Necháváme naše reprezentanty po náročném Mistrovství světa vydechnout. Nicméně přesto se vrátíme do Doks a okolí a projdeme celou organizací MS v OB s ředitelem Janem Pickem. Příjemné čtení!

Je to přesně týden, kdy na Mistrovství světa v orientačním běhu proběhla poslední disciplína a také závěrečný ceremoniál. A já ten celý týden mám takové docela smíšené pocity. Na jednu stranu jsem rád, že je vše za námi. Obzvlášť poslední týdny i měsíce byly hodně náročné a s normálním životem to nemělo moc společného. Na druhé straně: po 3 letech příprav vše najednou skončilo (byť řada věcí probíhá a není ještě ukončená). Diváci, fanoušci, závodníci, partneři. Ti všichni viděli MS zejména v minulém týdnu. Ale veškeré práce probíhaly více než 3 roky. Rád bych se chtěl trochu za těmi lety ohlédnout.

Otec myšlenky uspořádat opět MS v Česku byl David Aleš a já mu za to moc děkuji, že po náročném pořádání ME 2016 sebral dostatek sil a energie. Následně ještě s Danem Wolfem a Janem Mrázkem jsme připravili kandidaturu, která původně počítala s docela zajímavou skladbou terénů:

• krátká trať: Český ráj (Klokočí)
• klasická trať: Jizerské hory (Mariánská hora a okolí)
• štafety: Dokesko (Enkláva)

Na jaře 2017 jsem ale zavítal na centrálu CHKO Kokořínsko a po dvouhodinovém rozhovoru s panem ředitelem Pořízkem jsme se domluvili, že se domluvíme. Začali jsme tedy pracovat na variantě, že stěžejní část MS proběhne v pískovcích, a to v méně dostupných terénech na Kokořínsku. Červenec 2017, MS v Estonsku. Council IOF rozhoduje ve prospěch ČR (protikandidát z Brazílie neměl v plánu vysílat televizní přenosy, což byl výrazný handicap), v roce 2021 přivítáme nejlepší běžce planety v Česku!

Do podzimu 2018 se však nic mimořádného nepřipravuje, tým vedený Davidem Alešem připravuje Světový pohár. Po něm však dochází k diskuzi, jak se celé MS bude pořádat. Osobně jsem se po SP už dalšího “velkého” pořádání nechtěl zúčastnit. Ale situace vykrystalizovala tak, že nebyl ředitel a hodně lidí mě přemlouvalo, abych do toho šel a že půjdou do toho se mnou. Nakonec se tak stalo. Původně bylo centrum situované v Mladé Boleslavi. V jedné diskuzi se ale Dan Wolf zeptal: Neuděláme to v Doksech? Původně spíš nesmyslná myšlenka rychle uzrála. Centrum, kde každý orienťák byl, s řadou ubytovacích kapacit, podporou města i místního klubu. Ladili jsme tým, koncepci MS, logo. Snažili jsme se najít politickou podporu zejména v rámci Libereckého kraje, hledali jsme finance celé akce. Jeli jsme na obhlídku do Norska na MS, kde vše bylo jaksi velkolepé, ale vlastně neosobní. To byl rok 2019, kde se organizační výbor scházel prezenčně. V sídle Technické univerzity v Liberci, podruhé na zahradě u Kubátů, jindy doma u Dana Wolfa nebo v klubovně klubu TJN. Organizační výbor zůstal stále stejný až do roku 2021, na to jsem velmi hrdý. Od března 2020 se pak scházel jen online.

