Další mladá naděje, kterou jsme pozvali k rozhovoru, pochází z Liberce. Je jednou z nejvýraznějších osobností juniorské kategorie posledních let. Bývala nadějnou lyžařkou, studuje zubní lékařství a chová šiperky. U dalšího dílu “Na Kofole s” vítám Aničku Štičkovou.

Ahoj Aničko, jak se Ti vede?

Ahoj, docela dobře, začal mi semestr, tak se tak postupně dostávám do učícího se módu a ten skok je celkem šílenej. Ale zase na druhou stranu jsem se flákala přes prázdniny dost dlouho a už jsem se těšila na spolubydlící na koleji a lidi z kruhu, takže si (zatím) nestěžuju.

V červenci ses zúčastnila juniorského mistrovství světa ve Švýcarsku. Jaká je spokojenost s výkony, které si tam předvedla, splnila sis své cíle?

Mým cílem bylo se na JMS nominovat, což už bylo v tu dobu splněno. Pořádně trénovat jsem začala až po zkouškách, někdy ve druhé polovině června, protože dřív se to prostě časově skloubit nedalo. Takže jsem moc nevěděla, na čem jsem fyzicky. Mapově mi Švýcarsko přeci jen bylo trošku bližší, než třeba loňské JMS v Norsku, takže tam jsem si věřila víc.

Ale samozřejmě, že když běžím nějaký závod, tak ho chci vyhrát, taková už prostě jsem. Takže pokud bych měla zhodnotit svoje výkony, tak se sprintem jsem byla celkem spokojená hned po doběhu. Sprinty nejsou mojí oblíbenou disciplínou a tenhle se mi ani nelíbil, co do stavby. Fyzicky jsem se docela vyřídila a v pytlíku už ani nevím, kudy jsem běhala, ale myslím, že jsem závod ustála bez nějakých obřích chyb, což bylo cílem. Klasika se mi líbila o něco víc, taky jsem neudělala nějakou extrémní chybu a běželo se mi hezky plynule, takže jsem byla v cíli trošku zklamaná, že to stačilo „až“ na 21. místo. Když se na to podívám teď, tak reálně jsem na víc prostě fyzicky neměla. Člověk nemůže mít všechno, a když ten výsledek vezmu v kontextu s celou přípravou a tím, čeho jsem během ní dosáhla na poli studijním, tak jsem maximálně spokojená. Na middlu jsem si věřila víc, přeci jen zde můj tréninkový deficit hrál menší roli. Semifinále se mi povedlo bez chyb, ve finále nějaké přišly, spíše takové hloupé z nervozity, ale nakonec z toho bylo 12. místo a přede mnou samé skvělé závodnice, takže obří spokojenost. No a na štafety jsme měly s holkama smůlu, když si Terka Čechová zvrkla kotník hned na 1. úseku. Ale hrdinským výkonem to doskákala po jedné až do cíle a my jsme si s Terkou Novákovou užily stíhací jízdu. Z výsledku tedy rozporuplný pocit, protože jsme měly o dost na víc, než na konečné deváté místo, ale zase pokud mám hodnotit svůj výkon, tak se mi běželo fakt dobře a třetí čas na úseku za Annou Haatajou a Simonou Aebersold byla taková třešnička na rozloučenou.

Letošní rok je pro Tebe posledním, kdy závodíš v juniorkách. Jak to vidíš do dalších let? Těšíš se do dospělácké reprezentace nebo tomu necháš volný průběh?

Před půl rokem jsem si říkala, že už do dospělácké repre nechci, že už teď jsem byla šílená z toho, že jsem nic pořádně nestíhala a nevěděla, co dělat dřív, jestli běhat, nebo se učit. Ale s tím, jak se tohle rozhodnutí začalo přibližovat, jsem byla čím dál tím víc nalomenější. Takže minimálně bych chtěla dál běhat na nějaké úrovni, budu dál trénovat a uvidím, jak to půjde se studiem skloubit. Druhák máme asi časově nejnáročnější, tak nevím, jak budu stíhat různá soustředění a jestli to bude výkony stačit na místo v reprezentaci. Výhledově budou ambice nejspíš větší.

Vím, že nejsi jen skvělá orientační běžkyně, ale že jsi byla i velice nadějná lyžařka. Dokonce si uspěla v sérii závodů „Hledá se nová Kateřina Neumannová“. Mohla bys nám trochu představit, na jaké úrovni a jak dlouho ses pohybovala v tomto sportu?

Nadějnou lyžařkou jsem byla celkem krátkou dobu – jako předžákyně a mladší žačka, což bylo asi mezi devíti a dvanácti lety. V této věkové kategorii moc celostátních závodů ještě nebylo – jen ta zmíněná Hledá se nová Kateřina Neumannová a dětská olympiáda, z které mám dvě zlaté medaile. Po tomto „úspěchu“ jsem si řekla, že mi svět běžek stačí, nebavilo mě běhat pořád po stejných tratích a byla mi věčně zima.

Pocházíš z Liberce, takže mi nedá se nezeptat, zda už jsi absolvovala Jizerskou padesátku nebo se na ní teprve chystáš?

No je to asi ostuda, ale neběžela jsem ji a ani neplánuji. Poslední dobou už je to stejně se sněhem nic moc a navíc se mi na ní nelíbí ta masovost. Nechce se mi strávit prvních třicet kilometrů ťapkáním namačkaná mezi ostatními. To se radši projedu sama. Ale zážitek to musí být, to uznávám.

