Přesně týden po velkém českém doublu při klasice na JMS v Rumunsku vám přinášíme rozhovor s Pavlem Košárkem, trenérem juniorském reprezentace. V rozhovoru odpovídá na dotazy ohledně průběhu šampionátu, překvapení v podobě Lucie Dittrichové či o tom, co pro něho znamenalo zisk první zlaté medaile jeho svěřenců na JMS. Příjemné čtení!

Ahoj, v první řadě bych ti chtěl pogratulovat k dosud nejúspěšnějšímu českému JMS, které překonalo i legendární JMS v roce 2000! Jak se jinak daří?

Ahoj, daří se dobře, už jsem si odpočinul, takže je to v pohodě.

Co mohlo být příčinou toho, že tento šampionát dopadl takhle úspěšně?

Určitě všichni byli dobře připravení, tím, že jsme se tam byli v květnu podívat a zároveň jsme tam závodili, tak jsme zjistili, že rumunské terény jsou velice podobné tak, jak jsme uvažovali, čímž jsme mysleli terény na Zlínsku a okolí, na jihovýchodě republiky. Takže poté jsme se připravovali v českých podmínkách, protože jsme tam neviděli nic, co by bylo tak odlišné, abychom tam znovu cestovali, takže si myslím, že z pohledu terénů nám to vyhovovalo, našli jsme tam podmínky podobné jako u nás.

Největším překvapením celého šampionátu byla určitě Lucka Dittrichová, která získala 3 medaile, z toho 2krát stříbro a jednou dokonce i zlato, čímž se stala první závodnicí, která získala zlato na JMS za dobu, co juniory trénuješ. Jak moc tě překvapily její výsledky, obzvlášť, když je věkem ještě dorostenka?

Jarní část sezóny u nás měla Lucka povedenou, takže v podstatě to od začátku vypadalo tak, že byla nejlepší v té jarní části, dařilo se jí, i když v zimě před začátkem sezóny měla únavovou zlomeninu, takže rozběh sezóny z jejího pohledu byl pomalejší. Ještě na březnovém soustředění ve Francii to nebylo úplně optimální, ale šla si pak za svým, na to její mládí běhala neuvěřitelně stabilně, až bych řekl, s totální jistotou, nebyla při závodech nervózní, nic jí nerozhodilo. Když se vrátím k úvodnímu sprintu, tak hned za startem upadla na štěrku, rozbila si obě kolena, s tím doběhla ten sprint na 12. místě, což si myslím, že je výborné umístění. Poté jsme se rozhodovali, jestli ji nasadíme do „áčkové“ sprintové štafety, ovšem ta její kolena vypadala dost špatně, docela jí to druhý den bolelo. Naštěstí se jí to pak dobře hojilo a zvládla celý program včetně sprintové štafety. Byla velkou bojovnicí, běžela s tím sprintovky skvěle, skvěle finišovala, i když to nebyla medaile, bylo to výborné umístění na velké bedně.

V našem týmu byl hlavní nadějí Kuba Chaloupský, který svou roli určitě potvrdil, ten ve sprintových závodech skončil na velké bedně a z lesních závodů si vyběhl 3krát medaili, z toho 2krát zlatou. Obzvláště pozoruhodný výkon předvedl na klasice, kdy vedl již od prvního mezičasu a svůj náskok postupně zvětšoval, v cíli nakonec činil více než tři minuty na největšího favorita, Švéda Noela Brauna. Měl Kuba nějakou speciální přípravu na tuto klasiku?

Kuba je univerzální závodník, radši má ale spíše les, takže z této pozice byl výborně fyzicky připravený na ten závod, celý šampionát měl srovnané v hlavě, co tam bude dělat. Nic ho nerozhodilo, ani ho nerozhodilo to, že byl druhý na middlu, tedy že získal vytouženou medaili, pokračoval dál, naprosto jednoznačně se soustředil na další závod. Byť to nevypadá jako skvělé umístění, tak jeho 6. místo na sprintu je naprosto cenné, protože sprint, to je disciplína o malých rozdílech, takže pro něho to byl další velký bonus.

Jak už bylo naznačeno v předchozích řádcích, tak se jedná o zatím nejúspěšnější JMS pro české barvy, přičemž ty jsi zažil poprvé jako trenér juniorské reprezentace zlato na JMS. Co to pro tebe znamenalo, získat po celkem 15 stříbrných a bronzových medailích z předchozích šampionátů konečně i to kýžené zlato, které nakonec bylo hned třikrát?

