Loni si střihnul ME dorostu, kde vybojoval zlato z longu, i MS juniorů, kde zapsal dva individuální výsledky v TOP 20. Cesta reprezentanta Adama Černíka k MTBO byla trnitá, ale nakonec se z MTBO stal sport č. 1… Ale o tom více v dnešním sloupku reprezentanta.

No kde začít, s tím mívám dost problém. Začátky jsou vždycky těžký, ale jakmile se k něčemu dokopu, pak už to jde skoro samo. A to platí jak u věcí do školy, u tohohle článku, jehož psaní úspěšně už týden odkládám, ale taky u mých začátků v MTBO.

Znáte to, jako dítě se u každýho najdou věci, které extrémně nenávidíte, ale postupem času, ať už chcete nebo ne se ta nejmíň oblíbená věc stává snesitelnou a pak dokonce i zábavnou nebo chutnou. U někoho to jsou třeba houby, u někoho kolo a u někoho oboje.

Asi je divný přirovnávat kolo k  houbám, ale jako malý dítě jsem ho fakt extrémně nenáviděl. To jsme jednou takhle jeli s kolama v době letní olympiády v Londýně na Třeboňsko. Řeknu vám, takový protesty jste dlouho neslyšeli, pokud ovšem nemáte mladšího sourozence. Skončilo to tak, že mě táta většinu času vozil na tyči za svým kolem, abych nemusel tolik šlapat. To ještě nevěděl, že si vlastně moc nepomohl, protože se díky tomu mou jedinou zábavou stalo přibržďování na všemožných křižovatkách, kruháčích, při rozjíždění, ale i jen tak z nudy v průběhu jízdy. Dodnes nechápu, že mě tam nenechali.

No zatím to nezní jako začátky někoho, kdo bude v budoucnu na kole závodit. Díky tomuhle zážitku jsem měl na dalších x let od kola pokoj.

Po dvou letech nucených tréninků v tělocvičně jsem pochopil, že týmový sporty jako florbal asi nebudou to pravý ořechový. Druhá šance, rodiče mě přihlásili na orientační běh. Abych řekl pravdu, vůbec jsem netušil co a k čemu to je, ale nebyl důvod to nezkusit. A tak jsem se díky skvělým lidem a trenérům v naší tréninkový skupině dostal až do roku 2018.

Bylo léto a já si po vzoru spolužáků usmyslel, že začnu do školy jezdit na kole. Deset kiláčků, půl hodinka, to je v pohodě. Tak jsem začal, jenže pak skončila škola, začaly prázdniny a mě chytlo dělat s kolem blbosti kolem domu a stávající bike po bráchovi trochu přestával stačit. Moje první pořádný kolo byl žluto-černej hliníkovej Scott. Kdo ví, kde je tomu teď konec. S novým kolem přišly nový nápady a s tím i ten, jak ideálně skloubit orientační běh a kolo? Stačila chvilka hledání na internetu a plán na léto 2019 byl jasnej. Zkusit MTBO. Shodou okolností se zrovna pořádaly závody u nás v Hradci. Úžasná příležitost. Neváhal jsem a všechny poměrně úspěšně odjel. Díky moc Chmeldovi za to, že mi všechno ukázal, půjčil mapník a na mé úmorné dotazy i přes starosti s pořádáním odpovídal. A tak jsem se stal členem místního MTBO týmu.

Pak už stačilo jen jezdit, jezdit a pořád jezdit a možnost reprezentovat Česko na velkých závodech přišla tak nějak postupem času sama. To samozřejmě neznamená, že jsem nějakej elitní světoznámej cross country závodník a že jednou budu jezdit TdF, jak si myslí moje babička. Ono ta konkurence v MTBO přeci není taková jako v pěších. Jsou závody, kdy by to s účastí mohlo být lepší, ale takhle to má taky svý kouzlo a výhody. Všichni pěší reprezentanti u mě mají obrovský respekt. 

Minulý rok byl po covidové pouze hodně jiný. Na MS jsme jeli bez závodů a ani tréninkově to pro mě takhle brzo nebylo zrovna ideální. Přes Nový rok a koncem zimy mívám pravidelně problém s morálkou jezdit na kole a jediná věc, co mě udržuje v kondici, jsou společný běžecký tréninky, který naopak vypouštím přes léto. Zima 20/21 byla navíc bez těchto tréninků. To ve výsledku vytvořilo ne zrovna kvalitní předsezónní přípravu. Místo umístění jsem si tak ze závodů odvezl alespoň hodně nových přátel a zážitků.

Mistrovství Evropy bylo druhým vrcholem sezony. Předpoklad pro dobrý výsledek tam byl, navíc už proběhl celý český pohár a nějaké závodní kilometry tam byly, a ještě k tomu jsem jel posledním rokem dorosteneckou kategorii. Moc velké očekávání jsem přesto neměl, ale v duchu jsem si přál něco zajet, když už stál celý rok úplně za ho*no. První tři závody se staly extrémním propadákem, kde se ukázaly nedostatky v mapě, a tak jsem další den na longu (50 minut závod nebyl moc long) startoval s pocitem klidu a toho, že už to nejde víc po*rat. A hele, evidentně to zafungovalo a přitom taková blbost. Tak alespoň jedna placka padla. Stačilo jet v klidu a soustředit se.

No a tak nějak přežívám dodnes. Máme za sebou už sérii soustředění. Jedno objemové dokonce až v Itálii. Plánů do sezóny je poměrně dost. Rád bych objel pár cyklomaratonů, xc závodů, případně OB závodů a udržel si licenci B, která se mnou tenhle rok putuje už čistě náhodou. Hlavním cílem ale pořád zůstává červencové MS MTBO ve Švédsku. Účast na letošním ME v Litvě pro mě zatím zůstává s otazníkem. Jistý je jen to, že bez lidí kolem bych tyhle řádky asi teď nepsal. Nezbývá než poděkovat rodičům za obrovskou podporu, ale taky všem, kteří dělají tuhle komunitu správně orienťáckou.

Adam Černík