Rozhovor s Karlem Fučíkem, legendárním ROBákem

od | 22. 4. 2024 | Další, Rozhovory

Dnes vám na O-News.cz nabízíme rozhovor s osobností, která sice není úplně známá z klasického OB světa, zavítáme mezi radiové orientační běžce. V 52 letech ukončil reprezentační kariéru Karel Fučík.

Kdo se někdy zúčastnil byť jen jednoho ROB závodu, nutně musí znát Karla Fučíka. Tento závodník totiž v českém ROB sportu dokázal něco, co málokdo. Minulý rok v září se však dobrovolně rozhodl vzdát místa v reprezentačním výběru ČR a svou seniorskou kariéru ukončit…

Karle, napřed ze všeho se musím zeptat na uplynulé Mistrovství světa. Získal jsi dvě individuální stříbrné medaile v závodech na Klasické trati a bronzovou medaili v závodu ve Sprintu mužů. Jak bys osobně šampionát zhodnotil?

Bohužel se mi osobně příliš nevydařil, i když výsledky byly dobré. Těšil jsem se, ale v noci na první závod jsem dostal teploty kvůli zánětu močového měchýře, kvůli čemuž mám celý šampionát trochu v mlze. Hlavně jsem nechtěl být trapný na sprintu – mém posledním závodě v kategorii mužů, kde je to hlavně o koncentraci. A co si budeme povídat, byla bídná. Naštěstí se mnou startoval Kuba Oma a na první kontrolu jsem se za ním svezl a dostal se jakž takž do rutiny.

Plánoval jsi delší dobu, že bys chtěl skončit právě po domácím šampionátu, nebo to bylo spontánní rozhodnutí?

Poslední roky jsem se rozhodoval v průběhu sezony, jestli budu chtít běžet mistrovství, nebo to už přenechám mladším. Nominační závody jsem chtěl běžet vždy, protože to bývaly kvalitní závody. Ale MS v Liberci se jako konec nabízel i z pohledu, že jsme oba s Hankou (manželkou Hanou Fučíkovou, pozn. autora) dosáhli věku dvojitých veteránů a většinu závodů jsme už chtěli běžet ve veteránech.

V seniorské reprezentaci končíš po 30 letech. Zúčastnil ses 14 světových šampionátů a 12 Mistrovství Evropy. Jsi devítinásobný mistr světa a sedminásobný mistr Evropy. Takových úspěchů dosáhne za svoji kariéru jen málokterý sportovec. Poslední roky si navíc proháněl v hlavní mužské kategorii i o dvacet let mladší běžce! Co považuješ za zásadní prvek úspěchu?

Tohle je na celý článek. Dost je to o tom, jak minimalizovat chyby a náhodu. Přibližně v roce 1997 jsem si udělal rozbor všech předchozích závodů, kde dělám chyby a proč a jestli se s tím dá něco dělat. V závodě se často rozhodujete, někdy zásadně, a pro mě je důležité, že i když se nakonec rozhodnutí ukáže být špatné, tak v daném okamžiku s informacemi, co jsem měl, bylo nejlepší. Hodně jsem kladl důraz na nalezení kontroly po relaci na tvrdý azimut. Pokud opravdu na 80-tce udržíte důkladně azimut, tak se dá nezašitá kontrola najít na velkou vzdálenost (v tomto jsou nedůslední i někteří klasičtí orienťáci, ale oni mají pořád mapu a případně se s menší ztrátou někde v mapě dohledají, my musíme čekat). Na co jsem taky v top formě kladl hodně důraz, byly rychlé a správné odběhy od kontroly. Znáte to, po relaci běžíte na azimut, na mapu není čas, najdete kontrolu, ale nevíte, kde přesně jste a nabrat dobrý směr okamžitě je někdy náročné, říkal jsem tomu rychle se odmapovat od kontroly. Udělal jsem si soupis, pár bodů, na které je potřeba se při závodě koncentrovat a při rozcvičování jsem si je četl a opakoval. Bylo tam třeba „důkladně měřit středovou kontrolu“ (kvůli volbě pořadí), nebo jen „makat při relaci“ (to je unikátní doba, kdy sbíráte informace – 144 MHz a samozřejmě, čím blíže se ke kontrole dostanete, tím větší je šance ji dohledat po relaci). Tohle jsem dělal dlouho a později jsem zjistil, že to stejné popisovala Simone Niggli Luder (špičková OB závodnice). Ale když si na to člověk přijde sám, tak to funguje nejlépe. Mám rád mapu, rád čtu detaily a hledám je očima v terénu. Často zmiňuji přínos účasti v OB štafetách. Běhal jsem odjakživa první úseky a to mi přineslo dost poučení. Jednak tempo, ve kterém se dá po lese běžet, potom nesmírný důraz na trpělivost, pořád a pořád se soustředit na sebe a mapu, samozřejmě si všímat ostatních a využívat je, ale když jste důkladní v koncentraci, tak s ostatními nejdete do chyby. A poslední věc, co jsem si ze štafet odnesl je vědomí, jak moc se za chyby platí. I když někde ztratíte jen 10 sekund…kolik úsilí to potom stojí, doběhnout oněch 10 ztracených sekund zpátky. To si pak pořádně „rozmyslíte“ dělat chyby = polevit v koncentraci, něco třeba z lenosti vyřešit jinak, než je optimální.

