Orienťák na Deaflympiádě v Brazílii

od | 22. 5. 2022 | Cestování za OB, OB ve světě, Orientační běh

Deaflympiáda (anglicky Deaflympics) je olympiáda pro neslyšící sportovce. Tak jako klasická olympiáda, má letní i zimní verzi a rozdávají se na ní medaile. Stejně jako klasická olympiáda, byla ta poslední kvůli covidu o rok posunuta. Ale narozdíl od klasické olympiády se na ní běhá orienťák.

Koncem dubna se vydala česká výprava, čítající 37 členů, do 11 000 kilometrů vzdáleného městečka Caxias do Sul v nejjižnější části Brazílie. Za orienťák vyrazilo celkem 6 členů: Anna Pangrácová, Marie Pangrácová, Jan Semerád, Josef Procházka, Marek Spilka a trenér Adam Hájek. Po náročné cestě a pár dní aklimatizace jsme měli od pořadatele připraveny 3 modelové tréninky na 2 mapách, které jasně daly najevo, že mapovou pečlivost, kterou známe z Evropy, zde rozhodně čekat nemůžeme. Lesní model dobře ukázal, s jakou přírodou budeme při závodech mít tu čest, a tak nás čekala první zkušenost s místními pralesy. Brzy jsme zjistili, že zvýšená vlhkost, šero, porostlé stromy, liány a pavučiny jsou to jediné, co takový les skrývá a žádní hadi a opice nás tam nečekají, a tak byla návštěva pralesa na modelu především psychickým uklidněním, že se závodníci nemusí do tmavě zelené bát.

Závodní program byl v porovnání se světovými o-akcemi pro slyšící celkem mírný, protože po 3 sprintových disciplínách, které byly 3 dny po sobě, se vždy střídalo volno a lesní závod. Závody tak trvaly od 6. do 14. května a celkem závodníci vyráželi na trať šestkrát. Individuální sprint a mixové sprintové štafety doplnila disciplína super sprint relay, což byla štafeta mixových dvojic, kde žena běží 1., 3. a 5. úsek a muž běží 2., 4. a 6. úsek. Každý úsek trval okolo 7 minut. Lesní závody se skládaly z middlu, longu a klasických tříčlenných štafet.

Česká výprava na zahajovacím ceremoniálu

Prvním závodem byl individuální sprint, který se běžel v areálu Festa de Uva, závod byl zvláštní tím, že v tomto areálu bylo umístěné centrum celé Deaflympiády a všichni účastníci sem jezdili na obědy, večeře a také to byl přestupní terminál mezi autobusy, které jezdily na hotely a autobusy, které jezdily na sportoviště. Přesto, že bylo na prostor vyhlášeno embargo, tak jsme polovinu prostoru znali z cesty do jídelny a také díky tomu, že autobusy se jezdily otáčet vždy do jižní části prostoru k obří soše hlavy Ježíše. Pořadatel nás i přesto dokázal překvapit labyrintem ve tvaru loga Deaflympiády, který byl umístěn uvnitř budovy a průběhem přímo skrz hlavní centrum celé akce.

Českým barvám se při sprintu tolik nedařilo, jelikož pro nás závod skončil diskvalifikací dvou našich závodníků pro vynechání či oražení špatné kontroly. Největší úspěch zaznamenala Marie Pangrácová, která skončila na čtvrtém místě s odstupem 2:14 na vítězku a 1:03 na bronzovou medaili. V mužské i ženské kategorii se na prvních třech místech srovnali závodníci z Ukrajiny. Neslyšící Ukrajinci mají totiž sport jako zaměstnání, což potvrzuje i finální medailová bilance, kde Ukrajina bere celkem 138 medailí a na druhém místě je USA s “pouhými” 55 medailemi. Po konci každého závodu měli příležitost si stejnou trať zaběhnout i trenéři či další členi týmů, a tak mohlo z tohoto závodu vzniknout video ze závodníkova pohledu, které natočil náš trenér. Na následujících odkazech je možné vidět mapu a výsledky ze sprintu.

Dalším závodem byla sprintová štafeta, která se běžela v areálu SESI, kde probíhal zahajovací ceremoniál a také zde bylo několik sportovišť, které závodníci dokonce při závodě poznali velmi zblízka. Trať vedla postupně přes atletický stadion, kousek pralesa, basketbalovou halu, fotbalové hřiště, tenisové kurty a plavecký bazén. Vše za nepřerušeného provozu ostatních sportů. Brazilští pořadatelé nám prostě chtěli ukázat, že otevřít pro závod jakoukoliv budovu pro ně není problém, i kdyby kvůli tomu museli prostříhat pletivo plotu, aby zajistili průchod do sousedního areálu.

