Úvodní průvod výprav městem s vyšňořenými bubeníky, vlajkosláva 40 zemí, projevy místních politiků, 84stránkové pokyny na křídovém papíře, líté kvalifikační boje, Daniel Hubmann na startu. Prostě mistrovství světa se vším všudy, byť odlehčené atmosférou přímořského letoviska a zajištěné nesrovnatelně větším počtem sanitek v závodním prostoru.
Na lesních mapách je pro bod první pomoci na trati dokonce speciální značka. Pro někoho, kdo běhá po lese zásoben léky a adrenalinovým perem kvůli vosám, závody snů. A to ještě nevíte, že kvůli nám úplně zavřeli silnice do národního parku Foresta Umbra, kde se běhaly lesní závody, jezdili jsme tam povinně autobusy, samozřejmě doprovázenými modrými majáky místního četnictva. Stihnout start se prostě stalo prioritou hodnou policejní ochrany. Druhý týden v červenci Gargano na jihu Itálie tak trpělo mírnými omezeními a hlavně žilo veteránským mistrovstvím světa.
A proč se někdo jako já přihlásí na mistrovství světa? Bludička, která začala vyrážet s mapou do lesa teprve před pár lety a pořád se ještě musí na startu ujišťovat, že „v tom bílým na mapě nežijou lvi, ale že je to ten hezkej les, kam rozhodně chceš běžet“? Kombinaci sprintu v úzkých uličkách starobylých italských městeček, záludnosti krasové oblasti a ranních výběhů po pláži se nedá odolat. Rozhodně ne první říjnový večer loňského roku, kdy je 25 stupňů, je poslední den nejlevnějšího startovného a vy na ostrově Brač nad lahví vína se svým mužem rozebíráte postupy na velmi výživném mistrovství Chorvatska na klasice. Idylu doplňuje veselé švitoření vašich pubertálních dětí (hádají se, kdo je na řadě s Netlixem) a vy si představíte další rodinnou dovolenou u moře plnou dobrodružství a kvalitně stráveného společného času. Přihlásit se je pak argumentačně otázka půl hodiny (spěcháme, je 11 večer) a další lahve, vyplnění formuláře v eventoru během pouhých tří minut. Na vystřízlivění máte 3/4 roku.
Během něj přicházejí dobré zprávy: připojuje se k nám velká výprava z našeho oddílu, díky vám za super prázdniny. I horší zprávy (cenu benzínu nepočítaje): syn Štěpán zcela nepochopitelně vyměňuje výlet s rodiči a sestrou za jakési soustředění s vrstevníky v Norsku :). A zase lepší zprávy: Štěpána obratem vyměňujeme za Romču Zabořilovou, která nejenže běhá skoro stejně rychle jako Štěpán, ale na rozdíl od něj je dalším řidičem na nekonečné cestě a neobrací oči v sloup, když se snažím být vtipná.
Nejnabitější na mistrovství jsou kategorie kolem sedmdesátek. Pětatřicítek závodí jen několik desítek, i když na druhou stranu je jasné, že díky Danielovi mají laťku nastavenou hodně vysoko. Nejstarší účastnicí je v kategorii osamocená, ale naprosto fenomenální, pětadevadesátiletá Sole Nieminenová z Finska. Dokončí všechny tři závody se ziskem tří zlatých medailí. V cílové rovince posledního závodu, kdy strávila v lese víc než 2 a 3/4 hodiny, běží. Je to jeden z mnoha neuvěřitelných zážitků, kdy člověku proletí hlavou: „Tohle taky chci.“ Stejná věta mě napadá, když šmíruju startovní čísla svých potenciálních soupeřek (W45) a nikdy se nemůžu trefit: vypadají na 40 a na startovních číslech mají nesmysly jako W65 nebo tak podobně.
