Leden je pro nás všechny takovým obdobím zimního spánku, nabírání energie na dlouhou sezónu mezi lampióny. Trénujeme, doháníme školu/práci, orientky, buzolu a čip větráme maximálně o víkendu na zimních ligách. A taky plánujeme, kam vyrazíme v létě, jaké sny si v novém roce splníme? Jedním z těch, kteří v uplynulém roce šli za těmi svými, byl Ondra Švirák. Jak dopadl jeho projekt Ultra 26? Na který ultramaraton vzpomíná nejraději a bez čeho by do světa nevyrazil? Užijte si dnešní cestovatelský rozhovor.

Ahoj Ondro, prý už víš, kde se bere azorská tlaková výše (v době rozhovoru byl Ondra krátce po návratu z Azorských ostrovů – pozn. redakce)?
Ahoj, to bohužel nevím. Nicméně mám teorii, že se bere u Kobříka v trenkách (smích – pozn. redakce).

Dopadl projekt světového rekordu (uběhnutí 26 ultramaratonů v 26 zemích světa), tak jak sis původně představoval?
Poznal jsem soustu skvělých lidí, procestoval úžasná místa, nezranil se a snad i ukázal několika dalším cestovatelům atraktivní destinace, kam by stálo za to, vyrazit. Za mě spokojenost!

14. výzva Ondru zavedla pod švýcarským Matterhorn Foto: archiv Ondry Šviráka

Jak moc si musel během roku měnit plán projektu 26 Ultra oproti původnímu?
Pokud myslíš harmonogram jednotlivých výzev, tak ten se měnil neustále. Celý projekt jsem mohl zrealizovat jen proto, že dělám horského průvodce pro brněnský Expedition club a mám možnost každých pár týdnů cestovat do zahraničí. Občas se na některou z plánovaných výprav nepřihlásil dostatečný počet účastníků, jindy jsem výzvu nedokázal zrealizovat vlastní hloupostí. Abych mohl podobný projekt uskutečnit přesně podle sebe a dodržet předem stanovený harmonogram, potřeboval bych přes milion korun a také štěstí na počasí. První půlrok také ovlivnilo dokončování magisterského studia fakulty soudního inženýrství, kdy jsem dva měsíce seděl v Brně na zadku a jen psal diplomku nebo se učil. O tom, že do nějaké destinace na sto pro vyrazím, jsem věděl zhruba měsíc před odjezdem.

Plánuješ se na místa neuskutečněných výzev vrátit a pokusit se o jejich pokoření nebo se zpět neohlížíš?
Skoro u poloviny běhů jsem neměl s výběrem lokality moc na výběr. Jel jsem tam totiž jako průvodce a musel běh absolvovat bez toho, aniž bych narušil harmonogram výpravy. Určitě se například nehodlám vrátit do ukrajinské Koločavy, kde jsem v lednu běhal ve 4:00 ráno v -15 °C po zasněžené silnici, protože nakydalo půl metru sněhu. Některé výběhy jsem absolvoval hodně na sílu, jelikož bych byl později v časové tísni.
A pak jsou zase místa a tratě, kam se vracím moc rád. Patří mezi ně například hřeben Malé Fatry, okolí Zermattu, italské Gran Paradiso nebo patagonské parky Torres del Paine a Glacier national park. Nemyslím si však, že bych kteroukoliv z absolvovaných tratí znovu zrealizoval. Aspoň tedy ne ve zcela stejné podobě.

Výběh pod vrcholkem Fitz Roy v Argentině. Foto: archiv OŠ

Kolik kilometrů si vůbec během uplynulého roku naběhal?
Vychází to na nějakých 3 500 km, 130 000 m převýšení a 500 hodin všech sportovních aktivit.

Na kterou výzvu vzpomínáš nejradši a kterou bys raději ze svých vzpomínek vymazal?
Nejraději? Torres del Paine v Chile. Musel jsem během 2 dnů zdolat 110 km s 30 litrovým batohem na zádech, ve kterém jsem měl stan, vařič, spacák s karimatkou a věcmi na převlečení. Vstával jsem ve 3:30 ráno, abych se vyhnul „dopravní špičce“ a odměnou mi byla panenská příroda bez lidí. To si takhle běžíte podél desítek kilometrů dlouhého ledovce, na obzoru sledujete stádo lam a nad hlavou se vám tyčí ikonické štíty kopců, o kterých jsem odjakživa slýchával. Krása!

