V termínu 1.–6. července 2023 se v Zákupech a okolí bude konat Mistrovství věta v Trail Orienteeringu. Česká výprava v domácích terénech myslí pochopitelně vysoko. Jednou z reprezentačních nadějí je jistě také člen zlaté štafety z Polska a historicky jeden z nejmladších reprezentantů, Dan Locker, kterému patří dnešní sloupek.

Abych se představil. Moc lidí mě nejspíš nezná. Pokud jste z východu Čech, možná si mě spojíte s Rychnovskou noční ligou nebo si mě pamatujete jako autora několika map (zejména pro tyto závody) nebo jako stavitele pár oblastňáků. A tady by ten výčet nejspíš skončil. Kdo by mě hledal ve výsledcích běžeckých závodů, asi by byl dost zklamaný. V chlapské elitě dokážu i na oblastňáku dostat bez problému přes půl hodiny. Já se přiznám, mě běhání jako takové moc nebaví, takže k systematickému běžeckému tréninku mě prostě nikdo nedokope.

Důvod, proč sem píšu, je, že od roku 2016 jsem s jednou delší přestávkou (2019-2021) v trailové repre, kde se můžu plně soustředit na mapu, která mě baví, a neřešit u toho, jak rychle běžím. Možná jste se právě zarazili, ano, opravdu jsem se do seniorské reprezentace dostal již ve 13 letech. Ze svého prvního ME 2016 v Jeseníku jsem bral 12. místo z Tempa, přičemž ve své kvalifikační skupině jsem byl třetí, takže vstup to určitě nebyl špatný.

Jak se dá vůbec v takto nízkém věku dostat do reprezentace? V době, o které píšu, to bylo opravdu něco neobvyklého, v současnosti už to tak zvláštní není. Jako hlavní předpoklad vidím dobré oči. U trailu končíte, když přestáváte vidět.

U mě úspěchy v trailu byly takový vedlejší produkt plnění si dětských snů. Mým snem paradoxně nebylo mít zlato z mistrovství světa, ale pořádání závodů (ze začátku fooťáckých, pak i trailových). K tomu neodmyslitelně patří mapování. Takže jsem si ve 12 letech prošel školením kartografů ve Zderazi a začal mapovat. Mapování dá člověku úplně jiný náhled na věc. Platí to i pro běžecký orienťák, ale v trailu je to ještě výraznější. Kdo mapuje, má tady prostě trochu výhodu.

Po tomto úspěšném období jsem z české trailové scény na pár let úplně zmizel. Bylo potřeba si od toho trochu odpočinout. Zpátky jsem se k trailu dostal díky své úplně jiné zálibě, kterou je hromadná doprava, zejména vlaky. Na závody jsem začal jezdit spíše kvůli tomu cestování na ně. Jako jeden z největších majstrštyků vidím doteď akci, když jsem v šest hodin ráno vyrážel vlakem na brigádu do Borohrádku, odpracoval směnu na cyklobusu, v 11 hodin skončil v Deštném v Orlických horách, odtud hromadnou dopravou do Martinic v Krkonoších, na doběhnutí na start, obejití závodu a doběhnutí zpět na nádraží jsem měl necelé dvě hodiny, no a pak zase zpátky domů.

Jelikož mapovat jsem nepřestal, bývalá forma se vrátila celkem rychle. Navíc do nominačních kritérií na MS 2022 v Polsku přibyla dvě juniorská místa. No a pak už to znáte (už se tady o tom psalo), Pavlík Ptáček vsadil all-in na nejmladší štafetu napříč všemi státy a to zlato tam spadlo.

Teď je před námi MČR a hned po něm MS na domácí půdě. Očekávání jsou hodně velká. Domácí prostředí a úspěchy z loňského roku motivují. Na druhou stranu světová (ale i česká) elita se pořád zlepšuje. Mám nominaci do obou individuálních závodů, složení štafety je stále nejisté, je z koho vybírat. Určitě do toho jdu s plným nasazením, kdo ví, na jak dlouho to budou pro mě poslední vrcholné závody. Asi se zas budu víc soustředit na pořádání.

Daniel Locker