Dubnovou kofolu si s námi vypil vrchlabský dorostenec Matyáš Štregl. Letošní mistr Evropy ve sprintu kategorie M17 v LOBech, ale také talentovaný orientační běžec. Jak bojoval v loňském roce se zraněním kolene a kde bere motivaci teď? Kam se na podzim chystá vyrazit a kdo ho přivedl k orientačním sportům? To vše se dozvíte v následujícím rozhovoru.

Ahoj Matyáši, jak se máš?

Celkem to jde, i když už mi začíná ponorková nemoc z toho, jak jsem pořád jen doma.

Jsi studentem gymnázia ve Vrchlabí, dávají vám učitelé se samostudiem hodně zabrat nebo teď pro tebe naopak nastala doba plná tréninku?

Abych pravdu řekl, tak je to tak půl na půl. Učení nějaké stále máme, ale právě stíhám nabíhat kilometry, které jsem zanedbal v zimě, když jsem jezdil jen na běžkách. Tohle bych v normálním školním roce nestíhal.

Jedním z důvodů proč jsem pro dubnovou kofolu vybrala tebe, je tvé loňské zranění kolene. Po skvělém úvodu sezóny (první zkušenost s repre dresem na CEYOCu, stříbro z nočního MČR) následovalo zranění kolene a operace. Jak jsi to nesl?

No nenesl jsem to úplně nejlíp, protože s loňským vstupem do sezóny jsem cítil formu a věřil jsem si, že bych mohl zabojovat o MED, ale zranění to celý zkazilo. Ale na druhou stranu jsem se snažil myslet co nejvíc pozitivně, že, až se koleno uzdraví, se budu moct vrátit do pořádného tréninku a taky že uvidím všechny kamarády. Dost lidí mi pomáhalo v téhle pro mě těžké době, takže jsem to celkem zvládl. 

Ptám se proto, že ta situace byla podobná té současné, kterou zažíváme všichni, závodit začneme možná v létě nebo až na podzim. Jak ses motivoval vloni a budeš to aplikovat i v sezóně letošní?

Úplně si nemyslím, že by pro mě situace byly podobné. Teď totiž nezávodíme nikdo, a jenom trénujeme. Loni jsem já marodil a ostatní závodili. Bylo to těžké, ale zvládl jsem to. Věděl jsem, že když budu dodržovat všechna doporučení lékaře, budu moci začít v srpnu s tréninkem. To, že jsem konkrétně věděl, kdy se budu moci k běhání vrátit, mě hodně motivovalo. Teď je to jiné v tom, že nevíme, kdy začneme závodit, ale zase můžeme pořádně trénovat.

Hodně tréninkového úsilí vkládáš do mapových rozborů, proč? Není to jen práce navíc, co ti to dává?

Já si myslím, že to rozhodně není práce navíc. Chci se zlepšovat ve všech směrech a právě při zlepšování mapy mi rozbory hodně pomáhají, zamyslím se nad svými chybami, vidím různé volby, říkám si, proč jsem tak vlastně šel… Díky těm rozborům teď mám jiný pohled na vytváření plánu a chápání mapy.  

Na podzim by ses měl na rok přestěhovat do Finska, kde budeš studovat na orienťáckém gymnáziu v Hankasalmi. Jak dlouho si k tomuto kroku sbíral odvahu a jak moc náročná je celá administrativa?

Když jsem se dozvěděl, že na severu existují orienťácké gymply, tak jsem věděl, že tam rozhodně chci někdy přijet. Přemýšlel jsem hodně o Švédsku, ale pak mi přišla nabídka z Finska právě na gympl v Hankasalmi. Tak jsem se asi týden rozmýšlel, jestli do toho chci jít a nakonec jsem si řekl, že jo, že do toho půjdu. Začal jsem obepisovat školu a rodinu, která by mě ubytovala. Všechno to klapalo, takže chvíli na to mi přišla oficiální přihláška, ke které chtějí vaše úspěchy, vysvědčení, doporučení od trenérů, učitelů a podobně. Už mám i potvrzení o tom, že na další školní rok budu žákem tohoto gymnázia, tak teď už jen musím počkat, abych tam vůbec kvůli současné situaci odjel. Hodně by mě to jinak mrzelo.

