Radka Procházku většinou potkáte při závodech na stánku značky O-RUN. Jednou jsme si takhle dali kafe, které oba milujeme, schovali se za jejich stan O-RUN a začali si povídat. Příprava šla stranou a jen jsem poslouchal a doptával se, jaké všechny zajímavé aktivity Radek provozuje. Ostatně, posuďte sami. 

Jak ses vlastně dostal k orienťáku?
Naše rodina byla vždycky “míčová”. Táta byl multisportovní, dělal vše od boxu po stolní tenis, já jsem v dětství hrál míčové sporty – fotbal, tenis a další. K orienťáku jsem se dostal až s dětmi, nejdříve s Klárou. Zhruba v deseti vyhrála Ligu škol. Byla nejrychlejší, a tak ji Béďa vzal hned na závody. Postupně jsme začali jezdit celá rodina, tedy i s Davidem a moji bývalou paní. Začal jsem tak dělat orienťák jako veterán v 37 letech. 

To byl možná ideální věk, aby sis orienťák nenechal znechutit v nějakých dorosteneckých nebo juniorských letech…
Přesně tak. V těchto letech jsem dělal něco úplně jiného. Láska k míčovým sportům mi zůstala, ale spíš teď provozuji i další sporty. Kromě orienťáku rád jezdím na kole. Nebo co mě zdraví dovolí. 

Začali jsme se bavit o tvém sportování, ale zajímá mě tak trochu i tvá práce, protože vše se vším souvisí. Vystřídal jsi za svou kariéru řadu pozic od obchoďáků po ředitele různých značek. Ale posledních 10 let se v rámci O-RUN věnuješ naplno byznysu, který významně proniká do tvého hlavního koníčku. Proč ses vydal na tuto cestu?
Začínal jsem jako učitel tělocviku a dějepisu. Chtěl jsem původně studovat FTVS nebo archeologii, ale ani jedno z toho nevyšlo, tak jsem vystudoval peďák. Začal jsem učit tělocvik a dějepis hokejové třídy v Pardubicích, kde jsem pobyl necelé čtyři roky. Potom jsem odešel do obchodu. Bylo to i částečně kvůli dětem, protože jsem potřeboval uživit rodinu a tenkrát to z učitelského platu fakt nešlo. Měl jsem takovou vizi, že bych si rád jednou v životě vytvořil vlastní sportovní značku a prodával sportovní zboží. Začal jsem jako obchoďák, pak mě stále přes moje neustálé udivení povyšovali, až ze mě  byl obchodní ředitel Henkel&Schwarzkopf. Poté mě už nikam níž nikdy nevzali, i když jsem po žádných funkcích nebažil. Vždycky jsem se snažil dělat to, co mě baví. A na stará kolena, i když ještě ne tak stará (smích – pozn. red.), kdy obě mé děti stále dělají sport, jsme založili O-RUN. Bylo to právě před 10 lety. Spojil se koníček s prací. Musím se přiznat, že pro mě bylo důležité i po dvaceti letech opustit korporáty. V korporátech se člověk spoustu věcí naučí, ale taky ztrácí spousty času zbytečnými věcmi a politikařením. Tady co si řekneme, to uděláme. Máme rádi kvalitní a pěkné sportovní věci. Od začátku jsme to s Davidem postavili na kvalitě. Nechceme být nejlevnější, ale nejlepší. Po 10 letech vše celkem funguje (Radek klepe na kapotu auta – pozn. red.). 

Říkáš, že chcete být nejlepší. Co vás odlišuje od konkurence?
Od začátku to je tím, že máme vlastní originální brandy. My nejsme prodavači někoho, ale zejména těch značek, co máme sami na starosti. Značku ORUN vyrábíme tady v Česku a Estonsku, zastupujeme švédskou Bagheeru a společně s Edgarsem (Edgars Bertuks, mistr světa v OB z Lotyšska – pozn. red.) vyrábíme i designujeme True Story.
Tedy to, co nabízíme, nikdo jiný nemá a my jsme schopni i vymýšlet a tvořit další produkty. 