Tak určitě vždycky je to umístění, které je vždy nejcennější, navíc na klasice jsme měli den, kdy jsme získali dvě zlaté medaile, což bylo neuvěřitelné. A vlastně i když si to člověk neuvědomuje, tak dva dny předtím jsme měli na middlu dvě stříbra, teď jsme měli dvě zlata, tak určitě je člověk plný emocí, a slyšet českou hymnou za tu zlatou medaili je ještě daleko více. Ale každé výborné umístění včetně velkých beden či TOP 10 je vždycky na šampionátu, na kterém je velká konkurence, kdy startuje okolo 180 závodníků, skvělé.

Jak jsi prožíval věc s tím spojenou, že při vyhlášení se hrála naše státní hymna?

Tak je to nejlepší pocit, který máš, pro mě to znamenalo, že jsme získali tu zlatou medaili, ale pro ty závodníky to znamenalo daleko více než pro mě, protože oni viděli, že dokážou závodit se světem, byť ty terény nám byly nakloněny. Ale jak já říkám, nic není nemožné, pokud se ta celá tréninková mozaika a celý rok sejde i v ten jeden den, když všechno do sebe zapadne, tak poté když má člověk formu a dokáže nad tím přemýšlet, že je koncentrovaný před závodem, v závodě, prostě celou dobu a nepřemýšlí nad tím, co ho může rozptýlit, tak je to skvělý pocit.

Celkem naši reprezentanti získaly na tomto šampionátu 6 medailí. Čekal jsi, že by to mohlo být takhle úspěšné?

Dopředu nikdy nepřemýšlím nad tím, kolik medailí můžeme získat a snažím se to říkat i všem v týmu, je potřeba se soustředit na ten výkon a pokud v tom lese nebo ve městě odvedeš 100%, tak až pak do cíle doběhnou ostatní závodníci, tak poté se uvidí, na co to bude stačit. Samozřejmě jsme si mysleli na výsledky v TOP 10 a určitě do TOP 5, ale je to jen sport, může se přihodit cokoliv a tentokrát jsme byli vysoko, co se týče medailí, ale taky jsme měli výborné umístění ostatních závodníků, což je potřeba taky zmínit.

Tento juniorský šampionát byl posledním pro závodníky z ročníku 2003, mezi které patří například Jakub Chaloupský, Anna Karlová či Markéta Mulíčková. Na druhou stranu ještě dva roky zůstanou v tomto týmu Lucka Dittrichová, Míša Metelková, Daniel Bolehovský či Jan Strýček, příští rok zde budou moci být Jiří Donda či Ema Černá. Může tento tým pokračovat v těchto podobných úspěších, obzvlášť, když se příští JMS bude konat u nás na Plzeňsku?

Určitě, tým pracoval naprosto skvěle, všichni byli koncentrovaní, závod od závodu jsme šli tak, jak to máme vždy nastaveno, nepřemýšlíme nad tím, že musíme získat medaili. Ti závodníci sami ví, že chtějí to nejlepší umístění a snaží se o to, a určitě ta jména, která jsi jmenoval, tak zůstávají v týmu a jejich umístění jsou právě možná v zákrytu těch medailí, protože ta umístění byla naprosto famózní, a je potřeba si uvědomit, že tihle závodníci o rok porostou. Jestliže Dan (Bolehovský) s Jirkou (Dondou) byli na middlu 9. a 16. a na klasice 11. a 14., tak to jsou určitě výborné výkony. Pak chci zmínit taky holky, které všechny byly na klasice do 30. místa, to je pro tým neuvěřitelný výsledek, což pak podtrhuje to, že jsme v bodování národů, kde se nepočítají jen medaile, ale umístění prvních třech v kategorii, skončili na druhém místě.

Jak jsi prožíval ty infarktové momenty, které nastaly při doběhu Švýcarky Henriette Radzikowski při klasice či doběhy obou štafet?

Já s Ivou (asistentkou trenéra) bývám v předstartovní karanténě a na prestartu, a to až do startu našeho posledního závodníka, takže o dění na trati nevím vůbec nic. Při štafetách byla karanténa velice přísná, komentátoři nebyli v podstatě slyšet a když ano, tak jim nebylo rozumět. Vidět bylo pouze na průběh a na doběh, takže o tom, jaké je průběžné pořadí na trati, jsme vůbec nevěděli.

A to, že z páteční klasiky budou dvě zlata, jsi se dozvěděl až v momentě, kdy to bylo finální, nebo jsi měl nějaké náznaky informací již předtím? A jaká byla prvotní reakce na tuto informaci?

Ten den se mi navíc přihodilo, že jsem zapomněl mobil na ubytování, ale nijak jsem to neřešil, protože v karanténě ho stejně nepotřebuji. První informace jsem tak měl od norských trenérů při příchodu do arény a pak už od našeho radujícího se týmu.

Díky moc za rozhovor a ještě jednou gratuluji a hlavně přeji hodně štěstí příští rok před našimi fanoušky!

Taky děkuji.