“Je to tu zas a znovu, teplé počasí pomalu uzavírá nadupanou sezónu, a já se i přes svou lenost upsal k napsání nového sloupku.” Juniorský mistr světa Adam Černík!

Celý tenhle kolotoč začal vlastně už v roce 2019, kdy jsem poprvé vyzkoušel MTBO. Přestože moje tréninková morálka nebyla a stále není zrovna přesvědčivá a já neměl žádné zkušenosti s bikovou mapou, povedlo se mi od té doby vyjet záhadným způsobem několik titulů. Často se mě někdo ptá, jak pochybně trénující člověk jako já může něco zajet. Bohužel odpověď neznám, i přestože bych ji rád věděl. Většinu úspěchů proto přičítám náhodě, správnýmu mindsetu nebo zkušenostem z OB.

Letošní sezóna začala neobvykle brzy, a to už v první půlce března přípravným kempem hezky v teple v Portugalsku. Tento způsob jara byl ještě zvláštnější tím, že jsme se tak namísto silničního objemového soustředění vrhli rovnou na horský kola a mapu. Za sebe musím říct, že to bylo zatím asi jedno z nejlepších a fakt jsem se tam těšil, když připočtu fakt, jak je v okolí Hradce hnusná zima. Banquet v Lisabonu 10/10

Důvodem pro kemp právě v Portugalsku, bylo stejně tak brzké ME na jeho jižním pobřeží. O něm by se asi dalo říct jen to, že znovu zafungovalo pravidlo třetího závodu, tedy sprintu, kde nerozhodovala fyzická výkonnost a já si tak dojel pro zlatou Placku. Banquet 8/10

Po mistrovství se po menší pauze znovu rozjel kolotoč soustředění, kdy jsem většinu času mezi nimi trávil klasicky praním dresů, mytím kola a občas i doděláváním školních restů. K čemu tohle všechno vlastně bylo? Jak už jste asi postřehli, po 3 letech odkladu se v té naší malé zemi pořádalo Mistrovství světa v MTBO, a o to víc se celá příprava soustředila právě na něj. Aby si někdo nemyslel, že jsem zavrhnul nad klasickým OB, zařadil jsem přes léto i nějaké ty pěší. Podtrženo, sečteno, domů jsem si během prázdnin jezdil tak akorát vyprat.

A pak už to přišlo skoro jako lusknutím prstu. Všichni jsme se sjeli do Jičína, kde v druhé polovině srpna začal vrchol sezóny závodem sprintu v centru města, a už ten dopadl nad moje očekávání. Dobrá mapová příprava předchozích dnů a nová taktika nakonec vedla k bramborové pozici se ztrátou 16 vteřin na placku. A jaká byla ta taktika? Hlavně se z toho neposrat. Po analýze těch povedenějších závodů, jsem dospěl k závěru, že nejlepší výsledky bývají z těch, u kterých mi nejde o výsledek, a tak jsem celý týden strávil v duchu: Kein stress, ono to nějak dopadne! Poté následoval závod longu, na který prostě a jednoduše fyzicky nemám, a tak je pro mě 14. příčka úspěchem. Závod middlu, jsem chtěl zabalit už na třetí kontrole, kde jsem namotal řetěz mezi přehazovačku a kazetu, a pak se ho s několika typicky českými nadávkami snažil skoro půl minuty dostat ven. Díky troše štěstí, chybám ostatních a pravidla třetího závodu to přesto vyšlo, a já tak mohl slavit domácí titul ještě k tomu na trati, kde pravidelně dělám ty nejstupidnější chyby. Massák pro mě byl trochu očistec, ale 11. flek beru všema devíti (k top10 nechybělo mnoho). Štafety jsme nakonec s několika chybami na každém úseku doklepali na 4. místo, přestože jsme mířili poněkud výš. Banquet 9/10

Jako by to nestačilo, vyrazil jsem ještě v závěru letních prázdnin na Slovensko do hor, takže na regeneraci popravdě nebyl moc čas.  Pak už proběhlo jen MČR a na poslední chvíli i menší výletík na SP do Itálie.

Jelikož kategorie U23 za Česko hlásila plný stav, vyrazil jsem na SP pohár pouze v rámci doprovodných závodů zařazených do série Young Guns. Ambice nebyly žádné, lákalo mě pouze vyzkoušet specifické Alpské terény, které jsem s kolem ani s mapou předtím neznal. Podle toho taky vypadaly výsledky. V prvním závodě mi borec na startu podal blbou mapu a já to samozřejmě nezkontroloval, takže Disk. 2,5 hodinový utrpení v dešti, na Alpských sjezdovkách při 10 stupních jsem pro změnu zakončil taky diskem. Neoražená kontrola občerstvovačky. Alespoň poslední závod jsem měl vyčítání kompletní, ale podepsala se předchozí únava, a tak to taky za moc nestálo. Terény moc pěkný, technický. Tratě až na výjimky taky dobrý, jen ta Italská organizace spolu s kvalitou map trochu pokulhávala. Dobrý vědět pro příště. Banquet 9/10

A tak je tu konec září, blíží se poslední pohárový víkend spolu s družstvy a já při několikahodinovém psaní článku usrkávám čaj, protože mě znenadání skolila rýmička.

Závody sice končí, ale pravý závěr sezóny (O-gala) se teprve blíží, a tak je potřeba ještě dopilovat formu na pivní.

Uvidíme, co kromě maturity přinese příští rok, který pro mě bude také tím posledním v juniorské kategorii. Na všechny cíle je stále ještě brzo, navíc je stejně někdy lepší žádné nemít!

Adam Černík