Druhá lednová středa, druhý letošní díl O-News.cz Podcastu. V této sérii již šestá epizoda celkově nás v první části zavede do Třince, kde David Procházka potkal první českou mistryni světa v orientačním běhu Janu Brukovou, rozenou Cieslarovou, která ovládla krátkou trať na MS 1991 v Mariánských Lázních. Jaká byla její cesta k orienťáku? Jak se dá za orientační běh dostat ředitelská důtka? Jak probíhal trénink a kolik naběhaných kilometrů dovedlo Janu na vrchol? A jak se tak stane, že pár měsíců po “zklamání” v podobě 39. místa na Juniorském MS, vyhrajete světový titul mezi dospělými? Poslechněte si inspirativní a velmi zajímavé povídání o pověstném třineckém tréninku, který ale nesl své ovoce. Ve stavitelské části se Dan Wolf zaměří na “postupy”. Jaké rozlišujeme typy postupů a jaké z nich by v tratích měly převládat? Co je to komplexní volba postupu a jak jí vymyslet?

“Velkou motivací k tomu začít dělat orienťák bylo cestování. Konkrétně povídání Aničky Gavendové, která nám ve škole vyprávěla, kde všude se s orienťákem dostala. V té době to bylo velké lákadlo,” popisuje Jana prvotní impuls dát se na orientační běh. Později se dostala s orienťákem od Skotska po Austrálii a všude možně po světě. “V Austrálii byl moc pěkný závod štafet, byl to velmi běžecký terén na směry, který mi seděl. Dokonce jsem potkala klokany v průběhu závodu. Ale vzpomínky na terény vždy souvisí s tím, jestli se mi tam dařilo.”

“Už od druhé, třetí třídy jsem běhala v tělocviku lépe než ostatní, začala jsem jezdit na školní soutěže, poté přestoupila do sportovní třídy. Ale běh byl stále jenom jako koníček. Od 12 let jsem pak chodila přibližně dvakrát týdně na trénink, byly to takové začátky, nic vážného. Největší zlom nastal, když jsem dostala ředitelskou důtku za to, že jsem nechodila na orienťácké tréninky. Pak jsem si řekla, že už chodit nebudu. Tady mě zachránili rodiče, kteří řekli, že to tedy ne, chodit tam budeš. A tak jsem chodila, měla jsem i notýsek, kam mi pan Gavenda zapisoval docházku,” vypráví se smíchem Jana, které to po této zkušenosti vlastně najednou celé došlo. “Proč bych měla končit, když mě to tak baví?”

“Kolem patnácti let začal pravidelný systematický trénink. Doma mám 17 vyplněných tréninkových deníků.”

Kolik kilometrů ročně Jana naběhala? Proč se jí nepovedlo juniorské MS, ale na dospělém tak zářila? Jak probíhal den D, kdy získala zlatou medaili z MS? A jak moc se od 90. let změnil současný orienťák? Poslechněte si celé vyprávění v trenérské části aktuálního dílu podcastu.

Postupy

Minule se kluci věnovali kontrolám, dnes rozeberou to, co se odehrává mezi nimi. Tedy postupy. Gró orienťáku je už od prvopočátků volit si svou vlastní cestu terénem a své volby postupů. Volby postupů musí hrát prim na klasické trati a ve sprintu a rozhodně není na škodu je zařadit ani na krátkou trať a do štafet.

“Rozeznávám tři základní typy postupů. Na volbu. Na realizaci. Na přesun. S tím, že postupů na přesun by na trati v ideálním případě mělo být co možná nejméně, i když občas se hodí takový postup záměrně zařadit.”

Jak postavit vyrovnanou volbu? Měla by být opravdu vždy přímější a fyzicky náročnější varianta výhodnější? A proč se v závěru tratí většinou více obíhá?

“Ideální volba postupu by nikdy neměla vést mimo mapu nebo přes zakázaný prostor, kde by vzrostlo riziko porušení pravidel”