Vojtěch Kettner, závodník OK Kamenice toho času pobývající na severu, běžel ve skupině, která pokořila neoficiální světový rekord mezi dvěma kontrolami. Co to bylo za akci? Přečtěte si i další souvislosti a příběhy v dnešním Sloupku reprezentanta.

Jaro bez závodů je jasná tragédie. Co teď asi dělají reprezentanti? Bez víkendovek tak někteří maximálně brousí údolí Metuje nebo Zahořanského potoka, Černou Studnici nebo Lugnet. Vlastně docela pohoda. Za sebe mohu minimálně přidat sloupek reprezentanta orientačního běhu. (viz „vydařená“ OB reportážní projekce, Praha, rok 2016)

Nuda generuje pozoruhodné stavy a dalo by se říct, že nudící se orienťák je proto čisté zlo (zdravím projekt Běhej zahrady). Možná i proto se takhle pár nevybitých orienťáků v Uppsale vydalo pokořit neoficiální světový rekord o nejdelší úsek mezi dvěma kontrolami – v praxi 35,2 km přímá spojnice s úzkým koridorem přes orienťácké mapy okolo a skrz Uppsalu. Přináším svědectví.

Samotný příběh dokončeného světového rekordu za moc nestojí. Prostě jsme běželi dlouho a pořád rovně. Jak by jistě starší paní sedící na lavičce ráda slyšela, občas jsme běželi s kopce, občas do kopce, občas se zdálo, že se na nás ta nekonečná rovina snad překlopí. Běželi jsme v kuse čtyři hodiny.

Ale pokračujme. Jiná pointa se plíží.

Hrdinou přeběhu se jednoznačně stal chlapík, kterého si pro příběh nazvěme třeba Ulrik.

Večer před světovým rekordem klasika. Nervozitka. Veškeré svoje ultra vybavení jsem musel limitovat na 200ml lahvičku vody a jedny hnusný sušenky. Žádný vymazlený batůžek, camelback nebo síťované kapsičky na každý bonbónek, žádná gramařina. Všechno jsem tak nějak šikovně narval do elasťáků. Plně jsem doufal, že jsem to nepodcenil – přece jen 40 km neběhá člověk denně. Většinou. Co dělal Ulrik večer před závodem, nevíme.

Když jsem pak ale Ulrika viděl následující den na startovní čáře s blaženým úsměvem, poněkud starším outfitem a regulérní brašnou na notebook hozenou přes rameno, ve které si hrdě nesl rezervní boty, připadal jsem si nalehko a v jídlem přecpaných elasťácích nepatřičně luxusně. Myslel jsem původně, že to byl řidič, který nás na start vezl minibusem, ale to už náš týmový výpočetní technik Ulrik rozjel kolesa a vedl balík do 35,2km direktu. Svou lámanou švédštinou jsem na kamaráda vedle mě vybafl užitečnou frázi „skojar han, eller hur?“ (vyslov téměř jak čteš) – něco jako, jestli si týpeček teda dělá prdel nebo ne. Ulrik si prdel nedělal. Za prvním stromem to neotočil. Ani za druhým. Ani za třicet kilometrů. Odkroutil to celý. Boty z brašny vytasil na cenné tři a půl kilometru po tvrdém přes město. Pak se mu brašna v bažinách zase vesele houpala na zádech. Posledních deset kilometrů jsme ho už tedy neviděli, do brašny si totiž asi taky někde nabral pořádnou krizičku. Do cíle dorazil. Usmíval se. Uvítali jsme ho slavnostně, hrdinu!

Podívejte se na celý GPS záznam postupu

Byl to jednoznačný důkaz, že nic není problém, když má člověk neochvějnou víru v sebe sama. Zpětně jsme zjistili, že brašna byla neuvěřitelně lehká, ale ten pohled na Ulrika, jak si to neohroženě peláší divočinou na čtyřiceti kilometrech s taškou na laptop přes rameno, se zapomenout nedá! Fake it till you make it! Metoda, která generuje ve svém procesu mimořádnou dávku hraničního humoru a nedorozumění, ale člověka odnese, kam chce. Je v ní potenciál. Testuju ji teď na učení švédštiny. Alltså skojar jag, eller hur?

Vojtěch Kettner