V tomto závodě sváděla česká štafeta, ve složení Marie Pangrácová, Jan Semerád, Marek Spilka, Anna Pangrácová, souboj o druhé místo se štafetou Litvy, která se sice už na první úseku vzdálila o dvě minuty, ale v průběhu dalších úseků se podařilo ji dohnat. Napínavý souboj nakonec skončil lépe pro Litvu, a tak se Česko muselo smířit s bronzovou medailí, minutu za Litvou a 12 minut za Ukrajinou, která si opět běžela svůj vlastní závod. Výsledky ze závodu a mapa jedné z variant.

Radost z historicky první medaile z Deaflympiády pro český orienťák

Dalším závodem v pořadí byl Super sprint relay. Výsledky předchozích dvou závodů hodně zamotaly hlavu při výběru závodníků do soupisky, ale nakonec jsme se drželi původního plánu a dobře jsme udělali. Anna Pangrácová s Markem Spilkou měli závodní prostor dobře nastudovaný z naší předem připravené mapy a podařilo se jim prodat i dobrou fyzickou připravenost. Z prvního úseku dokonce dobíhá česká štafeta na průběžném prvním místě, pro nás je ale hlavně důležité vybudování zásadního dvouminutového náskoku na štafetu Litvy, který se v průběhu závodu podařilo navýšit na celkové 3,5 minuty, a tak v tomto závodě bere česká reprezentace stříbrnou medaili, necelých 5 minut za vítěznou Ukrajinou. Z tohoto závodu byl, kromě map, výsledků a trenérova videa, také živý přenos na facebookové stránce Český OB neslyšících, který připravili neběžící závodníci pro naše fanoušky v Česku.

Fandit nám přijeli i další čeští sportovci z badmintonu, cyklistiky, atletiky a také část realizačního týmu

Po dni volna následoval přesun na lesní závody, které se odehrávaly poblíž vesničky Criúva mezi ranči v brazilské divočině. Prvním lesním závodem byl middle, na kterém pořadatel připravil také motýlka. Tento závod se běžel v celkem 3 rozdílných terénech. Většina závodu byla v dobře průběžném borovicovém lese, který je určen pro průmyslovou těžbu dřeva, část závodu však také probíhala v menších ostrůvcích původního lesa, tedy v pralese. Stavitel závodníky ale celkem šetřil, a tak do zeleného umístil vlastně jen 2-3 kontroly. Poslední část mužské trati byla vedena po loukách a pastvinách s bažinami a spoustou kamenů a skalek, což bylo pěknou ochutnávkou na závod v longu, který byl téměř celý také mimo les.

V tomto závodě potvrdila svou dobrou formu opět Marie Pangrácová, která, stejně jako na sprintu, skončila pouze minutu za bronzovou medailí. Po závodě se nechala slyšet, že to bylo moc jednoduché a doufala ve více kontrol v pralese, kde očekávala větší výhodu oproti ostatním závodnicím, které jsou naopak trochu rychlejší. Páté místo v ženách bere Anna Pangrácová. Čeští muži se srovnali za sebou na 9.-11. místě, a zůstávají tak zatím lehce za očekáváním. Výsledky ze závodu jsou k nalezení zde, dále nabízíme gpsky holek a kluků a video ze závodníkova pohledu.

Úzký pruh zeleného lesa s potokem při pohledu z cíle směrem k mapovému startu

Po druhém dni volna, který jsme využili jak k odpočinku, tak k fandění ostatním českým sportovcům, následoval závod na klasické trati. Parametry nebyly nikterak mírné a slibovaly pořádnou klasiku. Na ženy čekala trať v délce 8,8 km a na muže 13,2 km, většina závodu se odehrávala na pastvinách a část opět v pralese. Oproti middlu také na tento závod nepršelo a vysvitlo slunce, takže byl i docela fyzicky náročný, přestože dle zpráv z Česka jsme si neměli na co stěžovat, když bylo “pouhých” 25 °C. Velkým překvapením bylo, že trať nenabízela téměř žádné volby postupů a v podstatě všechny kontroly se daly jít rovně. Oproti middlu zde chyběly některé průchody v plotu, a tak museli závodníci ploty přelézat či podlézat – hlavně pozor na dres, protože všechny ploty byly několikavrstvý ostnatý drát.

V ženské kategorii se opět dařilo lépe Marii Pangrácové, která ještě v půlce závodu figurovala na třetím místě, ale nakonec doplatila na výhodnou startovní pozici Litevky a především na ztrátu koncentrace a velké množství chyb v závěrečné části závodu. Anna Pangrácová se nevyvarovala chybám už ze začátku a závod se jí příliš nepovedl. Mezi muži tentokrát velmi dobrý výkon předvedl Marek Spilka, který se vešel do nejlepší šestky a Jan Semerád, který skončil osmý. Za zmínku jistě stojí i výkon Josefa Procházky, který, i přes svá veteránská léta, bojoval a závod dokončil za 2,5 hodiny. Zajímavostí je diskvalifikace jednoho z Ukrajinců, který zapomněl orazit uzlovou kontrolu, kde pravděpodobně dal přednost občerstvení před ražením. Opět nabízíme výsledky a gpsky našich závodnic a závodníků.

