Dnes vám přinášíme rozhovor s Karolínou Teplou, závodnicí OK Slavia Hradec Králové, která minulý týden běžela vůbec první akci v dospělém reprezentační dresu, a to světový pohár ve švédském Idre Fjäll. Tato závodnice se v posledních letech výrazně zlepšila, a tak si zasloužila nominaci na tuto akci. Příjemné čtení!

Je to vůbec poprvé, co jsi startovala na větší akci za dospělou reprezentaci. Co to pro tebe znamenalo?

Poctu, zadostiučinění a zodpovědnost.

Přestože nejsi členkou repre, tak v posledních letech čím dál častěji máš lepší výsledky než její někteří členové. Nechtěla by jsi se stát členkou repre?

Zde není na místě otázka, zdali chci, ale zdali budu do repre zařazena. Mé výsledky byly nejspíše na hraně toho se do repre dostat, přednost u realizačního týmu dostalo ale spíše mládí. Tomu nicméně rozumím a akceptuji to, protože je třeba vychovávat další generace a dát jim šanci. To, že mě to třeba mrzí je věc druhá a čistě subjektivní. Mé nezařazení jsem brala jako o to větší výzvu všem ukázat, že na to mám.

Bývala jsi dobrá hlavně v dorosteneckých kategoriích (máš několik medailí z MEDu, mimo jiné i zlatou ze štafet), poté zpočátku v dospělých jsi na tyto výsledky nenavázala, nicméně okolo roku 2019 přišel zlom, kdy jsi se začala často dostávat do elitní desítky. Čím to je, že jsi začala mít takové výsledky později než jiní členové reprezentace?

Poslední rok v juniorech jsem prodělala mononukleózu, to mi dalo na rok stopku. Šla jsem na vysokou, škola mě odjakživa bavila, takže jsem jí věnovala dost času. Správně jsi napsal, že jsem byla dobrá v dorostu. Možná i to, že jsme trénovali, jezdili po nejrůznějších soustředěních, byli pořád v jednom kole, mě dohnalo do situace, že mi OB zase tolik nechybělo, že to chci chvíli dělat „jen tak“, bez výsledků, bez ambicí, čistě pro radost. Tak se to vše sešlo a nebylo to špatné, poznala jsem i jiný život než jen OB kolotoč. Jsem za to ráda, protože možná i proto mám teď náhled na věci, jaký mám. Výsledky začaly přicházet tehdy, kdy jsem začala více a systematičtěji trénovat.

Jaké to bylo, když se loni zrušil Euromeeting, na který jsi si vybojovala účast po loňské výborné, byť zkrácené sezóně?

Smutné. Měla to být má první akce v repre dresu dospělých, tak mě to samozřejmě mrzelo, ale takové věci se dějí. Na světe jsou horší věci. Víc mi bylo líto pořadatelů, kteří plánovali, připravovali, posouvali a nakonec nic, škoda.

Vynahradilo ti toto zklamání nominace na nyní proběhlý světový pohár ve švédském Idre Fjäll?

Několikanásobně. Akce doma, je akce doma, ale Švédsko, ryzí podoba orienťáku, technicky náročné terény, kde i ti nejlepší chybují, to je radost.

A nyní pojďme k tomu hlavnímu, tedy samotné účasti. Nejlépe si dopadla hned první den na klasické trati, a to na 26. místě, přičemž z Češek si byla druhá nejlepší. Co stálo za tímto výborným výsledkem?

Do závodu jsem šla s pokorou a obrovským respektem. Snaha o stoprocentní soustředění se na mapu, důvěra sama v sebe a své schopnosti byly základem. Se svým závodem jsem spokojená, i když by se chybky našly. Ale žádné markantní, že bych lítala sem a tam a vůbec nevěděla, kde jsem. To, že z toho vypadlo to krásné 26. místo bylo primárně zapříčiněno obrovskými chybami všech ostatních. Já to „jen“ ustála, ne že bych předvedla světový výkon.

Poté jsi běžela ještě krátkou trať, kde naopak výsledek nebyl úplně dobrý (65. místo) a štafety, kterou jsi běžela s Bárou Vyhnálkovou a Estonkou Margret Zimmermann. Jaké jsi měla pocity z těchto závodů?

