Jednou za čas Vám přinášíme rozhovor se zahraničním závodníkem. Obvykle jde o mladou vycházející hvězdu či dlouholetou stálici elitního pelotonu. Dnes nás čeká něco jiného. Úžasná orienťačka, která s naším sportem začala až ve svých padesáti letech. O deset let později získala první medaili z mistrovství světa. O kom, že to vlastně mluvíme? Turkyně Nermin Fenmen, seznamte se.

Kdo je vlastně Nermin Fenmen?
Narodila jsem v hlavním městě Turecka Ankaře roku 1956. Studovala jsem chemické inženýrství na Middle East Technical University (METU) v Ankaře. Momentálně pracuji jako instruktor výuky počítačového programování na Bilkent University také v Ankaře. Před deseti lety jsem poprvé zkusila orientační běh a ten se postupně stal mým hlavním koníčkem. Díky orientačním sportům jsem se později dostala i k triatlonu nebo extrémním závodům. Fascinace tímto sportem vyvrcholila až PhD programem na Fakultě tělovýchovy a sportu METU.  Což rozhodně doporučuji každému – studovat to, pro co máte vášeň.

Vzpomeneš si na první moment, kdy ses s orienťákem seznámila? Byla to láska na první pohled?
Samozřejmě, že si ten okamžik pamatuju a byla to rozhodně láska na první pohled. Tehdy jsem působila jako předsedkyně absolventské asociace METU a rozhodli jsme se ve spolupráci s tehdejšími studenty připravit sérii outdoorových sportovních aktivit. Začala jsem kontaktovat jednotlivé studentské organizace a mezi nimi objevila i klub orientačního běhu. Pamatovala jsem si, že jsem v horách párkrát potkala nějaké srandovní muže, kteří malovali mapy a dělali na stromy moukou značky, aby je jiní lidé mohli hledat. Myslela jsem si, že tohle je orientační běh. Členové klubu byli nadšeni nápadem zorganizovat závod v kampusu pro absolventy a jejich rodiny, závod byl stanoven na 18. listopadu.

Cítila jsem se zodpovědně vůči členům absolventské asociace, které jsme podporovali, aby vzali své děti. Když jsem uviděla předpověď počasí na datum akce, zvedla jsem telefon a znovu volala do klubu orientačního běhu. Řekla jsem, že se trochu bojím, aby se ty značky z mouky za deště nesmyly, jestli akci neposuneme. Na druhé straně se rozhostilo dlouhé ticho a pak věta „My nepoužíváme mouku, ale buzolu a mapu.“…. Závod měl na konec obrovský úspěch a já sama si ho tak užívala, že jsem se zeptala mladých studentů, zda se k nim mohu přidat na závody. V únoru 2006 mi nabídli členství v klubu.

Začít s outdoorovým sportem lze v jakémkoliv věku! Zdroj: Facebook Nermin Fenmen

Co podle Tebe dělá orientační běh tak specifickým sportem?
Řekla bych, že vzrušení z „řešení puzzle“ za běhu! Také láska celé naší komunity k tomuto sportu je jedinečná. Orientační běh nebyl nikdy zatížen dopingem a naší nejoblíbenější činností je srovnávání našich voleb postupů se soupeři. Dělíme se s nimi o naše názory a řešení. Dokážeme ocenit krásnou přírodu nebo ladného jelena, který nám přeběhl přes cestu. Není to jen o vítězství.

Co znamená být orientačním běžcem v Turecku?
Orientační běh je u nás novým sportem. Federace byla teprve v roce 2002. Bylo těžké vůbec najít slovo, které by tento sport v turečtině dobře popisovalo. Výsledné “oryantiring “ má velice blízko slovu „oryantal”, což v Turečtině znamená břišní tance (smích – pozn. red.).

Když jsem začala pomáhat s rozvojem orientačního běhu v Turecku, tři nejtěžší předsudky, které jsme museli vysvětlovat, byly: za a) ne, nemáme nic společného s břišními tanci, za b) ne, neztratíte se navždycky v lese a za c) ne, nedostanete zápal plic, jakmile začne pršet. Dodnes se mě někteří přátelé ptají, co dělám, když zmoknu, dostanu v lese hlad či šlápnu do bláta. Ovšem jak jde čas, zlepšuje se to.

Jak hodnotíš rozvoj orientačního běhu ve své zemi? Myslíš, že jdete správnou cestou?
Myslím, že jsme našli správný směr. Orientační sporty se rozvíjí velice rychle zejména na školách a univerzitách, každoročně se zakládá spousta nových oddílů.

Když jsem začala běhat, na závodech se sešlo 350-400 závodníků přibližně ve dvaceti kategoriích. Nyní má náš oficiální národní pohár přes 1500 běžců. V minulém roce svaz pořádal separátní mistrovství pouze pro žákovské kategorie, na které se museli mladí závodníci probojovat přes provinční a následné oblastní mistrovství. Rozvoji výrazně pomohlo i pořádání Mistrovství světa škol v OB 2015. Velmi mě těší i zájem veteránů o náš sport. Ještě v roce 2008 se běhala pouze kategorie HD35+, dnes máme veteránské kategorie odstupňované po 5 letech.

Zisk bronzové medaile na WMC-MTBO v Kaunasu byl pro Nermin Fenmen životním výsledkem. Zdroj: Joaqim Margarido

V září loňského roku jsi získala v Litvě na veteránském MS v MTBO bronz ve sprintu, svou první velkou medaili. Jaké z toho máš vzpomínky?
Bylo to pro mě obrovské překvapení, protože po dobrém startu jsem udělala velkou chybu na sedmou kontrolu. Medaili jsem nečekala, ale je vidět, že se úsilí, které jsem věnovala tréninku, vyplatilo a já se opravdu zlepšila. Jsem vděčná celé bikerské komunitě za to, jak mě podpořili na cestě za tímto úspěchem. Svým bývalým soupeřům z W55 i těm novým z W60!

Jak dlouho Tě ještě budeme vídat na MTBO soutěžích?
Teprve teď jsem si sestavila lepší kolo, tak doufám, že ještě dlouho (smích – pozn.red.).Vlastně mně můj nečekaný úspěch na veteránském MS donutil soustředit se více na MTBO. Obvykle plánuji své léto hodně dopředu, vybírám si OB akce, kterých se chci zúčastnit a sem tam se objevím na MTBO. Letos to bude jinak.

Jaké je Tvé největší přání?
Mým největším přáním je pokračovat v orientačních sportech co nejdéle. Když jsem s nimi v roce 2006 začala, pomyslela jsem, že je škoda, začít s tak úžasným koníčkem tak pozdě. Na veteránském MS 2008 jsem ovšem zjistila, jak vitální jsou běžci kategorií HD90+. Takže mám ještě dalších 40 let (smích – pozn.red.)

Redakčně kráceno. Originál rozhovoru naleznete na stránkách PortugueseOrienteeringBlog. Courtesy Joaquim Margarido.