Nejlepší příprava na LOB? Za polárním kruhem! A o ní dnes píše ve svém sloupku reprezentanta Vojta Bartoš, který se chystá na blížící se Mistrovství světa.

Za polárním kruhem

Stejně jako v předchozích dvou sezónach, jsme i letos na začátku prosince vyrazili na závody WRE a následný týdenní mapový kemp do Finska. Narozdíl od předchozích sezón letos celá akce probíhala ještě severněji – v městečku Muonio (68 stupňů severní šířky). To leží zhruba o 60 km severněji než místo, kde byly závody a kemp v předchozích dvou letech.

Cesta probíhala stejně jako v letech minulých letecky z Prahy do Luleå (Švédsko), kde jsme si půjčili dvě dodávky a druhý den ráno vyrazili na 4h cestu na sever. Ubytovaní jsme nebyli sice přímo v Muoniu, ale pronajali jsme si útulnou chatu v lyžařském středisku Levi. Jak je již zvykem, celá “chatová čtvrť” ležela hned u lyžařských stop a jelikož podmínky přály a na zemi leželo zhruba půl metru nového prašau, mohli jsme lyže nasazovat hned “před barákem” – ideální tréninkové podmínky.

Závody WRE jsme absolvovali hned druhý den po příjezdu na místo, takže žádný čas na aklimatizaci. Aklimatizovávali jsme se až každý po svém přímo v laponských čárkách. Hned na první závod nás přivítalo příjemných -23 stupňů C. Teda alespoň auto nám ukazovalo -23, podle pořadatelů bylo -19, takže se závod bez problémů odjel (limit -20 stupňů pro uskutečnění závodů). Prostě ideální podmínka pro aklimatizaci a sladění pohybu na lyžích, v čárkách a mapování. Přes víkend jsme objeli dva závody – middle a stíhačku. Sešla se poměrně slušná konkurence a mimo tradičně početných Finů dorazili taky Estonci a Rakušani. Počasí už se naštěstí taky umoudřilo a po celý zbytek kempu bylo zhruba kolem -10.

V dalším týdnu nás pak čekaly oficiální mapové tréninky, které pro nás nachystal finský tým. Za menší poplatek jsme absolvovali koridory, downhillové úseky, ve středu dvojzávod sprint-stíhačka a na závěr jsme si pak dali smíšené sprintové štafety. Týmy byly namixované náhodně aneb jak to vyšlo. Přeci jen si myslím, že nikomu nešlo o to vyhrát, ale hlavně si zajet zajímavý kontaktní trénink, který v našich podmínkách často nejezdíme a možností, jak na něj natrénovat, tolik nemáme. Sprintové štafety jsou totiž součástí programu Mistrovství světa.

Celý týden nám vycházelo počasí jak teplotou tak sněhovými srážkami. Mimo mapové tréninky jsme stihli pojezdit i něco klasikou a trochu se podívat po okolí. Když už je člověk takhle vysoko na severu, chce taky něco vidět…alespoň teda s čelovkou, protože “vidět” bylo asi jen 3 hodiny denně.

Stejně jako v předchozích dvou sezónách si myslím, že to je jeden z nejzásadnějších přípravných kempů v sezóně. Přeci jenom těch pravých mapových tréninků si u nás v prosinci moc neužijeme. Dost pomáhá i typ tréninků a závodů, které jsme přes ten týden absolvovali. Vše je směřováno k vrcholu sezóny – Mistrovství světa, ze kterého se poslední sezóny stalo spíše takové sprintové mistrovství. A i když si o tom můžeme myslet cokoliv, tak to nic nemění na tom, že zkusit si třeba sprintovky “nanečisto” před tím, než je pojedeme na MS “naostro”, je myslím si ku prospěchu věci. S tím ovšem vyvstává otázka k zamyšlení, jak často si takovéhle závody “zkouší” Finové, Norové a jim podobní? Jak často my? A jak to pak “naostro” často dopadá…

No a teď už zbýva jen doufat, že se nasbíraná mapová forma projeví v ten pravý čas – příští týden na MS v Rakousku. Tak nám držte palce!

Vojta Bartoš

Foto: archiv Vojtěcha Bartoše, úvodní foto: Erling Thisted/IOF