Říkali jste si někdy, že byste chtěli zkusit závod na 24 hodin? Složité rozhodování, volby postupů, nějaké ty plány B, C, … (co když nohy řeknou prostě ne?). Jsme sourozenci, které sice rozděluje věková mezera, ale nadšenost pro výzvy a dobrodružství rozhodně ne. Nějakým způsobem jsme si četli na dálku myšlenky a rozhodli se MČR v rogainingu zkusit. Když nejsou závody, tak nám ani nevadilo, že se na nějakou dobu trochu zničíme.

Nalákala nás lokalita závodu, jelikož to v okolí Hříměždic a Orlíku trochu známe. To bylo ale asi všechno. Nejeli jsme tam kvůli nějakému výsledku, o samotné akci jsme se dozvěděli ani ne měsíc předem, a tak ani na vhodný trénink nebyl čas. Pro nás oba to byla premiéra s 24hodinovým závodem a se závodem nad 6 hodin vůbec. Věděli jsme, že je to šílenost, ale to nám oběma spíš přinášelo úsměvy na tvářích. Zkušenosti minimální, ale nadšení z neznáma a dobrodružství za nás rozhodlo.

Naše příprava by se dala rozdělit na hodinový nákup všech cukříků a sušenek, které byly na prodej, a následné nacpání všeho jídla, jednoho terma a vaku na vodu do batůžků na záda.

Po vydatné snídani nás hned přivítal déšť, který jen tak nepřestal. Závod pro všechny začal vlastně už v 10:00, dvě hodiny před opravdovým startem. Nechápali jsme, proč potřebujeme takovou dobu na plánování, ale zanedlouho jsme pochopili proč a byli jsme za ten čas rádi. Nevíme jak vy, ale my jsme nikdy předtím neběželi s mapou, která měla rozměry 53×44 cm!!! Dokonce jsme měli i čas dojít zpátky na parkoviště a mohli jsme plánovat svou cestu v autě. Do našich map jsme si napsali i směrné časy, za což jsme byli později během závodu opravdu vděční.

Poté, co nám na ruce „zaplombovali“ čipy (dali nám papírové náramky jak z nějakého klubu a přilepili je ještě izolepou, aby některé dvojice nepodváděly), jsme vstoupili do startovního prostoru s dalšími statečnými závodníky, z nichž 13 dvojic tvořilo naše soupeře v kategorii XO (open, žena + muž). Vůbec nám ještě nedocházelo, že se na tom stejném místě bez žádného spánku ocitneme až za 24 hodin.

Vyrazili jsme a museli jsme si dost připomínat naše předstartovní moudra, třeba nepřepálit začátek! Dav se ale rozdělil hned po první kontrole, kde se vytvořila menší kolona, jelikož ražení bylo velmi obtížné, SI-AIR se jen tak nevejde do otvoru v krabičce, když je v něm ještě protažené lanko od zámku. Orazit kontrolu v intervalu 60 sekund v rámci dvojice byly vždy nervy, protože kdybychom to nestihli, nepočítaly by se nám body. Bylo mokro, v lese bahno, boty jak přenosná jezírka, ale na to jsme si museli zvyknout. I když většina postupů trvala tak 15–40 minut, důkladné mapování nesmělo chybět. Dohledávky se totiž na 1:40000 řeší docela obtížně. Po pár zkušenostech jsme také dospěli k názoru, že zkratky mimo cesty nejsou vždy to pravé. Jedna se nám však docela povedla, ale byla trochu o život. Slezli jsme asi 10 nahuštěných vrstevnic dolů k Vltavě po kamenech a popadaných stromech, které byly opravdu kluzké. Pak jsme jen pokračovali dál a dál. Než se nám setmělo, dorazili jsme s časovou rezervou do Kamýku nad Vltavou, kde jsme měli štěstí na hospodu, kde jsme si dali pizzu, která byla v závodě možná důležitější než všechny cukříky. Po necelé hodinové pauze jsme rozžhavili lucifery a vyrazili do čerstvé noci. Kontroly neměly odrazky, takže s únavou a více než 50 km v nohách to párkrát bylo jen tak tak, že jsme kontroly vůbec našli.