Mistrovství začíná v neděli desátého července kvalifikací sprintu v městečku Peschici, obávaných 30+ ˚C se po přechodu fronty nekoná. Stejně to člověk nestíhá vnímat. Volby jsou plus mínus vyrovnané, ale staviteli se stejně podaří spoustu závodníků dostat: první polovina kontrol je v rychlé části s pravidelnou zástavbou, po diváckém úseku je potřeba výrazně zpomalit v úzkých uličkách a jít strašně pečlivě. Mám štěstí, startuju pozdě, taktiku „rychle a po diváckým úseku pomalouuučku“ se mi ve dvou půlhodinových frontách na toiku podaří odposlechnout mnohokrát. Chybuje se hodně, bezradných tváří je ve starém městě vidět nepočítaně. Chybuje se tak hodně, že přes minutovou chybu na jedné kontrole, kolem které zmateně pobíhám, protože se dívám do popisů na špatný řádek (je to samozřejmě ta moje), a krátký běh z K13 rovnou na K15, postupuju poměrně bezpečně s horní polovičkou do finále A. Skákala bych radostí metr do vzduchu (tajně jsem si to hrozně přála, vím, že v lese jsem bez šance), ale musím se krotit, protože nutnost vesmírné rovnováhy si vybrala daň na mém muži. Prý nejhorší závod v životě. Už cestou na jedničku uklouznutí nahoře na dlouhém mramorovém schodišti a skutálení se až k jeho patě. Sbírá se, přemýšlí, jestli vůbec může běžet. Valí to dál, je to přeci jen MS, ale na K1 mu nesedí kód. Jak to? Přibíhá soupeř z jeho kategorie, razí kontrolu a běží dál. Martin záhy zjišťuje, že mu akční slečna v koridoru dala jiné popisy. Ty sice jsou i na mapě, ale samozřejmě uvnitř pečlivě složené átrojky. Návrat z popisků do mapy, zvlášť v druhé části, je vždycky na dlouho. Ale nebojte, v lese si spraví chuť. Zato já si to tam opravdu užiju.
Pondělní finále ve Vieste, kde je i centrum závodů, je stavěno s podobnou filozofií nutného zpomalení ve druhé části závodu, ale ne až tak velkého a hlavně už to závodníci čekají. Já, hlavu plnou svých řečí o tom, jak už mám včerejškem splněno a teď už je všechno nad plán, nejdřív přebíhám odbočku na K4 a vyrábím nepochopitelnou chybu na K8, kdy se při odběhu z K7 stočím doleva příliš, nejsem schopná se z chyby dlouhé minuty dostat, panikařím a závod pro mě de facto končí. Poslední flek je můj. Ale náčelník našeho klubu říkal, že takhle to rozhodně prezentovat nesmím. Správně je: „Byla jsem na MS, bylo tam dva a půl tisíce lidí a byla jsem ve sprintu 35.“ Houby, zmastila jsem to.
Během mistrovství jsou moc prima volné dny, protože je na Garganu co objevovat: památky UNESCO, kouzlo městeček, kde člověk už běhal, ale nějak neměl čas se rozhlídnout, zastrčené pláže, členité pobřeží na výletě lodí.
Ale konec idyly: středa třináctého – kvalifikace na lesní disciplíny. Vyjíždíme z rozpáleného parkoviště od moře do 800 m n. m. do pohádkového lesa, lesa v krasu, krasolesa. Zapojené koruny buků tvoří jednolitý baldachýn, díky kterému je tam moc příjemně. V podrostu jen cesmína (tam, kde je na mapě zelená, tak nižší a hustá) a jménem nenápadný, ale protivně pichlavý listnatec. Dá se v tom běhat líp, než to na první pohled vypadá. Jalovce jinde v mediteránu jsou daleko horší. Paseky nejsou, světlinka se rovná vývratu.
Šíří se fámy, že kvalifikace nebude v závrtech, ale v méně náročné části prostoru, kde nejsou. Napovídala by tomu i tréninková mapička. Jak moc jsme se přepočítali. Na sedmapůlce mapě je všechno krásně vidět, takže i hned ten první závrt po pravé ruce cestou na K1. Mám ji. Lehce usínám na vavřínu i cesmíně, zelené si nevšímám, po(d)rosty se zdají dost rozplizlé. Byla by prima občas nějaká cesta, ale v prvních dvou třetinách závodu nejsou na postupech vůbec. Z K1 už to rozhodně žádné rozehřívání není. K2 přináší probuzení, hledám ji asi s 10 dalšími o 100 m dřív, shodujeme se, že v lese je mnohem víc kamenných kupek a hromad, než v mapě. Stejně tak je to s plošinkami, kterých je na mapě tolik, kolik jich normálně najdu na mapách za celý rok, ale v lese 10x víc. Generalizaci mapaře se mi daří chápat jen s obtížemi, takže vůbec. Je jasné, že největší přítelkyně se musí stát z mých dosavadních úhlavních