Jedním z cestovatelských tipů Ondry je třeba Bosna… foto: archiv OŠ

Nejhorší zkušenost byla buď ta výše popsaná z Ukrajiny nebo ze Spojených arabských emirátů. Vracel jsem se z treku v nepálském Dhaulagiri a přestupoval v Dubaji. Napadlo mě, že by bylo zajímavé zaběhat si v metropoli uprostřed pouště. Měl jsem 11 hodin mezi lety a vyběhl rovnou z letiště. Problém však byl, že můj terminál nedisponoval úschovnou zavazadel, takže jsem přes 15 kilometrů (k jinému terminálu) poklusával s příručákem. Venku sice noc, ale stejně je teplota kolem 30 °C a díky vysoké vlhkosti vzduchu máte pocit, jako kdybyste běželi v sauně. Ze svých vzpomínek bych však nechtěl vymazat vůbec nic.

Za rok jsi procestoval tolik zemí, že nám ostatním na to možná nebude stačit celý život. Globalizace je rychlá a tak se chci zeptat, kam bys poslal čtenáře O-News.cz na sportovní nebo poznávací dovolenou?
Z evropských zemí jednoznačně Bosnu a (západní) Ukrajinu. Oba dva státy mají překrásné hory, dobrosrdečné obyvatele a je tam pro nás levno. Navíc nejsou příliš turisticky vyhledávané. Z ostatních destinací bych vypíchl jihoamerickou Patagoinii, Kyrgyzstán a Austrálii.

…nebo Kyrgyzstán. foto:OŠ

Pamatuji si na rok 2008, kdy jsi byl s námi ve Švédsku na O-Ringenu. Jel jsi na poslední chvíli a stan i batoh na třídenní trek Ti půjčoval někdo z autobusu… O deset let později je z Tebe cestovatel. Bez čeho dnes do světa nevyrážíš a jak rychle si umíš sbalit?
Nevyrážím bez telefonu (navigace, zábava, pomoc) a sbalím se do 15 minut.
Co nemáš, to nepotřebuješ. Znám příběhy lidí, co se ve 14 letech vydali stopovat do Súdánu a neměli v kapse skoro ani korunu. Nepotřebujete mít vybavení za desítky tisíc korun na to, abyste procestovali svět. Když to vezmu až na dřeň, stačí vám oblečení co máte na sobě. Všechno ostatní (peníze, stan, spacák apod.) jsou jen otázkou většího komfortu.

Jak to vidíš tento rok, práce nebo cestování?
Moje práce je cestování a dělat někomu (horského) průvodce není až taková sranda, jako se může zdát. Často se nacházíte v nepříjemných a i nebezpečných situacích, které musíte co nejrychleji správně vyhodnotit. V Himaláji jsem například řešil záchranu ze 4 300 m, kdy pro dotyčnou nemohla 2 dny přiletět helikoptéra. Letos nás na podobném místě lízla lavina, která spadla ze sedmé nejvyšší hory světa (Dhaulagiri). Je to hodně psychicky i fyzicky náročná práce… Zpět k otázce – rozhodně se v následujícím roce nehodlám živit jako stavař nebo soudní znalec (obory, které jsem studoval). Od Nového roku jsem na poloviční úvazek zaměstnán u nás v Expedition clubu a mám za úkol rozvíjet digitální tvář našich výprav. Do toho mám na každý měsíc nasmlouvanou v průměru jednu výpravu do zahraničí. Dělám to co mě nejvíc baví a nikdy jsem nebyl šťastnější… Co víc si přát?

A nechybí Ti už (konečně) trochu orienťák?
Chybí a hned na jaře to napravím (smích – pozn. redakce).

Děkuji za rozhovor, přeji pevné zdraví a sílu plnit si své sny i v roce 2018!
Taky děkuji a přeji všem čtenářům, aby se nebáli realizovat své sny, ať už jsou jakékoliv!