Během noci jsme se moc nezastavovali, ale ani jsme moc neběželi, byli jsme prostě vytrvalí a posouvali se furt dál. Sice pomalu, ale přece. Moc nepříjemností nám nástrahy tmy nepřinesly, jen někdy nekonečné prodírání obilnými poli a padání do křoví. Když na nás někdo hulákal, ať vylezeme z toho pole, tak jsme mu v duchu jen odpověděli: „Taky že se o to ze všech sil pokoušíme…“ Někdy jsme i ve vesnicích zhasnuli, abychom nevzbuzovali pozornost. Nicméně v Hřiměždicích byla otevřená hospoda, ze které občas vyšli společensky unavení občané, mezi které jsme našim vzezřením a tempem docela zapadali. Asi okolo třetí ráno začaly větší krize, kdy nám ani nešlo spolknout jídlo a dávala se do nás zima a také křeče. Zahřívali jsme se alespoň tou obří mapou.

Než se asi okolo páté ráno rozednilo, šli jsme na hodně velkého autopilota/zombie režim. Sofka má třeba u pár kontrol úplné okno, jak a kudy se tam dostala, tak moc ji únava vyčerpala. Z celkového plánu jsme obětovali jen dvě kontroly a vždy jsme měli velkou časovou rezervu. Ta se nám na konci opravdu hodila, protože krize byly velké a nepříjemné. Opět křeče, únava, vyčerpanost, nechuť k jídlu a různé bolesti. Posledních asi pět kontrol bylo utrpením. Mezi každou z posledních kontrol jsme museli zastavovat, napočítat do deseti a pak se obtížně zvednout a pokračovat dál. Kofeinové žvýkačky, spousta cukříků a hlavně zbylá vůle nám pomohly orazit poslední 41. kontrolu a dorazit s rezervou 42 minut zpět do cíle. Tomu se říká teprve celodeňák! Hned další fází bylo dojít k autu, vyndat si asi 20 klíšťat, sundat si boty, nepozvracet se z pohledu na nechutná zmáčená chodidla a donutit se něco sníst. V tuto chvíli měl největší krizi Dan, který zůstal ležet v cíli až do vyhlášení. Pozitivní bylo zjištění, že jsme se dokonce umístili! Třetí místo a jen o deset bodů (z našich celkových 2430 bodů) za druhým místem, které se nominovalo na MS 2021.

• 

• 

Takže na to, že jsme to oba šli poprvé a ještě za ošklivého počasí, jsme byli velice spokojeni. Dalo nám to mnoho zkušeností, poznali jsme další část naší krásné země a ještě oba získali první medaili z dospělého MČR. Těch 92 kilometrů a 2649 m převýšení je extrém, který dlouho nezopakujeme, možná nikdy, ale proto jsme to chtěli aspoň zkusit. Z našeho amatérského pohledu to bylo trochu přehnaně dlouhé a ohromný nápor pro organismus. To mělo za následek, že si ten závod ne každý mohl celý užít. Zážitek narušovaly časté krize a nedostatek spánku. Úplně odrazeni od 24hodinového rogainingu nejsme, ale příště bude bohatě stačit „jen“ závod na 3 nebo 6 hodin, který člověk může vnímat celý. Regenerace po tomto výkonu bude chvíli trvat, ale momentálně není kam spěchat. Věděli jsme, že zabalit se to dalo vždycky, ale když jsme se rozhodli do toho jít, tak už nebylo cesty zpět. Za naším výkonem stála velká vůle a vytrvalost, vzájemná podpora a spolupráce, nadšenost do života a správná dávka štěstí i zpívání L’Amour Toujours (tutududuuu), což nám pomohlo překonat krize. Doufáme, že se celý orienťácký svět dostává z krizí podobnou cestou a že se brzy někde tato písnička zahraje na plný pecky, bez starostí a jen s radostí.

Sofka a Dan Šafkovi

Foto: archiv autorů