Jednou to přijít muselo. Věk jsem na to měl, možná by někdo mohl namítnout, že jsem měl začít dříve. Asi určitě. Před mojí premiérou jsem se snažil na to hodně připravit. Koukal jsem na různá videa a učil se od těch nejlepších. Stejně nejvíce informací jsem dostal od kamarádů. Přišel den D. A co si budeme říkat, na začátku jsem byl hodně nervózní. Nechtěl jsem, abych pokazil hned úvod. Ale postupem času mě to začalo náramně bavit. A na konci? Únava, ale zároveň skvělý pocit z dobře odvedené práce. O uplynulém víkendu jsem jel poprvé v životě MTBO v Lučanech u Jablonce nad Nisou.
Orientační běh dělám již 15 let, ale bikerskou odnož OB jsem zatím nezkoušel. Buď závody byly daleko a nebo jsem nemohl. Rozhodně mě nerozhodily různé mýty, které okolo bikerů kolují. Bez pořádného večírku si prý neumí představit závody. Dělají to ti horší orieňtáci, kteří neumí mapu. Nerespektují žádná pravidla. No, zajímalo mě, co je na tom vše pravda. A také to, zda MTBO je v podstatě takový LOB v létě. Vybral jsem si MČR v MTBO, které pořádal oddíl SNS Smržovka.
Závody jsem měl naplánovány na neděli, ale již v sobotu jsem navštívil MTBO večírek, abych nasál tu pravou bikerskou atmosféru. Vidím řadu známých tváří. Mnoho o-běžců, kteří minulý týden byli na áčkách v Jizerských horách, přijelo do stejné lokality i na MTBO. Zdravím se s ředitelem závodů Honzou Svobodou a probíráme účast. Prý čekali trochu více, ale kvůli kolizi se závodem v Rakousku nepřijelo několik desítek zahraničních účastníků, kteří jsou častými návštěvníky ČP v MTBO. Po mých zkušenostech z pořádání závodů o minulém víkendu se vyptávám, kolik příprava zabrala času. “Posledních pět měsíců jsem nedělal skoro nic jiného, makal jsem na závodech od rána do večera. Podobně na tom ale byli i jiní, hlavně Marťa Fólová, která byla hlavní kartografka, “ dostává se mi odpověď od Makčuse. Jinak MTBO večírek lze přirovnat např. k PP párty. Videoprojekce, skvělý catering a samozřejmě hudební kulisa. Pohodová a poklidná atmosféra. O půl dvanácté se setkat na parketu s předsedou sekce MTBO to jen potvrdilo.
Bikerský večírek v plném proudu.
A ráno to přišlo, vzbudil jsem se půl hodiny před budíkem. Asi dva měsíce jsem nebyl na kole. Takže ráno zjišťuji, že musím dofouknout kola, cyklo-lahev z kola propadá, trochu zlobí brzda. Taky jsem to mohl začít řešit dříve, nadávám si v duchu. Vyjíždím z domova o hodinu později, než jsem plánoval. Nevadí, naštěstí jsem přihlášen do kategorie OPEN bez pevně stanoveného startu. Jelikož je shromaždiště asi dva kilometry od mého bydliště, jsem tu coby dub. Shromaždiště je situováno na koupališti v Lučanech, které není skoro vidět. Od rána je totiž pořádná mlha, takové typické jizerskohorské počasí, řeklo by se. Teploměr ukazuje 16 °C, trochu poprchává. Překvapuje mě, že tu nikdo skoro není, všichni si připravují kola u svých vozidel. Koukám na startovku a hledám něco jako popisy. Samozřejmě vím, že je asi nedostanu, ale chybí mi nějaká ta příprava s kamarády před závodem ve stylu: “To se ten stavitel podělal, jáma 1 m v hustníku. 1 občerstvovačka na 12 km? 300 m do cíle, jak to uběhnu?” Ale nevadí, oproti tomu dostávám na prezentaci mapku na start. Zajímavé, na start totiž nevedou fáborky. Nandávám si mapník na řidítka a sundavám bundu. Beru si s sebou radši malý baťůžek, kam umísťuji i láhev (která mi nedrží na kole), dvě sušenky a jablko.
