V čem jsou orientační sporty jedinečné? Proč je nutná specializace? Jaké sporty jsou vhodným doplňkem? O tom všem se dnes rozepsal Vojtěch Bartoš, reprezentant v lyžařském orientačním běhu a závodník z Mariánských Lázní, který přechází z kategorie juniorů do dospělých.
Každý, kdo se na vyšší úrovni věnuje alespoň dvěma (O-)sportům, se bude muset jednoho dne rozhodnout, na co se zaměří (pokud nejste Tove Alexandersson). Specializace, „trend“, který se časem projeví ve všech sportech a postupně proniká i k nám do orienťáku. Na jedné straně je to dělení na O-běžce, LOBáky a bajkery a v posledních letech jsou tu i určité náznaky specializace pouze v jednom daném odvětví, mám na mysli dělení orienťáckého MS na sprintovou a lesní část. Může za to větší konkurence, tlak nebo peníze? O kladech a záporech specializace ve sportu by se dalo napsat daleko obsáhlejší pojednání, ale proto tu nejsem.
Důvod proč jsem napsal takový úvod je jednoduchý. Čas rozhodnout se, dorazil i ke mně. Pravda, rozhodnout se mezi OB a LOB pro mě nebylo nijak těžké rozhodnutí a vlastně už jsem tak byl rozhodnutý poslední 2 roky. Stačilo se podívat na mé výsledky z obou sportů, na ambice, které reálně mohu mít a bylo jasno. Do toho jsem rok strávil na orienťáckém gymplu ve Švédsku, potkal se a trénoval se švédskými LOB reproši a pochopil, že ve Švédsku se orienťák bere trochu jinak než u nás. Fakt, že teď přecházím z juniorů mezi dospělé mě v tom už jenom utvrdil. Vlastně by se dalo říct, že jsem se v tom utvrzoval celou zimní sezónu, kdy se konečně dostavil (alespoň pro mě) úspěch na JWSOCu v podobě 10. místa z middlu, což mi po ne úplně povedených předchozích sezónách, dodalo určitou motivaci. Na druhou stranu je to ale „až“ 10. místo, a taky občasnými „návštěvami“ v elitě jsem zjistil, že konkurence je veliká a užší LOBácká špička se stále rozrůstá, takže specializace je při vyšších ambicích nutná. Bez pořádné letní přípravy, i třeba na úkor výsledků z jarní a podzimní části orienťácké sezóny se nahoru dostává jen hodně těžko.
Během svojí sportovní kariéry jsem si prošel několika sporty a každý mi dal něco, co jsem si přenesl až do současnosti. Do svých 15-ti let jsem za jasnou prioritu považoval hokej a jako každý malý hokejista snil o kariéře v NHL. Do toho jsem jezdil bikros a hrál tenis, ale všechno jsem kvůli hokeji omezil. Jen OB i běžky jsem dělal díky rodičům od mala pořád a pomalu si začal uvědomovat, že mě to baví víc, než se honit za pukem v krajské lize dorostu (což vůbec neodpovídalo mým snům o NHL). Uvědomil jsem si, že proto abych uspěl, nepotřebuji velké město s profesionálním týmem, tak jsem pověsil brusle na hřebík a začal se věnovat orienťáku. Dělal jsem orienťák a běhal jsem na lyžích, co takhle to spojit? LOBy jsem objevil v roce 2014, kdy jsem jel reprezentovat Karlovarský kraj na ZODM na Vysočině. První závod na ZODM byl i mým prvním LOB závodem a nedopadl vůbec špatně. Začal jsem se trochu zajímat a příští sezónu jsem byl ve výběru dorostu ještě společně s dalšími olympioniky. Do toho jsem začal trénovat na lyžích ve Slovanu Karlovy Vary a všechno začalo nějak nasvědčovat tomu, že až přijde čas, LOBy budou mít u mě před OB navrch.
Velikou výhodou orienťáku ovšem zůstává, že i přesto, že se člověk rozhodne věnovat se přednostně jednomu odvětví, nutně neznamená jen bušit jeden sport pořád dokola a vlastně nedělat nic jiného. Téměř všichni jsme vyrostli na orienťáku a až potom u toho sedli na kolo nebo si nasadili lyže a proto si každý pořád rád zajede nějaké ty LOBy, bajky, nebo zaběhne orienťák. Jen s tím rozdílem, že někdo jako součást přípravy, někdo jako vrchol sezóny a někdo běhá i jezdí všechno tak, jako by to byl vrchol sezóny pokaždé. To jsem u žádného jiného sportu neviděl, takže jsem za to opravdu rád.
Vojtěch Bartoš
0 komentářů