Karel Fučík jako mistr světa na šamiponátu v roce 2012 v Srbsku (Foto: Archiv Karla Fučíka)

Dokázal bys přibližně a řádově odhadnout, kolik kilometrů jsi za svoji kariéru naběhal? Ať už během závodů, nebo tréninkově…

Určitě to bude víc než 60 000 km a určitě méně než 100 000 km. Ty nejlepší roky jsem se držel kolem 3200-3500 km za sezonu. Ale důležitá je kvalita než objem. Poslední roky se mě známí ptali: Běháš? Ano, ještě i trénuji, běhám intervaly, tempa, kopce…

Udělal bys ve své kariéře něco jinak? Leží ti na srdci něco, co tě třeba mrzí a nenechá spát? Zranění, špatný trénink, špatně zaběhlý závod? Zkrátka nějaký strašák ve skříni?

V ROB asi ani ne (malých strašáků je dost, na které si vzpomenu, vždyť to znáte sami). Mimo ROB mě asi mrzí krátká trať v OB. Nikdy jsem na to zásadně neladil, mám několik umístění v desítce, nejlépe asi pátý. Což mě zpětně trochu mrzí, možná asi nejvíc to konkrétní páté místo. V pátek jsme měli nominačky ROB – orienťák na Malinské skále, pro mě vždy prestižní záležitost, takže hodina úplně na maximum. V sobotu kvalifikace krátké v Zubří, zase na maximum. A v nedělním finále už mi ke konci docházely dost síly, a přitom k medaili bylo kousek. Pak mě ještě trochu mrzí maraton. Na stará kolena jsem jich pár běžel a po prvním absolvovaném (2:53 ve Stromovce) jsem se chtěl dostat pod 4 min/km (2:49). Ale dva další rovinaté pokusy jsem měl 2:50 a 2:53. Vždy se mi kousla bránice cca po 2 hodinách. Sváděl jsem to na stravu (moc kávy, apod), ale spíš jsem na to už asi neměl. Nikdy jsem na to ale specificky netrénoval.

Jsou nějaké závody nebo třeba soutěže, na které vzpomínáš nejradši? A proč?

Byl to i třeba ten první maraton, kdy jsem k tomu měl obrovský respekt a úžasných posledních 5km, kdy jsem mohl zrychlit a začal jsem věřit, že to fakt uběhnu (o čem jsem opravdu pochyboval, bez tréninku a s vleklými problémy s achilovkami). Ale jinak je to pár ideálních závodů v ROB – znáte to, takových moc není. Třeba poslední kontrola nalezená mino relaci v jinak povedeném závodě (MS 1998 3,5 Mhz Madarsko). Ten pocit, když běžíte do cíle a víte, že jste to opravdu lépe zaběhnout nemohl, na to vzpomínám do dneška. Ale rád vzpomínám i na nějaké silniční běhy/závody. Tam je to taky hodně o hlavě, i když se to třeba nezdá. Rád si vzpomenu i na limity 10 km na dráze, skoro vždy sólo běh s hodinkami v ruce na určitý naplánovaný čas. Když jsem běžel svůj nejlepší čas, tak si pamatuji, jak moc jsem chtěl, ale paradoxně nebyl schopen, zpomalit první kola nad 1:20/kolo. Běželo to zkrátka samo (nakonec 33:31). Tady si taky říkám, že bych rád znal čas, na který jsem tenkrát měl, protože jsem to vždy běžel sám na nějaký plánovaný čas.

A co takhle nejsilnější moment tvé kariéry?

Ted to asi trochu odlehčím. Cca rok 2000, Kyjev, odjezd autobusů na start, pořadatel vstoupí dovnitř a ptá se: „Je tady Fučík? Ano? Můžeme jet.“ Jinak asi první medaile z MS 1994 Švédsko, první titul MS 1998 Maďarsko, ale třeba i setkání se Zátopkem v rámci nějaké slavnosti Dukly Praha.

Což mě možná přivádí k další otázce… Kdo byl nebo je tvým sportovním vzorem?

