Ach, kdyby jen se zase cáry potrhaného mlíka radostně třepotaly ve větrném víru a vůni pořadatelského agregátoru; za mlíkem cílového koridoru by za sípání a hekání takřka olafovského zas dobíhali staří dobří otrhaní vetoši povzbuzováni chechtajícími se mlaďáky; u vyčítání kypěla oblaka uchrchlaných nadávek na nedostatky stavitelova umu a přetékaly hromady poctivě vyprázdněných kelímků; zmuchlané mapy v umělohmotných obalech někdejší slávy by se vzorně válely u pytlů na papír zavánějících tou známou, konejšivou vůní mastnoty, po které se tak hbitě sbíhají sliny; kéž bych opět uzřel délku fronty na burger sahající od stánků až po stany a hučící desítkami, ba dokonce stovkami hlásků lampionů rozprávějících o zážitcích z prořídlého, a proto tak skvěle průhledného lesa, a o tom, kdo odřídí tu štreku domů; vetoši by se opět shodli na tom, že pivo z plastu po výkonu nakonec chutná líp než ze skla v knajpě; publikum u vyhlášení pod agregátorem dofukovaným obloukem by pro ruce plné jídla v plastu, které v samém spěchu nestačili dojíst, nemohli tleskat a vítězové zas pro samé dárkové igelitky ani potřást rukou soupeřům – to nevadí, jiskrou v očích a bujarým úsměvem se dá vyjádřit tisíc slov! Jó, to by se při pochodu k parkovišti zaplněnému poloprázdnými auty jeden sebral a zvolal: “Štronzo, stát!”

Ale jelikož to tak není – přenosné bannery netknutě stojí na svých místech a přísně oddělují doběhnuvší od běžců; závodníci u vyčítání dávají zpětnou vazbu přímo pořadateli a spěšně klušou pro vlastní flašky a fesťákové kelímky, aby se u nedaleké cisterny napojili; mapy si berou domů a buďto je archivují, nebo z druhé strany využijí; odpad si ve větší míře vezou domů – vždyť krom použitých tejp a několika málo obalů žádné odpadky nevyprodukovali; fronta sice stále zabírá většinu shromaždiště, ale namísto povzdechů nad řidnoucím lesem si s sebou berou vlastní misky a talíře; pivo (fajnšmekři do svých zavazadel zkušeně přibalili skleněné půllitry) si může dát takřka kdokoliv – domů se přece jede hromadně, jen výjimečně autem, a to poctivě zaplněným – přirážky za parkování aut a nezaplněných sedadel a představa rozježděné louky vykonaly své; při čekání na vyhlášení vítězů lampioni posedávají na shromaždišti a předhánějí se v tom, čí oddíl už letos vysázel víc stromků a nasbíral víc odpadků; hlasatel nemusí překřikovat drnčení agregátorů, které z větší části vymizely (jídlo se podává hotové ve studené podobě, polévka a čaj předvařené z velkoobjemových termohrnců) a zve osazenstvo ke stupňům vítězů, kde se nejlepší závodníci pyšní jednoduchými, nezabalenými, ale tím spíše působivými cenami; jelikož se věci dějí spíše takhle, beru bágl na záda, mířím na vlak nebo oddílovej bus a nevědomky uroním slzu.

Inspirováno povídkou Franza Kafky “Na galerii”.

Vizualizace

Vyznělo to všechno jako žert, úsměvná nápodoba uměleckého textu? Jako vysněný a vykonstruovaný model? Jako omílání a připomínání něčeho, co přece každý orienťák až moc dobře ví? Od každého by se jistě kus našel. Ani jedno ale nebylo záměrem.

Berme ty dva odstavce raději jako podklad pro myšlenkový pokus. Znáte metodu vizualizace? Ve zkratce se jedná o způsob, jakým se mohou například vrcholoví sportovci mentálně připravit na výkon: hezky v teple domova nebo třeba při předzávodním klusání si krok za krokem představují, co všechno před závodem i při jeho samotném průběhu udělají pro to, aby vše klaplo, a to od zavázání tkaniček až po koncentraci v rozhodujícím finiši na posledních metrech tratě. Zkusme si tedy něco podobného. Zkusme si vizualizovat úplně typický orienťácký den či víkend – od samého začátku až do konce. V čem se představa shoduje s prvním, v čem s druhým odstavcem? Co ve vaší představě dělá závod závodem? Co by v ní šlo vynechat, co nahradit? Za čím si naopak stojíte a ani při možném ekologickém dopadu ze svého itineráře nevyškrtnete?

Podněty si napišme na kus papíru, klidně z druhé strany popisů pěkně od podzima uleželých v nasmrádlém popisovníku. Třeba je při odjezdu na příští závody objevíme a využijeme. Žádná odpověď tu není špatná a dává smysl, že se druhý odstavec jeví jako nerealistický, utopický, smutný, ba dokonce života zbavený a absurdní. Jedná se však o mnohem pravděpodobnější existenci lesního orienťáku za padesát let.

Dorotea Tichá

Příručka: Šetrné a udržitelné orienťácké akce

Foto v článku: Ivana Mrázková