Přichází rok 2020 a jsme ve velké nejistotě. Všichni nás sice plácali po zádech, že máme štěstí, když epidemie přišla rok předem. Ale my jsme také přemýšleli, zda by nebylo lepší MS posunout o rok na rok 2022, kdy mediálně bychom nenarazili na přesunuté EURO či OH. Než jsme to rozlouskli, tak to za nás vyřešili Dánové, kteří se rovnou posunuli na rok 2022 (po dalším posunu z podzimu 2020). A pak přišla památná otázka Toma Hollowella, CEO IOF: “Is there any possibility that sprint races could be added to the program of WOC 2021 in Czech Republic?” A moje první reakce byla zcela jasná: negativní. Nemůžeme rok před MS připravit zcela tři nové závody, navíc sprintové. Všude se prezentujeme jako lesní MS a najednou bychom do toho hodili vidle. Ten názor ale postupně uzrával. A nejvíce rozhodl argument, který byl zcela jasný: sprinteři by nemohli po 4 roky získat žádnou medaili, pro řadu z nich by to mohlo mít fatální důsledky. Rozhodli jsme se tedy: Pojďme do toho! Vybírali jsme z několika terénů. Děčín, Česká Lípa, Litoměřice, Terezín, Doksy. Jak to dopadlo, víte. Jsem nakonec rád, že MS zůstalo kompletní včetně sprintů a že to bylo “to opravdové” MS se všemi aspekty.

Rok 2020 měl být také velkou generálkou v podobě Euromeetingu. Původně naplánovaný na začátek září jsme posunuli na konec října z důvodu prvního posunu MS v Dánsku. Viděno dnešním pohledem to možná byl chybný krok, ale těch argumentů bylo několik: ubytovací kapacity se na září rychle tenčily z důvodu změny rezervací z jara na podzim, hodně nás vytížila příprava sprintových lokalit a také řada covidových nejasností. Euromeeting se nakonec nepodařilo uspořádat ani v říjnu, ale ani v březnu. Byla to velká škoda nejen po sportovní stránce, ale hlavně po té organizační. Nemohli jsme s nově vybudovaným týmem některé věci vyzkoušet, což pak jsme trochu pocítili v průběhu MS. Zmapované prostory ale snad nezůstanou ležet ladem. Kandidujeme s nimi na pořádání Světového poháru 2023.

Další krizový moment byl v listopadu 2020. Tom Hollowell v telefonickém hovoru říká, že by nejradši všechny mezinárodní akce posunul do té doby, než svět bude v normálu a cestování bude bez potíží. Stav příprav byl již v té době dost rozsáhlý a bohužel nešlo vše jen tak “přehodit”. S termínem byly svázané dotace, povolení a řada dalších činností, které možná lze lehce posunout u oblastního žebříčku, ale nikoliv u Mistrovství světa. Bylo to 14 dní velké nejistoty. Snažili jsme se ale IOF přesvědčit, aby dala jasné mantinely, co kdy a jak se může zrušit, upravit a také to, co se stane, když jeden silný národ nepřijede. Zruší se kvůli jednomu týmu celé MS? Nakonec konsenzus celého Councilu IOF vykrystalizoval tak, že 6 týdnů před MS se stanoví podmínky a z nejlepších 10 národů musí přijet alespoň 6. To byla docela pozitivní zpráva a náboj do dalšího pořádání.

Nicméně celé jaro nebylo úplně příjemní. Stále se řešil covid. Pronikal do všech sfér, žádný organizátor s tím neměl moc zkušeností, navíc vůbec jsme netušili, jak se co bude vyvíjet. A když jsme na schůzce 16. března řešili, co je potřeba ještě domluvit, povolit nebo kde máme technické nedostatky, byla to příjemná změna. Velkou vzpruhou pro náš tým byly tréninkové kempy. Podařilo se vyjednat výjimku, závodníci odjížděli z Česka hodně spokojení a zorganizovali jsme i malý závod v průběhu Velikonoc. Na konci dubna jsme přesunuli na další rok WOC Tour (resp. v roce 2022 se závody budou jmenovat Czech Orienteering Tour, protože WOC Tour by mělo proběhnout v Dánsku), za což jsme částečně kritizovaní, protože jsme umožnili až 2000 divákům do arén. Ale ta situace nebyla a není tak jednoduchá. Nejde totiž MS a WOC Tour brát jako dva odlišné závody a pokud bychom se měli řídit platnými nařízeními, opravdu závody nešlo uspořádat. Chtěli jsme být vidět, ale zároveň na nás je hodně viděno – nemohli jsme se dopustit protizákonného jednání. Nicméně všem nám bylo jasné, že to nebude tradiční MS s tisícovkami diváků. V rámci situace jsme se chtěli dostat na hranici možností.

