Orientační sporty, to nejsou jen OB, MTBO a LOB, ale také trail-O. A právě o této disciplíně bude dnešní sloupek reprezentanta, který sepsal Pavel Dudík, jenž si z letošního Mistrovství Evropy ve Finsku veze dvě “bramborové medaile”.

Jsem překvapen, že jsem redakcí O-News vyzván k příspěvku do rubriky Sloupek reprezentanta. Upozorňuji, že jsem jen o pět let mladší než OB u nás, tedy určitě i několikrát starší, než mnozí reprezentanti zde píšící svoje sloupky přede mnou. Jsem výjimečný i tím, že už 45 let neběhám.

Moje první zkušenost s orienťákem je z roku 1966. Po jedenácti sezónách jsem měl při OB úraz. Pak už jsem už mohl jen mapovat a organizovat závody. Právě zkušenosti z mapování a nemožnost běhání mě zlákaly zkusit si v roce 2007 disciplínu Trail, která je jen o čtení mapy. Od té doby tento orientační sport dělám a zúčastňuji se i šampionátů.

Obecný názor orienťácké veřejnosti „že trail je to pro ty vozíčkáře“ bych chtěl trochu upravit  na „trail je také i pro ty vozíčkáře“.

Opravdu je to disciplína, kde mohou soutěžit současně vozíčkáři s fyzicky zdatnými sportovci. Ale zdravých je většina, vozíčkářů bývá jen zlomek. Například na letošním mistrovství Evropy jich bylo jen asi 15 %. Stále častěji se zde v kategorii open objevují mladí, fyzicky zdatní závodníci, kteří mají bystré rozhodování, vynikající krátkodobou až možná fotografickou paměť, a tím pádem i velmi rychlé čtení mapy a obdivuhodné výsledky.

Já díky svému zdravotnímu handicapu jsem zařazen do kategorie Physically challenged spolu s vozíčkáři. Je nás tam hůře chodících i tak stále většina. Máme proti vozíčkářům výhodu zejména v tom, že do terénu vidíme z větší výšky, ale oni jsou zase na dobrém povrchu na těch svých vozíčcích někdy mnohem rychlejší.

Letošní Mistrovství Evropy se dva roky odkládalo až jsme se konečně vypravili do chladného Finska. Stavitelé tratí na nás nachystali terény typicky finské, tedy jemně členité s množstvím kamenů, skal a zejména pro nás nezvyklých holých skal. A právě to rozlišení, co mapař vyhodnotil jako skálu, holou skálu nebo terén bez skály, bylo mnohdy klíčem k rozhodování, který z několika lampionů v terénu je umístěn uprostřed kroužku zakresleného v mapě.  

Moje schopnosti už jsou stářím ovlivněné, takže disciplínu TempO, kde rozhoduje i čas potřebný k řešení, už přenechávám mladším. Účastním se tedy jen dvoudenního Preo, kde je na řešení dlouhý časový limit. Po oba závodní dny nám pršelo, mokrá mapa, mokré brýle, kontroly blízko u sebe, tedy málo pohybu mezi nimi, znamenalo stále pocit zimy. První den byl ve znamení šedých ploch- holé skály (osobně jich tam vidím vždy daleko více než mapař), tak si musím pomáhat dalšími objekty.

Moc se mi to nedaří, je z toho až 15. místo. Druhý den se očekává těžší. Ráno už trochu méně hustě prší, pořadatel večer upozorňoval, abychom se připravili  na řešení vzdálených kontrol. Opravdu, kontrol k řešení je celkem 28, z toho skoro polovina ve vzdálenosti nad 100 m, dvě dokonce 200 m. Semi open plochy už zarůstají nízkou vegetací, která zakrývá kameny a nízké skalky, její vrcholky ne vždy přesně kopírují terén, takže i některé vrstevnicové detaily jsou tak méně viditelné. U nás by si mapaři pohráli s celou škálou kombinace zelené a žluté, zde se to neřeší.

Hledím střídavě do mapy a do terénu, popocházím zda se odněkud neobjeví nějaký jiný pohled odkrývající okolí lampionů. Čas pomalu ukrajuje z limitu 142 minut. Přecházíme kolem cíle do poslední třetiny závodu. Stavitel trati zde nachystal závěrečnou lahůdku, umělou dřevěnou plošinu i s nájezdem pro vozíčkáře, odkud řešíme kontroly 23-27 (v mapě v červeném kroužku).

Na plošině je současně i dvacet závodníků, kteří přecházejí a musí se vyhýbat. Stojíme poměrně vysoko, z dolního patra skal lemujících údolí vidíme jen horní okraje a nad nimi z nízkého porostu jen občas vykukuje nějaký kámen nebo skalka. Z modelu víme, že mapař zakreslil jen některé, z jeho pohledu významější. Takže i když něco zahlédnu, nemusí to být to, co je v mapě. Ujišťuji se pomocí busoly, že mají plošinu velmi přesně zakreslenou v mapě, a tak prokládám okraj busoly mezi střed kolečka kontroly a okraj plošiny a sleduji v mapě přes co by měla záměrná linie probíhat.  Pak se to snažím najít v terénu. V duchu si říkám „kousíček vlevo od velké skály, šikmo údolím vpravo od hřbetu s kupkou, doprostřed skály… sláva, je tam lampion, takže to bude správné řešení, nebude to zero“ (tedy na místě označeném v mapě není žádný lampion).

 Jistý si ale moc nejsem, v cíli ale slyším hlasatele, že jsem se ujal vedení.  Startovalo se ale v obráceném pořadí z prvního dne, takže ještě 14 závodníků za mnou může být lepších. Nakonec jsou to jen 3. Tedy brambora. Poslední den si spolu s kolegy přidáváme ještě jednu za výkon ve štafetách. Je to sice 4. místo v Evropě, ale mrzí mě zbytečné chyby, bez nichž by to mohla být placka.

Od 18. 7. nás čeká ještě Mistrovství světa v Polsku, tak třeba tam to vyjde.

Pavel Dudík