíhat a mělo by se to podpořit i dalšími pokusy a postřehy!

Poslední částí bylo propojení všeobecné a mapové přípravy, a to především hravou formou a dalšími aplikacemi. V této oblasti bych chtěl velmi ocenit práci metodické komise, protože tohle začínáme mít v našem sportu velmi vhodně a moderně zvládnuté. Byl jsem velmi rád, když jsem se dohodnul s Alčou Voborníkovou na tom, aby představila části ze své diplomové práce na téma hry v orientačním běhu. Sbírka skvělých nápadů, která nejenže obsahuje velké množství použitelných her na tréninky, ale také učí trenéry to, že se mají snažit hledat a vymýšlet orienťácké aktivity, které budou děti bavit.

Dalším velmi podstatným smyslem školení T3 by mělo být spojení žákovských trenérů jednotlivých oblastí. Když jsem školení dával dohromady, chtěl jsem, aby se účastníkům nabídl pohled z co nejvíce stran. Oslovil jsem tedy trenéry žáků z jednotlivých pražských oddílů, aby přijeli přednášet na školení a trochu představit styl, jakým přidělenou problematiku aplikují ve svých klubech. Věřím tomu, že střídání po kratších blocích školení výrazně zatraktivnilo a myslím, že i pro některé trenéry možnost vyzkoušet si mluvit o tom, co pravidelně dělají, byla velmi zajímavá zkušenost. Zvyšujme počet lidí, kteří na školení přednáší, rozvíjejme vzdělanost trenérů v jednotlivých oblastech, ale na druhou stranu hlídejme si poctivě kvalitu těchto školení.

Školení T3 má rozsah 20 hodin. Za mě je to přesně ten čas, který je k předání minimálního základního přehledu v oblasti sportovního tréninku nezbytně nutný. Na házené je rozsah základního školení třikrát větší a můžu říct, že to byl často totálně ztracený čas. Hrozně mě ale mrzí, když se dívám na programy některých našich školení, které mají jediný cíl a to získat licenci a co nejdříve vypadnout. Nevěřím pak, že trenéři za menší časový úsek dostanou všechny informace, které potřebují a tyto nedostatky pak vedou k chybám v tréninku. Dejme do organizace základního školení víc energie, než jsme dávali doposud!

Pořádání zimní ligy Únor v Úvalech se ujal čtrnáctiletý Kuba Smolka, jeden z mých bývalých svěřenců. Pro něj to rozhodně byla velká zkušenost. Účast trochu předčila očekávání nás všech.

Poslední věcí, kterou se snažím již delší dobu dávat k diskuzi, je otázka, proč je školení trenérů otevřeno jen zájemcům od 18 let. Když jsem se několikrát na toto téma ptal, dostal jsem dva základní argumenty, které k tomu prý vedou. Tím prvním bylo, že jsme v našem oddíle sami a že kvůli jednomu oddílu se to přeci nebude měnit. Musím říct, že jsem na toto školení opět dostal maily, zda mohu vzít někoho mladšího a nebylo to jen z našeho oddílu. Druhým argumentem byla skutečnost, že jsou trenéři pojištěni u některé z pojišťoven. Ale to vidím jako zástupný argument, který absolutně nemá nic společného s trenérským vzděláváním. V Praze třeba v každém oddíle bojujeme s nedostatkem trenérů a pohybujeme se na hraně kapacity. Myslím si, že tím, že školení není otevřené dříve, přicházíme o aktivní trenéry. Protože, když člověk začne trénovat při střední škole, má na to mraky času a bude se tomu pravděpodobně věnovat i nadále. Navíc část lidí z této cílové skupiny stejně bude ve svých klubech trénovat, ale pochopitelně bez zisku licence ztrácí motivaci školení absolvovat a dělat to třeba o trochu líp. Ptám se jednoduše, proč v házené toto omezení nemají a my ano?

Věřím, že myšlenky, se kterými jsem do toho šel se povedli naplnit a celý víkend namotivoval 39 nových trenérů do další práce a osvětu ve svých klubech. Já budu rád školení opakovat, doufám, že bude příště opět takový zájem. Myslím, že jsem dal dohromady produkt, který by mohl být úspěšný a pomůže naší komunitě. Na závěr bych chtěl poděkovat všem trenérům z pražských a středočeských klubů, kteří se do organizace školení zapojili: Honzovi Vítečkovi, Honzovi Havlíčkovi, Ondrovi Skripnikovi, Lence Horákové a Pavlu Horákovi. Spoustu nápadů na zařazení zajímavých témat a přidání podstatných informací přišlo od vás, díky za to!

Jakub Ransdorf