Jedu na start sám a jsem trochu nesvůj. Nikdo okolo mě. Nejedu sakra špatně? Asi až po 1,5 km potkávám závodnici, která mě předjíždí. Tak dobrý, snad jedu dobře. Posledních asi 300 metrů vede do prudkého kopce, kolo vedu, nebudu se unavovat. Slyším nějakou závodnici nadávat, že jestli to takové bude celou trať, tak sem neměla jezdit. Jsi v Jizerkách, tohle je ještě jeden z těch mírnějších kopců, odpovídám ji v duchu. Přijíždím, či spíš přicházím na start. Místo na rozježdění tu moc nebylo, tak ostatní se mezi sebou jen baví a vyčkávají na svůj start. Ani jsem si nevšiml, že by se někdo moc rozcvičoval. Nikoho tam moc neznám, tak se napiji a vstupuji do speciálního koridoru pro OPEN. Od startérky dostávám mapu, raduji se, že je na ni i náš dům, chvíli bojuji se zasunutím mapy do mapníku a vyjíždím. První kontrola je jasná, před pasekou odbočit vpravo. Cesta je dost bahnitá. Tady bych asi normálně na kole nejel. Zatáčím a po zhruba sto metrech vidím první kontrolu. Super. V klidu zastavím, orazím a jedu dál. První dlouhý postup vede přes Bramberk. Tam potkávám usměvavého pořadatele, který na mě huláká: “Vítej na nejvyšším bodě mapy. ” Hezky, to je docela milé. Napadá mě, že by bylo fajn mít i občas na OB závodech člověka, který by říkal “Vítej na konci mapy”. Studuji dohledávku druhé kontroly, za jízdy to úplně nedávám. Ale odbočuji na danou cestu a po ní jedu dál, až narážím na lampion. To už je fakt moje? Aha, tady to opravdu nebude moc o dohledávkách. Z orieňťáku jsem zvyklý na “semafor”. Zpomalit před kontrolou a vše dočíst. Zvlášť v Jizerkách, kde je těch detailů spousty. Další kontroly docela naskakují. Uvědomuji si, že rozhodně rovně se vše nejezdí a i když to vypadá na dlouhou “objížděčku”, tak je často výhodnější něž 2-3x kratší postup přes kopce. To je to vlastně logické. Do kopce jede člověk zhruba stejně nebo i pomaleji než běžec. Po rovině nebo z kopce ale jede určitě mnohem rychleji.
Narážím na první problém. Červené krátké čárky znázorněné kolmo na cestu. Trochu jsem MTBO klíč studoval, ale tady si fakt nejsem jistý. Je to zakázané tudy jezdit? Je to nebezpečný úsek? Uvědomuji si, že nemám rád lidi, kteří běhají sprinty a neznají ISSOM 2007 a pak přelézají, co nemají. Teď jsem ve stejně situaci. Sakra Picánku, ty jsi fakt dobrej, ani pravidla si nezjistíš, nadávám si. Ale před inkriminovaným úsekem potkávám podobnou situaci a v terénu je branka. Aha, tak asi v pohodě, bikeři tu také jezdí. Sice tento symbol se nalézá i na menších pěšinách uprostřed lesa, ale asi to vypovídá o určité překážce.