Další aktivitou, kde jsi zabodovala, byl na jaře Ještěd SkyRace, kde jsi v kategorii žen do 23 let vybojovala druhé místo. Skvělý výsledek, chystala ses nějak speciálně?

Po pravdě řečeno ani ne, o to bylo to druhé místo víc super a překvapilo mě. Neměla jsem čas absolvovat nějaký pořádnější delší výběh, protože jsem kvůli škole musela tréninky dost osekat, takže jsem před závodem ani nic tak dlouhého nešla. Možná dobře, nevěděla jsem, co mě čeká. Takže jsem se ráno před startem akorát pořádně nacpala rýží, protože jsem někde četla, že Zuzana Kocumová to tak dělá…

A máme se obávat, že nám z orienťáku zmizíš ke SkyRace závodům případně běhům do vrchu?

To určitě ne, zase tolik mě to nechytlo, orienťák je přeci jen trošku pestřejší. Ale někdy si asi nějaký SkyRace zase zkusím, baví mě sáhnout si občas na dno.

Tvoje mamka je dětská lékařka, taťka zubař. Nebrala si to mamka osobně, že jsi z těch dvou zaměření pro studium po gymnáziu vyrazila ve šlépějích taťky (Anička je studentkou zubního lékařství na LF UK v Hradci Králové)?

Nebrala. Popravdě řečeno mě mamka od studia všeobecné medicíny spíše odrazovala a jsem ráda, že se jí to povedlo.

Jak jde vůbec skloubit dohromady náročné studium zubařiny a vrcholový sport?

Je to celkem náročné, zvlášť pokud člověk nechce mít nějaký individuální plán a studovat rozloženě. Poslední rok jsem musela udělat spoustu kompromisů a v podstatě dělala dvě časově dost náročné věci napůl. Dalo se to zvládnout, ale mě to stálo veškerý ostatní volný čas mimo orienťák a školu – s kamarády, s Matoušem, jen tak flákání. Rodiče to stálo spoustu času a benzínu, protože jsem potřebovala odjíždět dříve ze závodů, nebo ze soustředění. A Matouš musel zvládat to, že jsem ho musela odsunout, nechci říct, že na druhou kolej, ale občas jsme se dost dlouho neviděli nebo jen krátce nebo na závodech a navíc musel zvládat moje krize, že to všechno nezvládnu. (Jsem zvědavá, jak to budeme dělat teď, když začal studovat Matfyz a pořád počítá. To už se asi neuvidíme vůbec.) No a Márovi se omlouvám za nedodržování tréninkového plánu, protože před zkouškami a těžkými zápočty jsem v podstatě stíhala jen jít třeba každý den na 30 minut, maximálně na hoďku běhat. A to se toho moc nenatrénuje. Ale zas na druhou stranu, pocit, když se vám to všechno vydaří, je k nezaplacení.

Výborným orienťákem je i Tvůj přítel Matouš Fürst. Hecujete se někdy, kdo podá lepší výkon?

No jasně. Občas o doběhy, ale tam moc šanci nemám. Nebo třeba když startujeme v podobný čas, tak kdo doběhne dřív. Ale to mi překvapivě taky moc nevychází. Na Skalním OB v Tisé o prázdninách jsem Matouše vyzvala na souboj, protože jsme oba dva měli běžet „černou“ katogorii, ale on byl nachcípanej, takže k tomu nedošlo.

Poslední zajímavostí, kterou o Tobě vím je, že doma chováte dvě šiperky. To není zrovna obvyklé plemeno v našich končinách, jak jste se k nim dostali? A můžeš s nimi jít třeba na trénink?

Šiperky jsem objevila asi ve dvanácti letech, když jsem si vybírala psa pro sebe. Chtěla jsem nějaké menší aktivní chytré plemeno a to na ně sedí. Pořídili jsme Bobu a v ní našli ideálního psa. Takže když jsme potom vybírali druhého, nebylo co řešit. Je pravda, že v České republice moc známé nejsou, ale chovatelských stanic tu je dost a nebyl problém pejsky sehnat. S Bobou jsem občas běhala, ale teď už je starší a zlenivěla, proto s ní jen někdy vyklusávám. Ale Růžence jsou dva roky a je nabitá energií, takže s tou běhat chodím. Bohužel už se přede mnou začíná schovávat, když beru vodítko, tak jí to asi moc nebaví.

Tvůj rozhovorový předchůdce, Vojta Netuka, Ti u nás zanechal tuto otázku:  Jakpak se ti, Aničko, studuje u nás v Hradci Králové? Jak obstojí Salon republiky v porovnání s Libercem? Co se ti tu líbí a naopak? A co říkáš na naše placaté, zarostlé lesy?

No Vojto, je pravda, že lesy nic moc, nejsem zrovna vyznavač hustníků a vodotečí a marně hledám kopce. Ale jinak se mi v Hradci moc líbí, máte pěkné centrum – oproti Liberci čistší a opravenější. A taky spoustu parků, což je super. Taky se mi líbí vaše nekuřácká nemocnice:). Prostě jsem ráda, že jsem si zvolila pro studium Hradec.

Dalším zpovídaným bude Vojta Sýkora, co by Tě zajímalo?

Ahoj Vojto, mě by zajímalo, kdo umí upéct lepší koláč – Klárka, nebo ty? 🙂

Děkuji za rozhovor. Přeji správný směr v lese i životě a spoustu splněných snů!

Taky děkuji.