Propagátor orienťáku, trenér a pořadatel mnoha závodů a akcí, a to zejména v jižních Čechách a Praze. Jirka Vébr za poslední léta zorganizoval stovky aktivit pro veřejnost a v trendu stále pokračuje. Jak se dostal k orienťáku? Co aktuálně připravuje? Jak by upravil strategii svazu? A kde se vidí za 10 let? O tom všem jsme si povídali v následujícím rozhovoru.

Řekni mi na úvod, jak ses vlastně vůbec dostal k orienťáku?
Bylo to už dávno, když se konalo v zimě Kufrování s Dominem a sporty byly Českém rozhlase na Magionu. Tenkrát mě a mého bráchu vzal můj taťka na první závod pořádaný v Havířově. Postupně jsem se pak stal i registrovaným členem a od svých 10 let jsem jím až doteď. Co si pamatuji, tak můj úplně první oficiální závod jsem absolvoval v Odrách.

Co tvé závodní úspěchy? Měl jsi nějaké cíle? Nebo jsi spíš od mladí inklinoval k tomu “jak se věci dělají” – trénování, pořádání, …?
Neměl jsem ambice se prosazovat mezi elitu těch nejlepších orienťáků. V mladším věku to mohlo být pár dobrých umístění v některých žebříčcích či letních vícedenních závodech, ale nebyl to můj hlavní cíl.  K organizování jsem se dostal už zamlada, když jsem býval v týmech roznašečů / zanašečů kontrol na závodech nebo ve výpočetním středisku (byly papírové průkazky). Nebo jsem ručně zakresloval tratě do hromady map pro závody. Tím jsem vlastně postupně získával své know-how pro budoucí pořádání (úsměv – pozn. red.).

Vzpomeneš si na tvůj první uspořádaný závod i jak jsi začal trénovat?
S prvním samostatným pořádáním jsem začal na vojně, kde jsem uspořádal můj první vlastně trail v Táboře. Následovaly pak akcičky pro moje děti jako byla různá hledání pokladů atp. Postupně jsem začal s oddílem v Táboře pořádat krajáky i mistrovské závody v OB, tím prvním bylo MČR v nočním OB v roce 2004. Následovaly další závody různých lig.
K trénování jsem se nejprve dostal tak, že jsem sám na sobě pracoval a získával dovednosti a zkušenosti pro trénování druhých. A na sobě postupně poznával, co po fyzické i  dovednostní stránce bylo dobré a co ne. Tak jsem od trenéra 3. třídy postupně došel až na T2.
Velkou výzvou pro mne ale vždy bylo rozhýbat a naučit orienťák úplně nepolíbené lidi. Jak děti, tak dospělé. To byl pro mne vlastně takový hlavní cíl, protože orienťák je pro mne srdcovka. Tomu jsem vlastně zasvětil nejvíce svého času. A dá se říct, že to mne u orienťáku udrželo tak dlouho.

Říkáš, že jsi chtěl orienťákem rozhýbat děti a to si myslím, že se povedlo. Máš spoustu programů ve školách. Jak ses k tomu ale dostal – učitel nejsi, ne?
Prvně jsem si kdysi vymyslel vlastní O-ligu, kde jsem vždy připravil tratě a čekal na lidi. Tenkrát jich tam moc nechodilo a projekt jsem tak uspal. K tomu jsem zkusil nějaké náborové akcičky, ale bez výsledku. Raději jsem se pustil do toho, že by to mělo být pro děti “povinné”. A toho se dalo dosáhnout pouze tak, že to musí být akce školy. Vydal jsem se tenkrát do všech základních škol, gymnázií a učilišť v Táboře s nabídkou závodů na klíč. Trvalo to 2 roky, než se podařila spolupráce s první základní školou. Byla to jednání o zabezpečení, vysvětlování, pozvánky na tréninky a akce pro učitele tělocviku a ředitelky. Přes učitele tělocviku se podařilo najít takové řešení, které se následně osvědčilo a vlastně se uplatnilo i v dalších školách.
Začínám s hodinami ve školách, kdy školím žáky i studenty vždy v základech práce s mapou a jako přípravu pro závod před každým školním závodem. Pak pokračuji samotnou akcí.
Postupně se mi podařilo navázat spolupráci ve více školách. To znamená, že mi osobně každoročně prošlo “rukama” cca i 1200 dětí a mládeže, u kterých jsem, doufám, zanechal alespoň nějaké to povědomí o orientačních sportech. Je to vše ale hodně časově náročné a nedá se to dělat bez chuti a zapálení.

Jak v těchto projektech pokračuješ dál? Vím, že jsi změnil působiště, nyní bydlíš v Praze. Je něco podobně možného i zde nebo hlavní město má svá specifika?
Stále pokračují v nastavené spolupráci se školami v Táboře, Sezimově Ústí, Plané nad Lužnicí a Tučapech. Již nyní mám připraveny a dohodnuty akce a spolupráce s těmito školami na letošní rok. I když jsem se již v roce 2021 přestěhoval do Prahy, jsem rád, že spolupráce pokračuje.
V Praze se postupně seznamuji s prostředím. I když jsem už absolvoval schůzky a jednání ve školách, zatím cítím chladnou nebo žádnou odezvu. Se školami jsem se v Praze setkal při spolupráci s Jájou Němečkovou na realizaci Pražského krajského přeboru škol na jaře 2022. Ale i tak to nevzdávám, a už od roku 2021 prezentuji v Praze orienťák formou projektu zábavného labyrintu, což je léty osvědčený typ prezentace OB. 

