Jako dozvuk uplynulé 10Mily Vám přinášíme sloupek nejlépe umístěného českého závodníka – Vojta Sýkora obsadil s týmem KooVee celkové druhé místo a stejného umístění dosáhl i na svém devátém úseku. Pojďme se podívat, jaké zážitky si Vojta ze závodu odnesl a jaká vůbec byla jeho cesta do A-týmu.

Přelézáme doběhový plot, vylézáme na ocelový most a za ním pod borovicí čekáme na Daniho, který už by se podle všudypřítomného hlasu Pera Forsberga měl každou chvíli vynořit z lesa a objevit se na sběrce. Jestli ještě pořád prší nebo mrholí absolutně nevnímám a ani si to vlastně zpětně nepamatuju. Jeden z těch momentů, které si člověk promítá v hlavě v různých variantách několik měsíců dopředu, se totiž právě stává skutečností a to v tom téměř nejlepším možném scénáři. Velká část spoluběžníků je už možná po těch posledních pár docela úspěšných letech zvyklejší a vklidu kecají, zatímco já a always-excited-Tim se na sebe tlemíme jak dementi. Na všech je ale vidět radost, že 11 hodin a nějaké drobné toho promočeného nočního dobrodružství poblíž švédské Glimåkry vedlo k tomuhle konci. Druhé místo prý dobrý, IFK Göteborg prostě v noci umí a jejich kluci každým rokem ukazují, že je to pro většinu z nich opravdu vrchol sezóny.

Big D konečně přibíhá, u nás pod borovicí se nám podaří zpomalit jeho vražedné tempo a všichni společně i s vlaječkama tak malýma, že by snad i prošly Béďovou kontrolou 20 na 30, se vydáváme na doběh. Tady to pro mě dostává ještě trochu jiné grády. Běžet podél zábradlí a plácat si se všema vlajícíma končetinama, co se nad plotem objevují, mě vede k myšlenkám, že ještě rok dva zpátky jsem byl na té druhé straně s dalšími mlaďáky a napřaženou rukou já, vzhlížející s ohromným respektem k těm borcům, co právě dobíhali pro své kovy. Jak jsem se sem vlastně do háje dostal?!

100x High five. Foto: Raimo Arvola

V KooVee jsem přistál už před téměř pěti lety a dle očekávání jsem si musel na místo v Áčku docela dlouho počkat. Nebo teda spíš do něj dorůst a dotrénovat, šestnáctileté kolíky bez pořádných skandinávských závodních zkušeností prý do jedničky nezařazují. Stejně jako já (tedy rozhodně ne do výšky) tak rostly s postupem času i příležitosti: béčko na Tiomile, céčko na Jukole, áčko na Smålandskavlen, finiše béčka na Jukole a když mi pak loni na podzim bylo řečeno, ať počítám s áčkem na letošní dubnovou srandu, začaly se mi klepat kolena. Když k tomu pak někoho napadlo, že bych v rámci trošku jiného taktického přístupu mohl jít dlouhou noc (nebylo to na Apríla), tak jsem myslel, že se půjdu schovat někam hodně daleko. Naštěstí si tady tyhle funky nápady rychle odpustili. Správně pochopili, že já rád v lese něco vidím a nemám rozhodně naběháno tolik co Olex-the-Night-King, a šoupli mě na nejkratší ranní úsek, takzvaný Kindergarden.

Posledních pár dní před samotným závodním víkendem znamenalo krásný tréninkový pofel poblíž závodních terénů ve Skåne, obíhání tréninkových prostorů, zeleninové kulinářské bomby s Janim Lakanenem, blbé vtipy Lauriho Silda, to samé ve fousatém od jeho bratra a [In d biningin] na repeatu (Timo to pak dle domluvy práskl i v rozhovoru). Taky Joni a jeho kaše na sto způsobů, věčně vychillený Dani a samozřejmě i nějaké ty pseudovážné schůze.

S Ňufem, Pájou a Timo Sildem na předávce + klasický double-check čísla na mapě. Foto: Raimo Arvola

Samotný devátý úsek už byl takový krásný vysočinský middlíček, jen trošku zasekanější a hůř zmapovaný. Až na dvě zaváhání to docela šlo, a druhým místem na úseku (třetí bral Mára Minář!) jsem nám trošku připojistil ty stříbrné placky. Víc než ty mě však v cíli hřálo to, že na mě v báglu čekal Dubbel Nougat a že jsem si nepomrvil svoji první účast v Áčku.

Takže příští rok znovu a ještě lépe!

Vojtěch Sýkora

V pořadí dle úseků, nahoře zprava doleva, dole naopak: Tim Robertson, Topi Anjala, Ari-Pekka Lassila, Oleksandr Kratov, Jani Lakanen, Lauri Sild, Joni Hirvikalio, Timo Sild, Vojtěch Sýkora, Daniel Hubmann Foto: Raimo Arvola