V middlu jsem se bohužel už nedostala do takové mapové flow a tvořila jsem značné chyby. Jakmile si člověk přestal věřit, nebylo to dobré. Jasně, 65. místo není nic úchvatného, ale je třeba zůstat pozitivní a já mám radost z toho, že ty obávané pasáže jsem zvládla velmi dobře. Štafety jsem si chtěla hlavně užít a doufala jsem, že i holky jsou naladěné do stejné pohody. Žádná nervozita, prostě čistá radost. Doufám, že i Margret, která dostala na předávce jasný pokyn „enjoy it“, se jím řídila, protože to je to, proč to děláme. Díky méně povedenému výkonu na prvním úseku, který byl do značné míry zapříčiněn zraněním, jsem měla šanci jít si svůj závod, s nikým se nenahánět a odmapovat si to vše sama. Což považuji za mnohem hodnotnější nejen v danou chvíli, ale jako skvělý trénink do budoucna. Jedna větší chyba, kdy jsem nedomapovala jednu vrstevnici, či drobná šněrovačka, kdy nabíháte do prázdna na kupku mně mrzí, ale po middlu to byl mnohem kontrolovanější výkon. Takže můžeme uznat.

Jak se ti celkově líbilo na závodech?

Moc! Bylo skvělé zase závodit. Bylo skvělé být po dlouhé době na severu. Byla tam fajn parta lidí. Bylo úsměvné vídat partičky sobů přede dveřmi. Bylo strašně fajn cítit, že vám někdo fandí a věří. Bylo milé slyšet od každého pořadatele, kterého potkáte v karanténě, na startu, či v cíli „good luck“, „what a good race“, „nice preformace“ atd.

Budeš stále mít chuť bojovat o účast na těchto závodech?

Chuť byla a je, nyní mám ale navíc i pocit, že to jde.

Zaslechl jsem, že jsi se vůbec poprvé dostala do skandinávského klubu, a to dokonce do OK Linné, za který běhá například Miloš Nykodým, a za který poběžíš v sobotu Venlu, tedy ženskou variantu Jukoly. Jak jsi k tomuto přišla?

Když jsem byla mladší (dorost), nebylo tak běžné, že bychom měli severský klub a pravidelně jezdili na kempy. To se hodně změnilo a je to dobře! Když jsem začala více a lépe běhat, tak už jsem byla v pracovním procesu, to znamená, že času je omezené množství a dovolené ještě méně.  A já neměla potřebu tohoto kroku. Někde si domluvit angažmá s tím, že vlastně nevíte, jak moc jim budete platní mi přišlo trochu nefér. Letos jsem si s myšlenkou oslovení nějakého klubu pohrávala, ale nakonec jsem to odpískala. Primárně z důvodu toho, že se všechny akce rušily, přesouvaly, a tak nebylo vlastně jasné, kdy, co bude. Možnost běžet ze OK Linné je trochu rodinnou záležitostí, kdy se Cáš (Lukáš Kettner, přítel Karolíny, pozn. redakce) zmínil Vojtovi (Kettnerovi), že jsem nad severským klubem uvažovala. Od Vojty jsem už jen dostala info, že mě vlastně předběžně už případné uvolněné místo ve štafetě vybookoval. A bylo…

Na kterém úseku poběžíš?

Poběžím 1. úsek třetí štafety.

Čeho by si chtěla ještě v orienťáku dosáhnout?

Někomu to přijde asi jako klišé, ale chci se tím bavit, běhat si to své a mít radost z toho, co dělám a jak to dělám. Trénink bolí, občas to zábava moc není a kolikrát se nejen sama sebe ptám, proč to vlastně dělám… A je jedno, jestli je to oblasťák nebo svěťák, terén a trať jsou mými soupeři, a když vím, že jdu čistě, tak jsem vítězem. A ten pocit, když to tam pak pošlete jak páni, ta čirá radost, to je TO, proč to dělám. Třešinkou na dortu je, když vám lidé z okolí píšou ať už, že vám věří, nebo drží place, či gratulují po nějakém krásném výsledku. Protože reproši, ti by vyhrávat měli, ale když běhá dobře i někdo z řad obyčejných závodníků, cítíte o to větší sounáležitost, protože jste jeden z těch obyčejných.

Díky moc za rozhovor, ať se ti daří!

Já díky!