Závody se blížily a stále se řešil jen covid, alespoň na jednáních s IOF. Jakou ochranu budou mít závodníci, pořadatelé, novináři, VIP? Co je to vlastně bublina? Proč musí být zrušen banket? Mohou rodinní příslušníci být s týmem? Jaké omezení bude pro diváky? Otázky často střídaly nejasné odpovědi. Výsledek byl velký kompromis několika subjektů. A pomohla nám velmi dr. Ruth Tachezy, viroložka, kterou můžete vidět jako jednu z hlavních českých tváří skupiny MESES a také se dost podílí na propagaci očkování. Její argumenty přesvědčily IOF, aby testování nebylo tak časté a že očkování je často dostačující. Před MS se (naštěstí) řešily i další věci ve vztahu k jednotlivým závodům – aby vše bylo posekáno, dostatek parkovacích míst, ladily se tratě, mapy atd. Musím říci, že nám hrozně pomáhala municipalita – starostové obcí nebo jejich zástupci, celý krajský úřad Libereckého kraje, ohromnou práci udělala Policie ČR. Od roku 2019 jsme si na řadě míst dokázali vydobýt docela silnou pozici a měli jsme otevřené dveře na jedno zavolání. Celý region si vzal akci za svou, za což jsme hrozně rádi. Problémy byly, ale daly se vždy nějak řešit.

Sám osobně jsem byl pochopitelně dost nervózní. Na druhou stranu někdy zhruba 10 dní před MS jsem nabyl mírného optimismu – jednotlivé sekce pracovaly skvěle, všichni se zapojovali do pořádání a viděl jsem, že “to funguje”. Samotné MS většina z vás viděla v TV nebo byla přítomná v arénách. Můžeme diskutovat dlouhé hodiny, co a jak šlo udělat lépe (a oprávněně), ale z výsledku jsem spokojený. Možná chyběla pomyslná třešnička na dortu v podobě medaile české reprezentace. Ale je to sport a ne vždy klapne vše, tak jak si představujeme. Kdo za tím vším stál? Veškerou administrativu a v posledním roce zejména covid řešila Jana Kubátová. Sportovní záležitosti, tj. mapy, tratě nebo základní časový harmonogram vytvářel Dan Wolf. Arény, parkování, policii, zdravotní zabezpečení nebo catering měl v gesci Matěj Burda. IT (televize, GPS, výsledky, …) mělo na starost duo Lukáš Konig a Jirka Řehoř. Za ubytování, dobrovolníky, ceremoniály nebo IOF Clinic byla zodpovědná Dominika Pachnerová. Marketing, média nebo partnery řídil David Procházka. Doprovodné závody řešil Mirek Kalina. Supervizor celého MS byl Petr Klimpl. A pod těmito šéfy sekcí byla třicítka šéfů úseků a přes 300 dobrovolníků. MS ale ještě zdaleka neskončilo. Co náš ještě čeká? Vyúčtovat všechny dotace, najít všechny ztracené věci, domluvit se s partnery na další spolupráci, napsat závěrečného zprávy, dát si pivo s pořadateli, …

Co dál? Hodně lidí se mě ptá, co budu dělat po MS. Nutno podotknout, že mise MS 2021 nebyla o tom, že bych vydělal balík peněz a mohl teď odjet do Karibiku na dva roky. Spíš naopak, ale vůbec si nestěžuji. Zkušenosti to byly k nezaplacení a jsem moc rád, že jsem dostal důvěru v takto mladém věku. Cílem bylo nastartovat některé nové činnosti a věci v českém orienťáku, což se doufám podařilo a je na co navazovat. Rád bych, aby náš tým dostal šanci ještě zopakovat pořádání, protože už víme, co a jak dělat lépe, na koho se spolehnout, koho vybrat jako dodavatele atp. Uvidíme, zda se taková příležitost ještě objeví.

Díky všem. Pořadatelům, závodníkům, partnerům a divákům. Bez vás by to nešlo. Není to oklepaná fráze, člověk si jen vždy uvědomí, že je pouze malým střípkem v celé mozaice.
Vždy, když něco krásného končí, něco krásnějšího začíná.

Jan Picek