Divácká kontrola na klasice

Posledním závodem byly lesní štafety. Zde jsme doplatili na malé zastoupení českých neslyšících žen a sestry Pangrácovy na třetí úsek musely nahostovat závodnici z Brazílie, což znamenalo, že v závodě běží mimo soutěž. Mužská štafeta běžela ve složení Jan Semerád – Josef Procházka – Marek Spilka a hlavním cílem byl zisk medaile, jako závěrečné tečky za reprezentační kariérou Josefa Procházky, který se orienťáku věnuje už 40 let a stál u zrodu nové generace neslyšících orienťáků v Česku. S Ukrajinou jsme bojovat neplánovali, ale Maďarsko, které je výkonostně na podobné úrovni, jsme porazit chtěli. Už od prvního úseku to bylo dramatické, Maďaři postavili svého nejlepšího závodníka na 1. úsek, zatímco my jsme si nechávali nejlepší až na konec. Po prvním úseku byla ztráta na vedoucí Ukrajinu s Maďarskem pouze 2 minuty. Na druhém úseku byl za Čechy i Maďary nejslabší závodník, ale ten náš byl přecejen o něco lepší, a tak byla předávka na třetí úsek v kontaktu, 25 s před Maďary. Na třetím úseku se trochu chybovalo, ale oba závodníci byli po většinu závodu spolu. Rozhodla pak poslední lesní kontrola, kterou lépe zvládl Maďar a přes veškerou snahu v posledních stovkách metrů se již náskok nedal dohnat, a tak skončila česká štafeta třetí, pouhých 21 s za Maďarskem.

Štafety byly důstojným vyvrcholením celých závodů a všichni naši závodníci podali pěkné výkony. Za zmínku stojí i štafeta žen, která byla po druhém úseku dokonce 2,5 minuty před Ukrajinou, bohužel bez třetího úseku se závodit nedá, a tak opět připomínáme, že rádi do týmu přivítáme nové zájemce o orienťák. Podmínkou účasti na závodech neslyšících je sluchová ztráta minimálně 55 dB na lepším uchu. Na závěr ještě přidáváme mapu a výsledky ze závodu.

Český orienťácký tým. Zleva Josef Procházka, trenér Adam Hájek, Marie Pangrácová, Marek Spilka, Anna Pangrácová, vedoucí a tlumočník Jiří Kolíska, Jan Semerád

Posledním úkolem naší výpravy bylo dostat se zpátky k nám, domů, do Prahy, do Podolí, do lékárny… to byla cesta. Původní plán letu byl narušen špatným počasím už na letišti v Caxias do Sul, a tak jsme zamířili ve skupině 24 Čechů autobusem do sousedního města Porto Alegre, které má skutečné letiště. To v Caxias spíše připomínalo autobusovou zastávku s rovnou betonovou plochou. Z Porto Alegre jsme letěli večer do největšího města Latinské Ameriky – São Paulo, odkud měly letět naše lety do Paříže a Amsterdamu. Ty nám však o několik hodin uletěly, a tak jsme začali zjišťovat další možnosti. Začali jsme se rozdělovat na skupiny, první letí ještě v noci do Istanbulu a pak rovnou do Prahy. Ostatní skupinky buď do hlavního města Brasília nebo měst Belo Horizonte či Recife. Odtud všichni pokračují do Lisabonu, avšak každá skupina v jiný čas, a tak se skupiny dál dělily a spojovaly podle toho, kdo se vešel do jakého letadla. Následoval přelet do Mnichova a odtud posledním letem do Prahy, kam postupně přilétáme v průběhu úterý. Původní letový plán na 30 hodin z hotelu až do Prahy se protáhnul na 52 hodin, ale hlavní je, že se všem podařilo dostat zpátky domů. Zázrakem pak je, že se ztratilo pouze jedno zavazadlo, které pak do Prahy přicestovalo o den později. Nejlépe cesta dopadla pro Marii Pangrácovou, která se vracela na svůj pracovní pobyt do Washingtonu DC a díky tomu se jí podařilo vyhnout se komplikacím s navazujícími lety a doma byla o den dřív než všichni ostatní.

Pokud vás článek zaujal, můžete si také přečíst článek na webu OK Kamenice, kde se zaměřuji spíš na cestovatelskou stránku zájezdu než na samotné závody.

0 komentářů

Vložit komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Dnes je 28. 11. 2022
a svátek má René.