Dnešní Sloupek reprezentanta připravil závodník z Vrchlabí Matyáš Štregl. Tento člen juniorské reprezentace v LOBu, který je zároveň sledovaným členem juniorské reprezentace v OB, mimo jiné strávil loňský školní rok ve Finsku. Kromě svého pobytu se ve svém sloupku obrací i za tím, co dělal poté, kdy se z Finska vrátil. Příjemné čtení!

Ahoj! 

Jelikož jsem zase dostal možnost psát sloupek, je “chvíle” po Novým roce a mně se toho moc neděje, tak zkusím sepsat pár řádků o mý loňský sezóně. 

(Ne)lobácká kariéra 

Ve Finsku nám dost přálo se sněhem, když jsme mohli od listopadu lyžovat, ale v čem nebránil sníh v tom bránil covid. Sice nám trenér na škole najezdil kilometry čárek, ale po týdnu ježdění by se v tom dalo jezdit poslepu. No a když přišly první závody, tak si namotivovanej Štrúdl řekl, že se přece přihlásí do M21, že přece natrénováno má. No na middle jsem se rozjížděl asi 5 minut, protože jsem čekal frontu ne na toiku, ale na Emitku. Long byla kapitola o sobě, když jsem na 90′ v čárkách totálně vyžaketil, ale tak doufal jsem na další závody ve větší štěstí. Jako generálku před JWSOCem bylo finské mistrovství na sprintu a middlu. Chtěl jsem ukázat svoji formu, ale místo akčňáku to byl horor. Na sprintu jsem se vypadal jak kdybych viděl poprvý LOBáckou mapu a z propastnýho výsledku by mě “zachránil” jen disk. Middle byl záblesk ve tmě když jsem zajel jeden z nejlepších závodů co si pamatuju. Tejden do mistrovství, karanténka abych se nenakazil a trénuju s finským týmem v ideálních podmínkách, co víc si přát. Jelikož jsem dostal důvěru od Vegiho přímou nominací, tak jsem viděl určitou zodpovědnost, ale realita byla opačná. Tragikomedie ve všech závodech, za to co jsem předváděl bych se styděl i na oblasťáku. Na druhou stranu jsme udělali nejlepší výsledek ve štafetě za posledních 17 let a historie se nebude ptát jak jsme se k tomu dostali. 😀 Většina lidí by takovýhle představení namotivovalo, ale mně to spíš zklamalo a radši jsem na 100% upřednostnil OB. 

Finský reprezentant? 

Po krásně užitým offseasonu přišla (celkem rychle) orienťácká sezóna. Žádný áčka, žádný mistrovství, ale jediný co přišly byly 3 víkendy finských nominaček na JWOC a EYOC. Motivace k tréninku nějak chyběla, takže jsem netrénoval úplně jak bych měl, ale asi to stačilo. Bouchnout TOP10 v juniorech na sprintu v prvním závodě bylo hodně v klidu. Den poté byla, ale „Never again experience” v podobě Maastotesti – 10km kros s 725m převýšení. Déšť a jako poslední startující tomu fakt nepomohlo a klasicky protrápený. Druhej víkend byl čistě lesní a konečně první závody, kam jsme nemuseli jet přes celý Finsko. Middle celkem životňák pač jsem na dvojce docvakl jednoho z nejlepších Finů, letíme spolu po trati, ale pak jsem zapomněl jak mě ve škole učili čísla a místo na 11ku jsem zamířil na 1ku, takže dobrej závod pohřbenej, ale na pěknej výsledek to furt stačilo. Na longu se mi pro změnu rozbila buzola, což je ve Finsku celkem problém. Naposled jsme se vydali na trojboj k Joensuu. Sprint v starým těžebním městě nevyšel podle představ, ale výsledek jak by řekl klasik, nenadchl ani neurazil, ale další den na krátký jsem myslel, že skončím s orienťákem. Vyrobit 5i minutovku na jednu kontrolu se mi naposled stalo snad když jsem se trápil v H14 a hlavně utekla TOP10 zase v juniorech. Do posledního závodu mě kámoši z JRV krásně povzbudili, když mi řekli, že jsme asi 15 kiláků od ruskejch hranic, tak prej ať se neztratím, že už by mě nemuseli nikdy vidět 🙂 Naštěstí jsem se teda neztratil, lítal jsem po lese a v cíli na mě čekal finskej trenér jestli mám finský občanství, že by mě vzal na EYOC, bohužel (ještě) ne a tak jsem mohl jenom popřát, ať se jim daří. Jako rozlučka s Finskem bylo mistrovství na middlu v nádhernejch terénech v okolí Turku. 4 hodiny spánku, kvalda i finále v jeden den, upřímně netěšil jsem se tolik. Kvalda odklusaná, easy postup do finále A a prospaný další 4 hodiny mezi startama. Půlka závodu na medaili, druhou jsem byl úplně vykydlej a propadl jsem se “až” na 9. místo, ale stejně to bylo krásný rozloučení. Vracím se do Česka, hned jsou nominačky na JWOC a jak jinak to pro mě mohlo dopadnout než propadákem? No radši se k tomu víc vyjadřovat nebudu, prostě hrozný.

Comeback kid? 

Po zmíněnejch nominačkách jsem si radši dal pauzu a tak jsem přes prázdniny spíš dělal “normální” aktivity. Přes výstup na Stelvio, těžkou přepracovanost v Krčkách s Karatsim nebo taky opalování si bůčku v Chorvatsku. Stejnak mě v září trápily jiný věci než trénování. Dělání zkoušek za druhák a zranění paty. Před klásou jsem 3 týdny jezdil na kole, kotníky nevěděly co to je běh a tak jedinej cíl na klasiku bylo získat áčko. Splnilo se v kvaldě a finále bylo na užití i když sebevědomí mi rozhodně nechybělo. Placku jsem upřímně tolik nečekal, ale aspoň se Finsko trochu splatilo. S trojbojem na Bradle přicházela větší a větší nervóza kvůli zkouškám, takže jsem to dost protrápil, ale co bych neudělal pro tým. Štafle s družstva, poslední rok za dorost, ambice rozhodně nebyly malý. Ve štafetě jsem nepředvedl to co jsem chtěl, ale furt to bylo obstojný. Družstva bylo jiný pianko, sešlo se to všem a konečně jsme po 8 letech urvali pro Turnov medaili! Už zase trénuju a připravuju se na obhajobu medaile z nočáku. Bylo to všechno nebo nic, pač jsem poslední nočák před MČR běžel asi 10 měsíců zpátky. Nechal jsem to děj se vůle boží a radši na žádnej noční trénink nešel. A obhajoba se povedla. Ukázal jsem jak se běhá Kurko cup (nočáky ve středním Finsku) a sebejistej výkon vyústil v medaili. 

3/4 medailí z MČR co jsem odběhl. Obstojný výsledky ve Finsku. Sezónu považuju za úspěšnou. Je čas na nějaký lyžování a la Niskanen, ale taky pořádný běhání. Pár řádků to sice nebylo, ale cením jestli jste to dočetli až sem. 🙂 Snad se brzo uvidíme!

Matyáš Štregl