Na kontrole 7 sahám poprvé po batohu a piji. Nepospíchám, zdržuji se zhruba minutu. Mám něco okolo hodiny jízdy a už jsem docela utahaný. Říkám si, že pořadatelé MTBO to mají v tomto ohledu jednodušší. Nemusí přemýšlet nad občerstvovačkami, každý si tu svoji veze na kole. Moje taktika zůstává stejná. Nepouštět se zbytečně do “čárek” a co nejvíce objet po zpevněných cestách. Do prudších kopců tlačím. Na kontrolu 8 dělám první chybu. Nevšímám si, že cesta, na které je dohledávka, nezačíná na předešlé cestě, ale volně v lese. Jedu po jiné, než si to uvědomím, uběhne asi minuta. Nevadí. Na trati, která je dlouhá asi 12,5 km a podle ideálních postupů měří více než 18 km, mi zbývá posledních pár kontrol. Snažím se mapovat dopředu, docela to při mém tempu jízdy jde. Na jedné úzké čárkované cestě potkávám mladého závodníka, asi dorostence. “Je tam nějaká kontrola?” vyptává se. Odpovídám, že ne a zda nechce poradit. Docela to uvítá. Zjišťuje, že je totálně ztracený. Žádnou kontrolu nemá v dosahu asi 1 km. Docela zvláštní, říkám si, vždyť závodí pouze po cestách, jak se může tak ztratit. Ale podobně narážím i na další závodníky. Jedou rozhodně rychleji, ale vůbec nevědí, kde jsou. Skoro mi připadá, jako by jeli dost na náhodu zhruba tím směrem a kontroly nějak zahlédnou. Na rovině se to možná vyplatí, v jizerských kopcích si troufám tvrdit, že ne. Ale zajímavá taktika.
Mapa mé kategorie na MČR v MTBO na klasické trati.
Již včera jsem byl upozorněn na to, že po loukách nemůžu jet, ale po “oranžové” ano. Zjišťuji, že to můžou být části louky i různé soukromé pozemky, kde je dovoleno jet. Za jízdy mi ale oranžová evokuje skoro růžovou, která je u pěšího OB použitá pro zakázané prostory. Mapuji důsledně kolem sběrky, protože celá plocha mi na první pohled připomíná nějakou zakázanou plochu. Není to nějaká lest pořadatelů? Ale když zastavím, zjišťuji, že je to opravdu ta oranžová. Kdyby bylo po mém, oranžovou bych nahradil zcela odlišnou barvou od žluté nebo růžové. Ale to je detail. Šinu si to na sběrku a do cíle mě čeká ještě pořádný technický sjezd. Řada zatáček nahoru-dolu, vlevo-vpravo. No nic pro mě. Razím cílovou jednotku v čase 108 minut. V cíli dostávám pití a jedu si vyčíst svůj čip. Žádná fronta před vyčítáním. Co mě ale překvapí je jiná fronta. A není na pivo. Jedna z pořadatelek mi ukazuje: “Běž tam také!” Jo tak, to je mytí kol. Užitečné. Moje kolo je skoro jak nové. Tak jak u fronty na pivo se řeší, kdo jak co šel, na MTBO se právě tady o závodě vášnivě diskutuje.
Trať se mi moc líbila, byla tam řada voleb, navíc v krásném terénu. Ale vůbec netuším, zda takto má vypadat ideální MTBO. Ptám se Věrky Pařízkové, hl. rozhodčí závodu: “Eliťáci i áčkaři si to velmi pochvalují. Je to jak mapově, tak fyzicky velmi náročné. Ostatní si nestěžují na závody, ale spíše, že nemají natrénováno. Je to podobně jako v orieňťáku. Těžké terény jsou oblíbené.” A reakce závodníků to jen potvrzují. “Perfektní tancovačka, mapovačka i bajkovačka, “ např. napsala na zeď události mistryně světa Martina Tichovská. Tak asi dobré – vybral jsem si správné závody. A byla to skvělá zkušenost. Jako hlavní disciplínu bych MTBO asi nebral, ale rozhodně mi přijde mnohem zajímavější než LOB, kde kvůli častým problémům se sněhem to ani moc o lyžování není. Divím se jen, že tento sport neprovozuje více sportovců, má určitě velký potenciál. Zatím jsem si připadal jako na takovém malém oblasťáku. Tak zase někdy!
Typické jizerskohorské počasí při MČR v MTBO na klasické trati.
Krásnej článek, díky. Doufám, že to některým o-běžcům otevře oči a smaže to nevím jak vzniklé a zažité letité fámy.