Kdo zná Ondru Metelku blíže, ví, že krom výborného orienťáka, jde i o nadaného muzikanta. Svůj volný čas spravedlivě dělí mezi tréninky s mapou a hru na violu. Jak se mu daří skloubit tyto dva koníčky? Proč neběžel o víkendu MČR v nočním a jaké cíle si dává na novou sezonu? Odpovědi naleznete v následujícím rozhovoru.

Ahoj Ondro, jak se těšíš na novou sezonu?
Ahoj, těším se moc. Sice to výsledkově určitě nebude jako loni a navíc vynechávám vlastně všechna MČR v jarní části sezóny, takže to vypadá spíš na boj o A-licenci než o nějaké mega výsledky, ale orienťák se běhá pro radost, ne?

Vynechal jsi víkendové MČR v nočním a i na krátkou se prý nechystáš, co za tím vězí?
Nočák se mi bohužel kryje s víkendovým soustředěním České Filharmonie, kam jsem byl spolu s dalšími mladými hudebníky vybrán, abychom společně s profesionály secvičili několik skladeb, které v červnu zahrajeme na koncertě v Rudolfinu (ten se mimochodem koná ve stejný den jako MČR na krátké).

Vítězství na MČR na klasické trati 2017. Foto: Petr Kadeřávek.

Před dvěma týdny si nás reprezentoval na CEYOCu v Maďarsku, jaké to bylo? Povedly se Ti závody podle představ, na čem bude potřeba zapracovat?
Závody se mohly povést lépe, ale terény se mi líbily. Štafety se běžely na skoro celé zelené mapě, takže jsem si krom zkušenosti odnesl taky pár šrámů od větví. Většinu závodu jsem odběhl celkem čistě, až do předposledního postupu, kde jsem přetraverzoval až do čtyřminutové chyby a ztratil bronzovou medaili na úkor naší druhé štafety (která udělala tutéž chybu, ale rychleji se našla). Long a middle proběhly v o dost čistším lese, ale zato kopcovatějším. Dlouhá trať (8,3km/480m) se mi mapově dařila, volby taky šly, jen nohám se nechtělo. Na krátké to bylo dost podobné, ale málo jsem se koncentroval a vyplynulo z toho pár zbytečných chyb. Hodně mě zaujal doprovodný face-to-face závod, bylo to něco na způsob píchače s mapou. Celkově jsem si CEYOC užil, nejen díky závodům, ale i mým spolureprezentantům, s kterými byla velká sranda.

Krom orientačního běhu se věnuješ i hraní na violu. Co raději trénuješ, běh nebo hraní a proč?
Záleží na náladě. Většinou mi dělá větší problém jít si sám zaběhat, ale kdybych měl jenom hrát, tak se asi zblázním. Když běhám, vyčistím si hlavu a naopak při hraní na violu nechávám zregenerovat svaly.

Ondřej Metelka je také nadaný muzikant. Foto: archiv autora.

Často jedeš ze závodů přímo na koncert, máš nějakou zajímavou historku z přejezdů (zapomenutý nástroj, buzola místo smyčce…)?

Přejezdy jsem zatím zvládal naštěstí bez problémů. Párkrát jsem si zapomněl vzít noty, ale moje kolegyně u pultu nosí svoje, takže se vlastně nic nestalo. A jednou se mě komentátor na závodech zeptal, jaký byl koncert na tu trubku, což me trošku naštvalo (smyčcové a dechové nástroje jsou u nás odvěcí rivalové).

V rámci OB se člověk podívá do světa, jak obvyklé je to ve světě klasické hudby? Kde nejdál jste s Vaším kvartetem hráli?
V hudebním světě je toho cestování přece jenom trochu méně, aspoň na mojí úrovni. Nejsou tu žádné MEDy nebo Tiomily, ale s orchestrem jezdíme každoročně na nějaké menší soustředění do ciziny. Byli jsme v Chorvatsku, Itálii a letos na konci roku plánujeme letět na velké turné do USA.

Na podzim jste se ségrou Míšou vyjeli za orienťákem až do daleké Číny, co byl Tvůj největší zážitek na této cestě?
Cestou tam nás v Číně na dálnici trefil jakýsi kus plastu a udělal nám pavučinu přes celé přední sklo. Zastavili jsme na benzínce, přijela policie, ale zřejmě to nevadilo, takže jsme zbytek cesty dojeli jen s malými zastávkami na otření zamlženého skla. Cestou zpět nám v Londýně zrušili let a strávili jsme několik dní navíc v Anglii u rodičů vedoucí naší výpravy, ale to už asi všichni slyšeli 🙂

Ochutnali jste nějaké zajímavé jídlo?
Jasně. Čínská kuchyně je od evropské hodně odlišná, takže jsme měli všichni ze začátku problémy s adaptací. Ale po pár dnech získávání cviku s hůlkami začlo některým z nás i chutnat. Z místních specialit můžu vybrat třeba psa, o jehož snědení jsem se dozvěděl až záhy, nebo žabí stehýnka, před nimiž jsem byl naštěstí včas varován.

Mimochodem, jak se vlastně Vaše sportovní rodinka dostala k orientačnímu běhu? (oba Ondrovi rodiče jsou atleti – mamka Táňa navíc patří k nejlepším běžkyním do vrchu posledních let, pozn. red.)
Osobně si to nepamatuju, ale rodiče říkali, že mě jako malého hrozně bavilo koukat do mapy a navigovat při cestě autem, tak mě poslali na jeden trénink, očividně mě to chytlo a po chvíli se o orienťák začali zajímat i zbylí členové rodiny. Teď už je registrovaná i mamka a i ji to moc baví.

Ondra na doběhu vítězného MČR na klasice 2017. Foto: Jiří Čech

Bylo od začátku jasné, že Tvoje kariéra bude v lese s mapou a ne na atletickém ovále?
Jak jsem začal běhat v lese, bylo jasno. Kdo by chtěl kroužit celý život na oválu, ještě k tomu bez mapy? I teď cítím jistou nechuť, když mám běžet nějaký trénink na dráze.

Loňský rok byl pro Tebe mimořádně úspěšný, vyhrál si žebříček A, přidal čtyři medaile z MČR (NOB, middle, klasika, družstva) a cenný kov z MEDu. Čeho si nejvíce ceníš ty sám?
Bronz z MEDu je hodně cenný, ale to nebyla hlavně moje zásluha. Z individuálních úspěchů jsem asi nejvíc pyšný na vítězství na MČR na klasice, které jsem upřímně příliš nečekal. Vysokou cenu má pro mě taky bronz z družstev.

A jaké cíle si dáváš na letošní rok?
Udržet si Áčko na příští rok a zkusit nominaci na MED, ale hlavně si to užívat.

Děkuji za rozhovor a přeji správný směr v lese i v životě!
Taky dík.