Zábavné labyrinty jsou čistě pro neorienťáky nebo se můžeme zúčastnit i my? Je již nějaká termínovka?
Jak víš, úplně prvně s mým přispěním jsme jako svaz takto prezentovali široké veřejnosti OB v roce 2016 v Olympijském parku na Lipně. Od té doby zábavné labyrinty organizuji při různých sportovně zaměřených akcích jak v Praze, tak i každé léto v Lipně nad Vltavou. A pro Prahu mám připraven i samostatný projekt pro širokou veřejnost s tímto zábavným labyrintem.
Teď na jaře zábavné labyrinty organizuji jako Tour de Labyrint. Prozatím pouze v Praze Malešicích, ale kdo ví? Třeba časem i jinde.
Zúčastnit se může každý, protože ho zvládnou i malé děti a také zkušení orienťáci. Každý den, kdy bude labyrint zprovozněn, bude po dobu tří hodin volné přístupný s cca 8 tratěmi různé obtížnosti pro všechny. A zároveň je připravena hlavní závodní trať v labyrintu.
Takže i pro orienťáky to může být výzva a zároveň trénink na rychlé čtení mapy a rozhodování. Nyní jsou známy termíny 4 závodů, veškeré podrobnosti jsou k nalezení na https://labyrint.mybefit.cz/. 
Pustil jsem se letos v lednu také do závodů pro širokou veřejnost i orienťáky v projektu Night Adventure Orienteering.

…ty jsi teda studnice nápadů. Čím je specifický Night Adventure Orienteering?
Night Adventure jsou závody (pro někoho tréninkové) v Praze za tmy (ty druhé máme v Táboře). Hlavním specifikem je, že se běží se zjednodušenou mapou, nikoliv s klasickou mapou pro OB. A to proto, aby se v ní vyznali i nezkušení účastníci ze široké veřejnosti.
Každý závod je postaven a zorganizován tak, aby si každý oběhl nebo obešel trať závodu podle svých schopností. Ti nejzkušenější absolvují většinou 7-8 km (někdy i více), méně zdatní či méně zkušení dají kratší vzdálenost.
Tratě jednotlivých závodů jsou postaveny formou scorelaufu, ale i s pevným pořadím kontrol nebo linie. Pokaždé je vše před závodem zveřejněno v pokynech k závodu v terminovce na https://night.mybefit.cz/. 

Ty máš kromě orienťáku i další sportovní projekty, vlastní práci a rodinu. Jak to všechno zvládáš?

Zvládat vlastní sportování a sportovní projekty jak v orienťáku nebo fitness je opravdu náročné na čas. K tomu všemu ještě musí fungovat i můj klub SC vebr-sport.
V roce 2020 se mi vše změnilo a hlavně moje tělo se ozvalo. Řešil jsem problém, abych vlastně viděl na obě oči, absolvoval jsem operaci a uvědomil si, že hlavní je moje rodina.
Teprve v další fázi budu dělat jen to, co mne bude bavit a bude mít pro mě smysl. Taky jsem řešil, zda orienťáku nechám alespoň nějaké to procento ve svém životě, v minulosti to bylo opravdu 99,9 % svého volného času.

K čemu jsi došel?
Uvědomil jsem si, že mě to stále baví, ale určitě už nejsem pouhý skalní orienťák. Poznal jsem a rád dělám i jiné druhy sportů a zábavy a hlavně vidím na jiných lidech z dalších branží a sportů to, co my orienťáci “většinou nevidíme”. Ostatní nás stále berou jako uzavřenou komunitu. A mým cílem v této oblasti je otevřít a přibližovat orienťák více nezasvěcené veřejnosti. Musíme si uvědomit, že ne každý ví, co myslíme tím, když něco napíšeme v naší hantýrce. Ale když se vrátím k původní otázce, jak to zvládám: všeho už jen s mírou. Mé krédo je: “Pro rodinu vše, pro kamarády a přátele hodně.” A hlavně mě to vše musí bavit.

Co by tedy měl podle tebe udělat svaz, aby orienťák byl více otevřenější a atraktivnější?
Už jsem to kdysi řešil. Těch myšlenek mám více.
Veřejnost dříve znala např. pojem Masters z jiných sportů, ale neznala Veteraniáda. To byly pro nezasvěcené spíše stará auta (smích – pozn. red.).
Orienťák je podle mě sport atraktivní, i s přispěním mladé krve ve vedení, hodně na očích. Ale otázka zní: “Je hodně na očích nás “orienťáků nebo široké veřejnosti?”
Nejsem vůbec přesvědčen, zda by mělo být cílem mít více registrovaných ve svazu.  O orienťáku se ví víc, než kdy předtím. Rodiče by rádi “dali” děti na orienťák, ale nějak nám chybí lidské kapacity na tréninky a tím pádem na soutěžní přípravy. Ale veřejnost většinou nemá zájem o naše soutěže, ale chce ve svém volném čase udělat sem-tam nějakou tu změnu, a to třeba formou dostupné akce či závodu. Měli bychom se zaměřit na dvě souběžné linie. Soutěže, žebříčky, MČR a následně pro někoho reprezentace. A druhý souběžný proud by měl jít směrem pouze veřejnost.
Toť jsou otázky do diskuze o dlouhodobé strategii orienťáku u nás a můj asi nezasvěcený názor.

Jdeme do finále: kde se vidíš za deset let? Máš nějaké orienťácké plány nebo vize?
Přežít a žít (smích – pozn. red.). To už mi bude 64. Trochu doufám, že své zkušenosti dokážu zužitkovat nejen v oddíle OB, ale i v projektech s veřejností. A když můžu, rád “kamarádům” pomůžu.

Díky moc za rozhovor a ať se daří!
Děkuji Ti, Honzo. Jdu roznaset kontroly na dnešní nočák.