Sofie Šafková, závodnice OK Kamenice, si za loňské výsledky zasloužila pozvánku do juniorského výběru na letošní sezónu. Bohužel zatím své výkony nemohla moc prodat, až teda na jeden. Vítězka minulé O-News.cz O-Challenge popisuje svoji trasu dlouhou 74 km…

Šílená doba si žádá šílené věci, aneb 74 km rovně za nosem

Takhle reagoval Košík na můj poněkud neobvyklý sobotní zápis do tréninkového deníku. Většina však zareagovala nějak takhle: “To si děláš pr*el!”, “Ty seš blázen!” Jsem ten typ člověka, který když se pro něco nadchne, tak to jen málokdy vzdá. Provedu vás svojí dlouhou cestou z Velkých Popovic až ke Zvíkovu, svým orienťáckým příběhem a letošní zvláštní sezónou.

Od malička jsem byla velký nadšenec pro sport a pořád jsem. Od gymnastiky přes fotbal, basket, až po závodění na prkně, triatlon, atletiku, ale hlavně orienťák. Za ten jsem vděčná své skvělé babičce, která tenhle sport sice nikdy nedělala, ale jelikož byla učitelka zeměpisu, tak ho doporučila mému staršímu bráchovi, který s ním v naší rodině začal jako první.

Vždycky jsem byla soutěživá, ale když jsem se až do čtrnáctek musela skoro každý závod ptát, kde jsem, tak to nebylo úplně ono, a orienťák mě ani moc nebavil. Jednoho dne ale všechno začalo do sebe zapadat a začalo se mi víc a víc dařit. Ještě minulé léto jsem sice  pochybovala, jestli dělám ten správný sport, ale teď konečně můžu říct, že mám jasný cíl, kam posílám všechnu svoji energii. Potvrdilo mi to zakončení minulé sezóny. Sotva jsem vstřebala super úspěšný víkend na MČR štafet a družstev (2 zlaté v D18), přišla mi pozvánka do JRD. Vyhlídky na rok 2020 byly slibné a když rok začal, v duchu jsem si říkala: “Tohle bude dobrý rok!” Upřímně, můj názor se moc nezměnil a dál v to doufám. Sice není můj sportovní ani všední život poskládaný tak, jak mi běželo hlavou na Nový rok, ale ztráty naděje a motivace se nebojím.

Vyhlídky letošní sezóny
Nejsou moc pozitivní, ale já jsem názoru, že kdo se z toho nepo****, ten uspěje. Teď trénuju tak, aby mě to hlavně bavilo a až budou závody na obzoru, tak jen přidám na obrátkách. Důležité je mít trpělivost a neztrácet naději, když momentálně věci nefungují jak jsme byli zvyklí. Karanténu beru jako jedno dlouhé přípravné období, čas na zdokonalení a hlavně si z toho nedělám velkou hlavu. Ne vždy vše vyjde, ale v co věřím je, že když se chce, tak to jde.

O-news o-challenge
Ani na vteřinu jsem o svém plánu uběhnout nejdelší přímku nepochybovala. Hned jak jsem si přečetla nové zadání challenge, věděla jsem, že do toho půjdu naplno. Myslela jsem si, že se takových ‘jednodenních ultramaratonců’ najde víc. Proto jsem si pro jistotu naplánovala docela dlouhou trasu.

Proč jsem šla sama?
Celý týden jsem se snažila přemluvit bráchu, ať do toho jde se mnou, ale chápu, že se mu v ty 4:30 ráno nechtělo z postele. Později jsem usoudila, že jít s někým by bylo možná mnohem více vysilující. A tak jsem si to po vydatné snídani, těsně před východem slunce namířila směr jih a cesta začala!

Body mé přímky
Úsporný režim byl zapnutý, hodiny utíkaly jako voda, nad ničím jsem nepřemýšlela, prostě jsem jen pokračovala dál a dál rovně.
První pauzu jsem si dala v Křečovicích, naštěstí ještě bez větších křečí – na ty došlo až za dalších 30 km.
Zásadní chybou mého putování bylo, když mi úplně došla voda. 15 kilometrů bez pití bylo fakt peklo. Štěstí se na mě usmálo v jedné vesnici, kde jsem dočerpala zásoby.
V nohách už 55 km, 15:00 odpoledne a ještě 20 km před sebou. Už jsem si říkala, jestli to má vůbec cenu, když se vedle mě znenadání objevil asi 70 letý pán na kole. Když se mě zeptal odkud a kam jdu, tak jsem se mu to skoro styděla říct. Dozvěděla jsem se od něj například, že zrovna procházím krajem balvanů (tam by byl orienťák!). Tohle setkání mě povzbudilo a dodalo další motivaci jít dál.
Posledních asi 6 km mě chytly hrozné křeče do chodidel a jen tak se mě nepustily. Nakonec, ani nevím jak, jsem to dotáhla až ke Zvíkovskému mostu. Konečně!

Byla to cesta plná objevů a poznatků (věděli jste, že srnci umí štěkat?), horších chvilek (kvůli větru a zimě jsem málem skončila už na 20. km), ale hlavně mi tahle cesta o těch 74 km rozšířila obzory. Pro někoho šílenost, většina lidí by to asi nikdy nezkusila, ale pro mě tohle bylo dosažení mých cílů, a za to jsem fakt ráda. Bláznovství, kterému se budu asi celý život už jen smát.

Rada na závěr, pokud máte špatné svědomí z málo naběhaných kiláků, tak srdečně doporučuji taktiku: Zaběhni si týdenní objem za den, ať máš klid. 😉

Sofie Šafková