Bavíme se tady o orienťáku, ale se značkou ORUN jste i v jiných sportech. Jak se jinde dá prorazit?
My jsme to počítali s Davidem loni a zjistili jsme, že už oblékáme 7 sportů. Je to tím, že se zaměřujeme hodně na kluby a segment B2B. Měli jsme i zakázku od šachistů, což uznávám, že už je hraniční sport, ale nakonec na to nedošlo :-). A tak nejvíce “exotický sport” v našem portfoliu byl bowling – tady bez límečku nehraješ. Dělali jsme i oblečení pro vozíčkáře, které má také svá specifika. Hokej, fotbal, florbal a další – to jsou sporty, kde naše oblečení najde uplatnění. Hlavní je běžecký sport a vytvářet špičkové vybavení pro něj.

Když si otevřu web O-RUN, tak tam kromě nabídky, kterou jsi mě teď popsal, najdu konzultační činnost. Co si pod tím mám představit? Co můžeš nabídnout orienťákům, kteří právě jsou na různých pozicích manažerů?
Vychází to z toho, že jsem skoro celý život řešil obchod nebo byl v obchodních organizacích. Kdybych to řekl korporátně, tak nabízím pomoc při optimalizaci obchodní organizace. Když to řeknu lidově, tak pomůžu lidem určitou upřímností a jednoduchou radou, aby byli efektivnější. I z mé pozice ředitele mi vycházel poměr práce 60:40, tedy čas, který trávím reálnou prací ve vztahu k ostatním činnostem v korporátech. Nicméně z 90 % se individuálně věnuji lidem v obchodu, který považuji za výbornou sportovní disciplínu, jen na komunikační a plánovací úrovni. Nenazval bych to koučováním, ale určitým poradenstvím. Certifikovaných koučů je v Česku milion, ale málokdo to umí. Snažím se lidem rozumně poradit, neutápět se v osobnostních kruzích, které stejně moc nezměníš a mám nejradši partnery, kteří nepotřebují jen chválit, ale můžeme se bavit na rovinu. 

Jak to jde dohromady – sportovní brand a konzultace? Na první pohled tam nevidím žádné propojení.
Ta paralela je taková, že když jsme s Davidem založili firmu, měli jsme jasnou vizi A Z TOHO VYPLÝVAJÍCÍ STRATEGII A CÍLE a to se snažíme dodržovat, využívajíce nabytých obchodních dovedností. Jednou z věcí je naši značku podpořit elektronicky – ať už kvalitními webovkami nebo přes sociální média. Stejně ale rozhoduje osobní prodej. Na tom je postavena naše firma. Takže se snažíme s lidmi co nejvíce osobně bavit, tvořit a komunikovat.

V rámci přípravy na tento rozhovor jsme si otevřel tvůj Facebook, kde vidím řadu příspěvků, které bych nazval “S kamarády rekonstruujeme historické bitvy”. Vnímám to dobře? Je to tvůj další koníček, kterým žiješ?
Stále jsme u sportu a historie. Tedy u dvou hlavních věcí, které mě v životě baví. Mám vlastní spolek s kamarádem a jsme součástí i dalšího spolku, který se věnuje římských legiím na českém území, které zde byli na konci 2. století nebo Románcům z 12. století. Vše, co na sobě nosíme nebo děláme, má mít co největší historickou realitu. 

Zeptám se možná blbě. Vše si děláte sami pro sebe, abyste třeba přišli na něco, jak to bylo v dávné minulosti, protože když to vyzkouší sám na sobě, pochopí řadu souvislostí nebo jsou tam nějací diváci, kteří vás třeba i motivují?
Tuhle otázku, Honzo, oceňuji, to tam nezapomeň napsat (úsměv – pozn. red.). 
V obou spolcích, Curia Vitkov nebo Páni z Litic, se snažíme vyzkoušet, jak to fungovalo, kolik to vážilo nebo jak se stavělo hradiště z 12. století dobovými technikami. Samozřejmě nejvíce je vidět výzbroj. Hodně o tom čtu a chtěl jsem si vyzkoušet, jaké to třeba je, když tě někdo sekne mečem. Zkusil jsem si to, trochu se zajiskřilo a zjistil jsem, že by mě zabili asi tak za tři sekundy. Řekl jsem si, že bych se rád to chtěl trochu naučit. Jsem pořád takový, že se rád učím nové věci a zůstal jsem u toho. 