nepřátel: je to hlavně na vás, vy nepochopitelné hnědé klikatice! K3 v mělkém údolíčku ovšem vystavuje stopku jakémukoli snesitelnému výsledku i víře ve vrstevnice. Prostě ji nemůžu najít, stáčím se doprava, doleva, obíhám pět navzájem si podobných šišatých závrtů, dokonce do nich kdovíproč i vbíhám, definitivně se ztrácím, snažím se za někým běžet, abych zjistila, že taky bloudí… Po půlhodině ryzího zoufalství mě zachraňuje Jana ze Zlína a plot křížící cestu. Proč jsem už předtím nešla pořád na sever a nenarazila na cestu? Společně po cestě odpočítáváme dva vršky a údolím jdeme nahoru a za sedýlkem musí být to opačné údolíčko s lampionem. Není. Tak znovu. Zase nic. Nakonec si ji necháme ukázat. Byly jsme celou dobu hned u ní. Z GPS záznamu později zjistím, že jsem šla těsně kolem ní už na začátku, možná stačilo jen ukazováček s čipem natáhnout na správnou stranu a zapípal by. Pak se to zlomí, jdeme spolu, pečlivě mapujeme, vybíráme si na K6 trochu delší, ale pohodlnou obíhačku po cestě, jinak pořád na směr. A jde to krásně, překvapivě se neutvrzujeme v chybách, na konci chodíme přímo závrty a ze dna zase směr… Běžíme, radujeme se. Dva různé závody v jednom, a to vše (8 km místo 4 po čáře) v čase těsně po dvě hodinky. Ovšem jen díky zdrcujícímu spurtu od předsběrky ;). V cíli Jana kromě 14 minut na mě, o které startovala později, vyhrává i cenu za nejabsurdnější větu celého roku, když mi povídá: „Ty jsi tak výbornej mapař, bez tebe bych tam byla ještě zejtra.“ Tak to už mi rozhodně nikdo nikdy neřekne, to spíš budu v pětadevadesáti běhat. Děkuju ti.
Čtvrtek čtrnáctého – finále middlu. Běží se v západní polovině kvalifikačního prostoru. Běžím finále B, horší písmeno v naší kategorii totiž není. Na začátku si pomůžu cestami, pak trochu přebíhám K3, ale to je tak 2minutová chybka, to normálně ani nepočítám. Krásných 42 minut v lese, naivně si myslím, že chápu mapaře, sžívám se s terénem, chválím stavitele, hladím buzolu, blahořečím krasolesu a těším se na klasiku. Protože v sobotu ještě vycizeluju to používání hřbítků, běh po nich, pod nimi, přes ně. Vypadá to, že to je taktika místních šampionů.
Závěrečná sobotní klasika využívá jižní část prostoru, pro naši kategorii poměrně zajímavým a náročným způsobem. Minimální možnost využití cest, na rozdíl od jiných kategorií. Od začátku nemůžu udržet směr, jakoby se svět točil na druhou stranu, i když nejsem po žádným večírku. Skřítci v krasolese proměnili všechny kameny v bludné balvany, jako bych v tom lese byla poprvé. Naplno to propukne nenalezením K4. Skřítci mi do cesty posílají kolegyně z Košic a Maďarska. Následuje půlhodinové společné hledání plné zmaru a zmatků ve velmi temperamentním podání. V momentě, kdy košická závodnice cupuje mapu na kousky a podesáté definitivně končí s orienťákem, se odpojuju, jinak bych to vzdala. Sedmdesátiletý pán mi třesoucí se rukou, ale mnohem bystřejší hlavou, než mám já, na mapě ukazuje místo, kde jsme. Hluboko na jih od toho, kde bych měla být. Ještě kousek a byla bych z mapy venku. Rozhodnu se mu věřit a nějak už to do cíle postupně docvakám. Ne, fotku z předsběrky si od pořadatelů ani po třetí e-mailové nabídce opravdu koupit nechci, jedině kdybych tím prázdným zoufalým výrazem chtěla zahnat ty mizerný lesní mužíky. Po výkonu hodném tak finále Y jsem se do dvou hodin tentokrát vešla o 17 vteřin a považovala jsem za jedno pozitiv toho dne, že jsem to nevzdala. Opravdu jsem chtěla, to se mi ještě nestalo (když nepočítám tu rozbitou hlavu o skálu loni v Tiských stěnách). O to větší klobouk dolu před jednou mojí soupeřkou, která tam strávila hodiny skoro čtyři. Další super věc byla, že mě dítě v cíli vroucně objalo, a to prosím na veřejnosti, protože už byla připravená mě jít polámanou do jednoho ze závrtů zachraňovat.
Jo, a Daniel Hubmann nevyhrál middle. Je to přece jenom začarovaný les.
Tak za rok, zcela výjimečně v krasu 🙂
Irena Waldhauserová
Milá Ireno, moc Ti děkuji za krásné ohodnoceni, ale za svým výrokem si pevně stojím :). Jinak naprostý souhlas :).