Ze srandy často jmenuji Jaromíra Jágra, je stejný ročník jako já, vždy jsem říkal, že skončím tehdy, až skončí on. Tak jsem si říkal, že jsem tento závod nakonec prohrál, i když se mi zdá, že už to taky pověsil na hřebík. Ale jinak si pokaždé ucvrkávám, když slyším rozhovor s někým úspěšným a cítím, že to má v hlavě srovnané.

Máš nějakého celoživotního soupeře? Někoho, koho jsi chtěl vždy porazit? Dalo by se říci rivala?

Úplně celoživotně se to říct nedá, možná Stanko z Ukrajiny, Panchenko z Ruska, ten je asi nejdlouhodobější. Jinak se to měnilo s časem, nejdříve asi Vítek Pospíšil, pak dlouho Kuba Oma anebo Martin Baier.

Po loňském Mistrovství světa oznámil faktický konec v reprezentaci také Jakub Šrom, který se chce více věnovat klasickému orientačnímu běhu. Co říkáš na tento krok?

Kuba své rozhodnutí zdůvodnil i tím, že vidí značný pokles konkurence a kvality na jednotlivých závodech a že ROB není tak prestižní, jako býval před nějakými deseti lety, když se sportem začínal. Vidíš to stejně? Dokázal bys nějak porovnat prestiž Radiového orientačního běhu v čase?

Celkem to i chápu, pokud se chce výrazněji zlepšit v OB, tak to musí prioritizovat. Bohužel poslední události, které vedly k absenci Rusů a i pokles Ukrajinců na ROB závodech dost konkurenci zmenšily. Další věcí, co může mít vliv na motivaci je samotná kvalita závodů. Závody národního žebříčku se v posledních letech konají společně s dětskými kategoriemi. To může vést k méně zajímavým, jednodušším a ne tak technicky náročným tratím, nebo dokonce startocílům. Když dosáhnete určité úrovně, motivace na takový závod se pak hledá hůře, než když víte, že přijedete na závod a bude to náročný a nekompromisní závod po všech stránkách. Pokles sportovní úrovně ROB je dlouhodobý. Vždy si vzpomenu, možná už to je 10 let, MS nebo ME v Bulharsku. Udělal jsem dvě menší chyby na 80-tce a porazil mě mladý Rus cca o 90 sekund. Tak to tam strašně oslavoval a já si říkal: Jojo, před pár lety bych udělal dvě stejné chyby a dostal od vítěze 5-7 minut. A byl bych pátý, možná šestý…A to už je tak 8 let…

Jak se lišily závody na národní úrovni v době, kdy jsi s ROBem začínal a nyní?

Začínal jsem, kdy se ještě věšely kleště k anténě a nebyly lampiony, běhalo se bez mapy. Ale to bylo celkem chvíli, pak už se to zlepšovalo.

Karel Fučík razí kontrolu v roce 2019 (Foto: Archiv Karla Fučíka)

Vidíš nějaký směr, kterým by se měl ROB vydávat? Je dobře, že se drží na komorní úrovni, nebo by se měl více propagovat a snažit se dostat do podvědomí a tím pádem i na vyšší sportovní úroveň?

Samozřejmě bych ocenil, kdyby se počet závodníků zvýšil. Na druhou stranu máme limity v 5 minutovém cyklu vysílačů a tím cca 30-40 lidí v jedné kategorii při závodě. To v minulosti vedlo k vytvoření elity v mužích. Ale tím se dnes opravdu trápit nemusíme. Kdyby se tato léta vrátila, bylo by to parádní.

Konec seniorské kariéry ti zcela určitě nabídne více volného času. Jak ho plánuješ využít?

Více kola, plavání a třeba i hor.

Jaké jsou tvé ambice do budoucna? Máš v plánu rvát se o tituly i ve veteránských kategoriích? Nebo se třeba více věnovat tréninku svých dětí?

Tituly ve veteránech rozhodně prioritou nejsou, ale rád si někde zazávodím. Věnuji nějaký čas tréninku dětí, včetně svých, v našem malém OB klubu. Ale hlavní ambicí je zůstat co nejdéle mobilní a obrážet s dětmi závody, dokud budou ochotny a bude je to bavit…

Tvé jméno je hodně často skloňováno s tím, že bys byl skvělý reprezentační trenér. Kdyby nastala situace, že by se hledal nový trenér a byl bys osloven, zvážil bys tuto možnost?

Ne. Za prvé, hrozně nerad velím lidem. Za druhé, musel bych odejít ze současné práce, nebo ji výrazněji redukovat, a to má v současnosti spíše opačnou tendenci. Svůj „dluh“ se snažím splácet aspoň tím, že občas uspořádám závody.

0 komentářů

Vložit komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Dnes je 28. 5. 2024
a svátek má Vilém.