Konec sezóny. Konečně. Už bylo na čase. Tato sezóna byla pro elitního orientačního běžce opravdu náročná – Tiomila, Mistrovství Evropy, Jukola, Akademické MS, Mistrovství světa. To jsou jen nastíněné hlavní vrcholy uplynuvší sezóny, nepočítaje mistrovství republiky, nominační závody a další celorepublikové závody.
Nasnadě je tedy otázka, co dělá takový orientační běžec, když mu skončí sezóna. Přestane běhat úplně? Chodí se ob den jenom proklusnout nebo naopak trénuje dál, aby výkonnost nespadla? Abych pravdu řekl, od posledního „velkého“ závodu letošní sezóny (SP ve Švýcarsku) před dvěma týdny jsem nebyl běhat ani jednou. Opravdu ani jednou jsem se nebyl proběhnout. Pokud tedy nepočítám úprk na autobus do školy. Nějak mi ten téměř každodenní trénink nechybí. Tělo si žádá odpočinek, jinou formu a druh pohybu. Vloni po nepovedeném vystoupení na MS ve Skotsku jsem si pořídil silniční kolo, které teď opět přišlo ke slovu, a i když je asfalt vinoucí se směr Ještěd vlhký po podzimních plýskanicích, neváhám a využívám krátící se odpolední hodiny světla, než po nedělním posunu času zmizí docela. Zkouším také ukrajovat svoje první kilometry na kolečkových lyžích a nabrat tak energii do tréninku do další sezóny.
Podzim je krásná část roku, která člověka rozhodně nenutí nikam spěchat. A tím se snažím řídit i já.