Jaké zbraně nebo techniku využíváte? To přece nemohou být ty z 12. století?
Dnes jsou na to specializovaní řemeslníci, kterých si velmi vážím. Přichází se různými metodami, jak se to tehdy vyrábělo. A všichni se snaží vše udělat tak, aby to bylo nejvěrnější. Nemáme jediný legrační kousek z filmového průmyslu. Cílem je, aby to maximálně realistický pro danou dobu. 

Setkáváte se často?
Většinou je to jednou za měsíc. Já mám letos i přes jedno menší zranění za sebou čtyři bitvy. Tři jsme bojovali proti husitům a polskému králi a v jedné jsem bojoval proti Germánům. Je to poměrně velké, bojuje nás třeba 150 proti 150. Na bitvy chodí klidně 1000 a více diváků. Když se rekonstruovala bitva u Sudoměře, což možná čtenáři trochu znají ze školy, tak to bylo zcela obloženo diváky, stejně jako v Hořicích či teď na Dobývání naší Curie Vítkov. Jsem rád, že je to relativně atraktivní a populární. Když se vrátím na začátek mé kariéry, k učiteli historie, tak je fajn, že můžeme nejen dětem něco z historie ukázat a zábavnou formou je trochu edukovat. Včetně dospělých, kterým podle mě chybí triviální znalost a i pocit hrdosti na určité úseky českých dějin.

Dokázal bys říci nějaký příklad, co se třeba takovou bitvou dozví?
Když se řekne např. rytíř, tak jim ukážeme, co to opravdu znamená. Jejich maminky se nás pak ptají, kolik váží brnění a chtějí se s námi fotit :-). Dozví se o řemeslech běžných pro danou dobu, na Curii dokonce objeví hradiště – dvorec z konce 12. století postavený dobovými technikami a seznámí se způsobem života v dané době.

Taková vášeň pro historii se dědí?
Můj děda byl právník, táta učil na vysoké škole. Učil na Karlově univerzitě a musel skončit, když ji Němci zavřeli. Už od mého dědy se vyznačujeme zálibou v komunikaci a historii. Táta byl navíc kronikář a psal kroniku Lázní Bohdaneč, kde jsme bydleli, spolupracoval s Východočeským muzeem v Pardubicích. Táhne se do dál přes Davida a teď u vnuka Hynka. Šel s Davidem po městě a na jeho poznámku úplně neodpověděl jako dvouapůlleté dítě: “To by bylo samozřejmě ideální” (smích – pozn. red.). 

Vyjmenovali jsme tady celou řadu tvých aktivit, určitě jich je ještě spousty. Jak se to dá vše skloubit?
Moje paní si myslí, že to nejde skloubit a stíhat. Dlouhodobě je to o dobrém plánování. V našem O-RUNu jsme přeci jenom svobodnější a nejsme vázáni na to, že ti někdo zavolá z Německa a musíš tam hned jet. Neexistuje z tohoto pohledu work-life balance, ale snažím se to nějak podělit. Člověk také musí mít nastavené jasné priority.

Slavíme desáté narozeniny O-RUNu od založení firmy. Jaké budou 20. narozeniny?
To jsi mě trochu zaskočil. Budeme je slavit tak, že tento pán už bude náčelník (ukazuje na svého syna Davida Procházku, dalšího jednatele – pozn. red.) a já budu jen brigádník s nějakým malým podílem ve firmě, ale to není důležité (smích – pozn. red.). 

Z dálky volá na mě David: “Picánku, máš to nahrané? “Neboj se, mám,” ubezpečuji ho.

Je to tak (smích – pozn. red.) My neznáme situaci kolem nás, protože ta se dost mění. Vždycky se snažíme o to, aby nás firma bavila a dávala potěšení také našim zákazníkům a partnerům. 

Spíš mě šlo o to, zda mi neprozradíš nějaký směr nebo cíl, kam by se O-RUN chtěl ubírat?
Naší dlouhodobou vizí, o které nemluvíme, protože to zní příliš nadneseně, být v rámci české orienťáku oblékací značka č. 1. Dlouhodobě pracujeme na tom, abychom pro řadu lidí byli první volbou. Určitě nechceme do maloobchodní sítě, ale chceme růst jen tam, kde to dává smysl. 

Díky moc za rozhovor!