Spolu s pátkem přichází i naše pravidelná rubrika Sloupek reprezentanta. Tou nás tentokrát provede Venda Horčičková, která nás reprezentovala například na květnovém Mistrovství Evropy. Poté se zotavovala ze zranění a nyní již zpět ve formě vybojovala bronzovou medaili se štafetou Luhačovic na MČR klubů. A právě o cestě luhačovického týmu za medailí bude dnešní sloupek.

Štafety a družstva – závodní víkend, na který jsem se letos na podzim těšila nejvíc. Po docela protrápené a málo závodní sezóně byly právě družstva hlavní motivací, proč ještě i na podzim šlápnout aspoň trochu do rychlosti a nesoustředit se jen na příští rok. Jak to v neděli dopadlo pro Luhačovice je známé – luxusní třetí místo v dospělých a obrovská radost. Jak to ale celé ve stanu Luha probíhalo? To se vám pokusím přiblížit na následujících řádcích.

Radost luhačovického družstva ze třetího místa na MČR (Foto: Petr Kadeřávek).

Start sobotních štafet byl pro Moraváky nepříznivě brzy, takže se luhačovický autobus BOB OBUS3 musel vydat na cestu už v pátek v odpoledních hodinách. Cesta byla dlouhá, ale my si ji umíme zpříjemnit – povídali jsme si a zpívali. Zazněla také motivační řeč předsedy oddílu Libeho. Vyjasnili jsme si složení štafet, možná složení družstev a upřesnili jsme si naše cíle. Realisticky jsme očekávali, že na medaili si mohou myslet jedině dorostenci ve štafetách. V ostatních závodech by umístění do 10. místa bylo výborné.

Luha BoboBus3 (Foto: Petr Kadeřávek).

Píšu jen krátký sloupek, tak ze sobotních štafet zmíním pouze naplněná očekávání našich dorostenců – zisk bronzové medaile. A přesunu se rovnou k nedělním družstvům.

Cestou z ubytování na shromaždiště jsme se probírali soupiskami soupeřů. Loni jsme skončili překvapivě šestí, takže meta byla vysoko. Letos se ale zdálo, že 6. místo by bylo reálné, jen pokud by někteří soupeři pokazili. 8. místo by byl výborný výsledek a s desítkou bychom byli spokojení. Někdo dokonce prohlásil: „Toš jsme osmí, jeden dom ne? Proč tam mrznout a moknout…“ Ale je to sport a stát se může cokoliv, nebo ne?

Počasí se naštěstí od soboty trochu umoudřilo, takže na moknutí nedošlo. Průběh závodu už byl popisován mnohokrát a pro nás to bylo jako sen. Bača to všechno začal skvělým 1. úsekem, ze kterého doběhl druhý. A pak nikdo nepokazil, ba naopak všichni běželi výborně. Madla doběhla těsně 4., Jiří 2., Radka 3., Jonáš 3., já 3. a Johan také 3.! Každý úsek byl trochu o nervy. Ale zároveň jsme byli celkem v klidu. Vždyť jedeme nad plán. Když to nevyjde, no tak co, stejně to nikdo nečekal. A když to vyjde?  Na to jsme radši ani moc nemysleli. Pořád jsem nemohla uvěřit, že to jde tak výborně, a obávala jsem se, že to neudržíme, že se na nás ti favoriti musí někdy dotáhnout. Jenže oni nedotáhli a bylo z toho parádní třetí místo! Myslím, že historicky nejlepší umístění Luhačovic na MČR družstev vůbec.

Pocit to byl naprosto nepopsatelný, elektrizující. Je skvělé vyhrát individuální závod, ale sdílet to ještě s dalšími šesti lidmi, potažmo celým oddílem je zase úplně o něčem jiném. Že se o zlato porvou Žabiny, Hradec a spol. čekal každý. Že do bojů o medaile zasáhneme my, si asi nikdo nemyslel. Náš závod byla opravdová vyrovnaná týmová práce. Díky za to!

Po závodě bylo moc příjemné přijímat všechny ty překvapené, ale přejícné gratulace. To je na komunitě orienťáku snad to nejvíc fajn – lidi si moc nezávidí, a když je někdo lepší, férově to uznají. Naše cesta autobusem zpět byla samozřejmě o kuse veselejší, než cesta tam. Že byla tak dlouhá, si nikdo ani nevšiml – zpívalo se a veselilo na celé kolo. Co bude příští rok, těžko říct, ale ten letošní přese všechno stál za to. Rumpál!

Venda Horčičková

Rumpál! (Foto: Petr Kadeřávek).