Můžeš nám popsat, jak bude probíhat tvá výuka?

O výuce toho zatím moc nevím, ale podle posledních zpráv se budu učit normálně ve finštině, ale budu mít jenom matematiku, fyziku, hudebku a poté jazyky. Řekli mi, že mě nebudou zatěžovat například chemií ve finštině, že už tak to budu mít hodně těžký.

A už umíš něco finsky?

Není toho moc, ale něco už jsem se naučil takové ty základní fráze. Hei, moi (ahoj), miten menee? (jak se máš?), kittos (děkuji) a tak. A pak asi to nejdůležitější hiihtosuunnistus (LOB) a suunnistus(OB).

Krom OB se věnuješ také lyžařskému orientačnímu běhu a MTBO. Letos v zimě sis ve Švédsku vyjel zlato ze sprintu kategorii M17. Považuješ to za svůj největší úspěch?

Rozhodně to je zatím největší úspěch, kterého jsem dosáhl. Opravdu jsem tomu nemohl uvěřit, že v tak technickém závodě plném čárek (skútrem vyjeté úzké cesty, pozn. redakce) dokážu vyhrát MED. V tomhle závodě jsem si vybral nejspíš všechno štěstí na celém šampionátu.

Co bylo klíčem k triumfu?

Asi především ježdění na morál na uměle zasněženém kolečku ve Vejsplaších ve Vrchlabí pravidelně každý den, kde to občas bylo fakt deprimující, ale říkal jsem si, že když vydržím další tvrdý trénink, tak to potom může přinést úspěch. Také jsem dva týdny před závody vzal do ruky mapy s pořádnou sítí skútrovek ze závodů na severu a snažil jsem si procházet postupy, abych byl schopný poté jet co nejvíc plynule.

Byl to dokonalý závod nebo by se tam ještě něco našlo?

Rozhodně jsem tam chybky udělal, když jsem na sedmou a osmou kontrolu zvolil horší volbu a propadl se až na 8. místo, ale snažil jsem se na to nemyslet a jel jsem pořád, co nejvíc to šlo. No a zbytek už asi víte, jak to dopadlo.

Zimy jsou v posledních letech velmi slabé, lze vůbec Skandinávcům a Rusům konkurovat? V situaci, kdy se závody odvolávají jako na běžícím páse a technicky náročnou trať s čárkovanou „skútrovkou“, aby LOBák pohledal?

Těmto státům jsme schopni konkurovat hlavně fyzicky, tu my natrénujeme stejně jako oni, ale nám chybí ty zkušenosti jezdit v čárkách. Tam ztrácíme nejvíc, nejezdíme tak plynule, ale když se do mapy dostaneme, tak jsme konkurence schopní.

Kdy a jak ses vůbec dostal k orientačním sportům? Mají u vás v rodině tradici?

K orienťáku mě přivedli rodiče už asi ve třech letech. Mamka i taťka se věnují orienťáku už od doby, když byli staří, jako jsem teď já. Všichni stále nějak běháme, ale bohužel ségra má problémy s kolenem a tak přesedlala na bajky a rodiče s ní. Vždycky se ale v sezóně najde OB závod, který celá rodina absolvujeme společně.

Na co se těšíš nejvíc, až zase začneme závodit?

Asi se nejvíc těším, až se zase uvidím s kamarády, na společné zážitky, na soustředění, ale taky na to, že zúročíme při závodech naběhané kilometry.

Děkuji za rozhovor a přeji správný směr v lese i v životě!

Úvodní foto: Katka Kašková