Na předprázdninovou kofolu jsme pozvali mistra republiky ve sprintu v kategorii mladších dorostenců, kotlářského odchovance Milana Malačku. Jak je v této rubrice zvykem můžete se těšit na zajímavé povídání nejen o orientačním běhu…Milan totiž ve volném čase programuje a hraje na klavír.

Ahoj Milane, jak se těšíš na MČR na KT?
Ahoj, těším se moc! Vypadá to na mapově těžký terén a takové mám rád. A snad budeme moci zafandit i těm nejlepším českým orienťákům.

Koho tipuješ na bednu ve Vaší kategorii?
Jasného favorita určitě nevidím – naše kategorie je poměrně vyrovnaná a myslím, že může uspět téměř kdokoli z popředí žebříčku A. Výhodu by mohli mít ti, kdo ladí běžeckou formu na nadcházející Mistrovství Evropy dorostu, ale doufám, že o pořadí rozhodnou hlavně mapové dovednosti. A já samozřejmě budu bojovat, jak nejlíp umím.

Milanův prozatím největší úspěch – zlato z MČR ve sprintu v Táboře. Foto: Kotlářka Praha.

Po dlouhých letech ses stal dalším mužským mistrem ČR v dresu Kotlářky Praha. Čekal jsi, že to cinkne zrovna na sprintu?
Když jsem 14 dní před sprintem skončil první a čtvrtý na závodech žebříčku A, tušil jsem, že půjdu-li bez chyb, mám na dobré umístění. Ale jak už jsem psal, velkých favoritů byla spousta, a můj výkon z dubnového sprintu v Jičíně, kde jsem z nepozornosti nechal asi minutu, mi moc sebevědomí nedodával.

Máš tuhle disciplínu rád? Připravuješ se před závodem nějak speciálně?
Na sprintu se mi líbí hlavně jeho rychlost a z toho vyplývající vysoká obtížnost. I ten největší favorit může udělat malou chybku a vyřadit se tím z bojů o dobré umístění. Konkrétně na MČR jsem se připravoval poměrně hodně – náš oddíl uspořádal sérii sprintových mapových tréninků a večer před závodem jsme strávili poradou s trenéry. A před každým závodem se snažím nastudovat nástrahy daného prostoru, abych se vyvaroval zbytečných chyb.

V průběhu zlatého závodu v Táboře Foto: Petr Kadeřávek.

V zimě ses zúčastnil zimní dětské olympiády (ZODM). Jaké to bylo?
Věděl jsem, že to bude má poslední olympiáda, o to víc jsem se snažil se tam dostat, abych si celou akci naposledy užil. K mé smůle to byla zrovna zimní varianta a protože lyžování není zrovna moje silná stránka, výsledky nebyly nic moc. Nejlépe jsem dopadl na middlu, tam jsem skončil šestý. To byla vlastně taky jediná disciplína trvající přes deset minut, to mi nejspíš hrálo do karet, protože více rozhodovala mapa a nikoli lyžařská technika. Ostatní tratě museli pořadatelé kvůli nedostatku sněhu v areálu v Letohradě výrazně zkrátit a udělat z nich trochu bláznivé motanice, kde se závodníci potkávali ve vysokých rychlostech na úzkých tratích a o pády nebyla nouze.

Co je podle Tebe největším přínosem těchto akcí?
Skvělé je podle mě to, že už odmala ukazují závodníkům, jaké to je zúčastnit se nějaké významné akce. Radost z nominace do týmu, prožití slavnostních ceremoniálů, setkání s kamarády z ostatních výprav a trocha nervozity na startu důležitého závodu – to všechno jsou zážitky a zkušenosti, které se můžou hodit v budoucnu. Já už teď třeba vím, že je skoro důležitější se snažit na nominačkách než na olympiádě samotné, protože i když tam člověk zaběhne špatně, pořád si užije skvělých pár dní s přáteli a výjimečnou atmosféru vrcholné akce k tomu.

ZODM  2018 – Milan první zprava. Foto: Kotlářka Praha.

Reprezentoval jsi tam Prahu v LOBech. Kam jezdíte nejčastěji na lyže, kde leží Tvůj lyžařský rajón a proč?
Jsem z Prahy, takže na běžky se moc často nedostanu. Tuhle zimu jsem chtěl kvůli ZODM potrénovat trochu víc. Zkoušel jsem třeba kolečkové lyže, ty mi ale po pár rozbitých kolenech úplně k srdci nepřirostly. A na stometrovém nastříkaném sněhovém kolečku na Vypichu, kam se vždycky sjela celá Praha, to taky nebylo úplně ono. Takže mi zbylo akorát počkat na víkend a jet s rodiči na hory – nejvíc kilometrů na běžkách jsem najezdil asi v okolí Božího Daru v Krušných horách, kam jezdíme nejčastěji, nebo u Horních Míseček v Krkonoších, kde jsme měli soustředění.

V posledních letech se PraŽÁCI výrazně zlepšili. Co zatím stojí? Je Vás více, trénujete lépe…?
Myslím, že snad všechny pražské oddíly teď zažívají velký nárůst počtu mladých běžců. U nás v Kotlářce už přestáváme mít dost místa, na tréninku se jich schází až 90. V takovém počtu se pak vždycky najde nějaký talentovaný orienťák, který posílí pražský tým. Velký kus práce ale určitě odvádějí i trenéři, kteří jezdí s PraŽáky na soustředění a organizují společné akce – to prý ještě před deseti lety nebývalo vůbec pravidlem. Na žákovské úrovni to jsou skoro jediná dostupná soustředění a i já jsem se na nich jako žák naučil spoustu dovedností.

Volný čas Milana vyplňuje například programování. Foto: archiv Milana Malačky.

Na youtube jsem objevila video na klavír hrajícího Milana Malačky. Jak ses ke klavíru dostal a věnuješ se mu dodnes?
Není to úplně výstavní ukázka. Každopádně ano, na klavír hraju už asi od první třídy, přihlásili mě tehdy rodiče. Nebýval to úplně můj nejoblíbenější koníček, ale to se změnilo a teď už mě hraní dost baví, i když ze mě asi nikdy nebude úplný virtuos. Kvůli klavíru nebo programování, což je moje další oblíbená aktivita, často nestíhám oddílové tréninky a s mojí trenérkou se úplně neshodujeme v názoru na to, co mám preferovat. Seknout ani s jedním ale v nejbližší době určitě nehodlám.

Máš už nějaké zajímavé plány na letní prázdniny?
Zajímavé bezpochyby jsou, ale s orienťákem mají pramálo společného. Sice jsem se přihlásil na Rumcajsovy míle, ale jsem 130. přes limit, takže se bojím, že to nevyjde. Na konci prázdnin se ale každopádně zúčastním tradičního pražského o-tábora, PÁPRSOBu.

Děkuji za rozhovor a přeji správný směr v lese i v životě!

Úvodní foto: Tomáš Bubela