Dnešní Sloupek reprezentanta je velmi speciální, protože ho nenapsal jeden, ale rovnou 4 členové juniorské reprezentace! A to Ema Černá, Michaela Metelková, Lukáš Vitebský a Vít Čech. Tito reprezentanti ve svém společném sloupku se ohlížejí za soustředěním juniorské reprezentace, které proběhlo minulý týden v Portugalsku jako přípravná akce na juniorské Mistrovství světa, které se bude konat v červenci právě na jihu Evropy. Příjemné čtení!
Nedávno nám začal 4. cyklus tréninkové sezóny, který většinou bývá přibližně uprostřed zimní přípravy. A přesně to je to období, kdy velká část lidí ztrácí motivaci trénovat… Tréninky jsou čím dál náročnější, točí se stále dokola, navíc často na těch stejných místech, běhají se tempové tréninky, tréninky na vytrvalost, mapa skoro žádná, sníh a počasí tomu taky moc nepřidávají, no prostě nic moc.
My jsme ale naštěstí měli minulý týden právě tu možnost odcestovat někam pryč za teplem, kde nebude všude kolem sníh a kde si budeme moct aspoň na chvíli zase užít mapu v cizích terénech. Stačilo si jen udělat PCR testy, sbalit si věci,vyplnit pár formulářů, vytisknout víc než jen pár papírů, a mohli jsme vyrazit do Portugalska.
Nejdřív jsme se museli sejít ve Vídni na letišti. Chvíli to sice trvalo, vzhledem k tomu, že jsme každý z jiného konce republiky, ale nakonec jsme se všichni úspěšně sešli a společná cesta tak mohla začít. Po všech kontrolách a nějakém tom čekání, jsme konečně nastoupili do letadla a čekal nás přibližně 3 hodiny dlouhý let do Madridu. Po tom, co jsme přistáli, nám už jen zbývalo půjčit si auta, nakoupit jídlo a dojet na ubytování. Problém byl, že to byly další 4 hodiny cesty.
Bylo to sice dlouhé, ale přibližně v půl druhé ráno jsme konečně dorazili na ubytování.
No a protože jsme byli po cestě dost vyndaní, tak jsme jen vzali tašky a jídlo a šli hledat volnou postel. Pár z nás se teda dalo aspoň na chvíli výklus na vyklepání nohou z cesty, ale nakonec jsme všichni byli rádi, že už si můžeme jít lehnout a spát a už jsme se jen těšili na ráno, až konečně bude moct soustředění pořádně začít.
Probudili jsme se do slunečného rána a konečně jsme viděli, kde se nacházíme a kde jsme se vlastně ubytovali. Ubytování bylo vskutku luxusní. Byli jsme rozděleni do tří velkých apartmánů, kde byly pokoje po dvojicích, a každý pokoj měl navíc i vlastní koupelnu. K dispozici jsme měli i bazén, kde jsme po náročných trénincích mohli trochu zregenerovat. Občas nás navštívila strašně umrčená místní kočka, teda vlastně kocour Kapučíno.
O stravování hladových reprezentantů se starali Košík s Ivou a pomáhala jim Anetka. Nemohli jsme si stěžovat, jídlo nám chutnalo a bylo ho dostatek. Na podrobnou analýzu dopoledních a odpoledních tréninků jsme se scházeli každý večer v Košíkově apartmánu. Mohli jsme se tak poučovat z vlastních i cizích chyb, promyslet taktiku na další trénink a ,,nelítat v tom jak cikán v kukuřici”.
To se nám všem první den dařilo. Pak však přišlo rychlejší tempo a když k tomu připočteme i vliv ostatních, například na měřeném hromaďáku, který následoval hned druhý den odpoledne, tak někteří z nás už si na cikány celkem pomýšleli. Na večerní seanci se vše důkladně rozpitvalo a “jelo se dál”!
Třetí den se už začala projevovat únava. Většina z nás si dopoledne vzala volno a jen pár hroťáků jelo zanalyzovat své včerejší chyby. Nestačil jim totiž ani celovečerní film od Košíka na téma ‘nelez přímo do těch zelených sr**ek’ a museli si to jet zkouknout znovu.
Následující den byl na programu náš jediný měřený, individuální trénink v rámci JWOC Training campu. Terén s plotnami, se závěrem v rovinatém, plus mínus čistém lese, většině z našich nadějí zachutnal, a tak jste české barvy mohli zahlédnout nejen na videu z tréninku. Odpol už to pro pár jedinců až tak slavné nebylo. Po tomto tréninku získala fráze ‘chápu to tu víc než v Česku’ naprosto tragické rozměry…to už fakt netrefíme ani ze záchodu zpět na start??
V sobotu už nás čekaly závody. Všichni už jsme ale byli po týdenním trénování dost unavení a tak nebylo lehké ze sebe dostat poslední síly. Dopoledne byl na programu middle. Protože se ale poměrně dost ochladilo, začali jsme rychle vytahovat propocováky, abychom venku neumrzli. Terén byl mnohem více otevřený, než ty předešlé. Na kopečkách to foukalo, ale když jste se pozorně koukli do dálky, viděli jste skoro přesně, kam máte běžet na další kontrolu… za kterým kamenem bude nejspíš schovaná. Donutit ale unavené nohy, aby rychle kličkovaly mezi keříčky, prošlapávaly vysokou trávu nebo si někde nezvrtly kotník mezi kameny, nebylo občas vůbec lehké. Někteří (nejmenovaná Marky) už nohy tak rychle zvedat nezvládli a doběhli tak do cíle s krvavými koleny. Místní záchranáři byli rádi, že mají konečně nějakou práci a po zákazu stříhání legín (nebo chtěli ustřihnout celou nohu?) si užili aspoň dezinfikování minimálně třemi litry dezinfekce.
Druhý v pořadí byl sprint. Nejdřív jsme se všichni (kromě ročníku 2005, ti běželi jinou kategorii) museli přesunout do karantény. Jinak skvěle připravené závody měli jedno mínus, pro celou karanténu byla jen jedna toika. Největší stresy tak byly z toho, zda stihneme vystát frontu, a nebo poběžíme závod “v ne úplně ideálním stavu” :). Začátek závodu byl ve starší části městečka, plné malých uliček. Museli jsme si dávat dobrý pozor, abychom nepřeběhli nějakou zatáčku a byli pořád v kontaktu s mapou. Následoval dlooooouhý kopec, ve kterém nám nezbývalo nic jiného, než zatnout zuby a vyběhnout do novější části města. V cíli jsme si pak jen užívali, jak pořadatel hlásí, že se českému týmu obzvlášť daří a obsazuje v elitě přední příčky.
Na neděli byla naplánovaná klasika, tu jsme museli ale bohužel zrušit, jinak bychom nestíhali odlet. Při cestě do Madridu jsme se ale ještě stavili na posledním sprintu. Byl to jen takový klus s mapou, na rozloučenou s Portugalskem.
Náročné soustředění jsme si moc užili a jsme vděční za příležitost trénovat v terénech určených pro JMS. Odvezli jsme si s sebou nejenom zkušenosti a zážitky, ale i nějaké ty suvenýrky ??!
Ema Černá, Michaela Metelková, Lukáš Vitebský, Vít Čech
0 komentářů