V minulém týdnu proběhlo v Litvě Mistrovství světa v Trail-O. Skvělých výsledků dosáhla na tomto šampionátu česká výprava. Šéf sekce Trail-O Libor Forst popsal, v čem byli Češi letos silní, jaká byla jejich taktika nebo jak jednotlivé závody probíhaly a dodal i své osobní vzpomínky.

Z letošního MS v Litvě přivezla česká výprava 3 medaile (pouze nejlepší Noři jich přivezli více), čímž domácí sbírku medailí z MS zdvojnásobila. Možná někoho napadne otázka, proč tomu tak bylo. Dobrým základem pro tento úspěch byl typ terénu, kde se závody odehrávaly. Mírně zvlněná krajina s nevýraznými vrstevnicovými tvary, ale zato s hojnými porostovými detaily, je něco, co známe z našich závodů lépe než třeba Seveřané. A zároveň jsme díky nedostatku vhodných prostorů nuceni se občas uchylovat na golfová hřiště, takže i prostředí na štafetách nám nebylo cizí. Současně tento typ terénu nutí stavitele používat kontroly, k jejichž řešení je třeba vzít na pomoc i metody, které se v současnosti ve světě moc nepoužívají. Mám na mysli zejména používání záměrných linií.

Podívejte se např. na ukázku závěrečné pasáže trati štafet. Kontroly 26 a 27 jsou normální vrstevnicové problémy – závodník musí být schopen podle okolí kontroly dobře odhadnout průběh vrstevnice a vybrat správný lampion ze shluku horizontálně či vertikálně posunutých lampionů. Kontrola 25 je jen počítání stromů – takový typ kontrol se často umisťuje do závěru trati, kdy už je závodník unavený, anebo je v časovém stresu z blížícího se konce limitu. Tyto tři kontroly jsou zcela běžné, ale problém je s kontrolou 24. Pokud se podíváte na návod k řešení uvedený v přiložené mapě (tzv. Solution map), hemží se to v ní čarami, jimiž chtěl stavitel naznačit, které záměrné linie měl závodník použít k rozhodnutí, že oba lampiony jsou příliš nalevo a správná odpověď je Zero. V tomto případě bylo ovšem nejsnazším řešením dojít si až za kontrolu 27, odkud bylo jasné, že oba lampiony jsou příliš vysoko. Bohužel ne všude byl takový odstup možný a „záměrky“ zkrátka závodník použít musel. Potíž se záměrkami ale spočívá v tom, že v okolí kontroly jich obvykle závodník najde několik a není v silách mapaře udělat tak přesnou mapu, aby „seděly“ všechny. Potom už záleží jen na staviteli, aby se vyhnul nepřesným místům v mapě a dal závodníkům šanci odvodit správně odpovědi. To se letos úplně nezadařilo, prvních šest štafet mělo dohromady 25 chyb, zatímco loni na MS pouze 6 (ale třeba na loňském ME to bylo 29 chyb).

Ukázka závěrečné pasáže trati štafet.

Druhým podstatným faktorem českého úspěchu byla taktika. Letošní model štafet umožňoval prvním dvěma úsekům projít trať, vybrat si kontroly, které jim vyhovují, vyřešit je relativně rychle a nechat jiné typy kontrol pro další úseky, s větším množstvím času. Naši Open štafetu rozbíhal Mirek Slovák, mně na druhém úseku se jeho výběr líbil, protože mi nechal sadu, z níž šlo vybrat takových devět kontrol, které jsem byl schopen vyřešit, a nejsilnějšímu členu štafety, Pavlu Kurfürstovi, jsem rád přenechal devět nejtěžších kontrol. Dokázal se s nimi vypořádat s minimem chyb, takže na nervydrásající závěrečné divácké „časovky“ šel z třetího místa, které nakonec o pouhou vteřinu a půl uhájil. Přesněji řečeno, štafetu na časovce dokonce ještě posunul o místo vzhůru, ale do hry vstoupilo ještě několik protestů a zrušených kontrol (díky nimž počty bodů u jednotlivých závodníků ve výsledcích nemají žádnou vypovídací hodnotu), které nás zase o jedno místo posunuly zpět. S úplně stejnou taktikou šla do závodu i naše Para štafeta (Mirek Špidlen, Pavel Dudík a Jana Kosťová) a těm nakonec tato taktika vynesla stříbro.

Úspěšní medailisté. Foto: Martin Locker

Kvalifikace úvodní disciplíny TempO byla docela úspěšná, do finále postoupila trojice našich a jen 3,5 vteřiny nás dělilo od postupu celého týmu. Rozmáčené odpolední finále pak nejlépe zvládl Pavel Kurfürst (15.), ale výkon obou mladíků, Tomáše (26.) a Dana (34.) Lockerových, je vzhledem k jejich věku (19 resp. 15) velkým příslibem do budoucna.

První den závodu na klasické trati kompletně propršel, závodníci se po 2,5 hodinách vraceli z trati promočení a promrzlí a někteří rovněž zaskočení stylem stavby, o němž už jsem psal výše. Druhý den klasiky byl naopak náročný počtem kontrol (28), takže mnohým už v závěru docházel čas, síly nebo obojí. Platilo to zejména pro vozíčkáře, protože povrch cest rozhodně neodpovídal tomu, na co jsme zvyklí u nás. I proto je obdivuhodné, že Jana Kosťová v konkurenci chodících paralympijských závodníků dokázala znovu své kvality a vybojovala bronzovou medaili. Jen o čas se na velkou bednu nedostal Pavel Dudík. V kategorii Open se Pavel Kurfürst a Mirek Slovák vešli do první patnáctky.

Co trochu skřípalo, byla organizace šampionátu, takže si vezeme domů i řadu poznámek, které bude třeba zohlednit, pokud se budeme ucházet o WTOC 2021. Co naopak fungovalo dobře, byla naše mobilní aplikace pro měření času na časovkách, která se pomalu stává na mezinárodních závodech standardem.

Různých hodnocení se jistě časem ještě objeví řada, ale je jasné, že se nám povedlo při štafetách maximálně využít příznivé podmínky, které nám stavitel nabídl, a přetavit je v cenné kovy. Pro mě osobně tato medaile symbolicky uzavřela desítku šampionátů v roli závodníka nebo IOF advisera, deset let působení u trailu, během nichž se z něj povedlo udělat regulérní disciplínu a přilákat nové závodníky. Trail nikdy nebude masovým odvětvím, protože vyžaduje určitý typ povahy – jsou to takové šachy v lese s mapou a buzolou, ale doporučuji všem, aby si ho někdy vyzkoušeli. Já sám jsem se o něm dozvěděl, ale nijak mě ta myšlenka nezaujala, dokud jsem si souboj s terénem, mapou a intelektem stavitele nevyzkoušel na vlastní kůži. V ORISovém kalendáři najdete docela dost českých závodů, kde si můžete poměřit své síly i s některými medailisty z MS. A mimochodem, důkazem toho, že trail není jen disciplínou pro vysloužilé a lze ho vrcholově dělat současně s vrcholovým pěším orienťákem, je jméno nového šampiona v disciplíně TempO, kterým je Vetle Ruud Bråten, člen letošní vítězné štafety IFK Göteborg na Jukole…!