První závod Mistrovství světa a impozantní 9. místo Jakuba Glonka ve finále sprintu. Jak se Kuba cítil před závodem, jaké emoce měl na startu a jak volil závodní postupy. Přinášíme detailní rozbor jeho životního závodu.

Před závodem:

Dopoledne proběhla úspěšná kvalifikace. Nevěděl jsem co od ní čekat… bylo možné, že se bude postupovat s relativně malými ztrátami, takže jsem do ní šel na 100 procent. Spolu s čistým mapovým výkonem to dalo nakonec hodně pěkné umístění s malou ztrátou na prvního. Možná jsem mohl pošetřit trošičku síly, takhle mi to ale dalo dostatek sebevědomí a klidu na odpoledne.

Mezi závody nám Šéďa zařídil pofel na zahradě jeho potenciálního tchána. Krásné místo, klid, starostliví hostitelé… ideální místo na regeneraci. Když jsme se na poslední chvíli vrátili do karantény, tak první startující muži už se rozbíhali. Na některých bylo vidět (a nebylo jich málo), že po dopoledni ty nohy už hodně tahají a že s tím budou hodně bojovat. Když jsem se pak začal docela v pohodě rozbíhat, bylo to další ujištění toho, že úplně špatně na tom nebudu.

Závod:

    Dlouhá cesta z karantény do arény. Člověku pomalu začíná docházet, kde to vlastně je. Nikdy jsem nezažil jaké to je startovat z arény a teď to zažiju na MS… a ještě v Česku. Trošku se mi z toho stáhnul žaludek a nevěděl jsem, co od toho mám čekat. 

    Přicházím do startovní brány, hážu nesmělý úsměv na Tukana a koukám směrem do arény. Hned prvním pohledem zavadím o moji milou… usměju se a pak se, co to jde, snažím koukat jinam… stejně mi tam ten pohled ještě jednou sklouzne. Posledních 10 vteřin před startem už ale koukám klasicky na buzolu, na popisy a jdu na věc!

K1 – Snažím se neřešit famózní atmosféru a vyrážím. Start do zaolivovaného parku mě trošku překvapuje, hned vidím dvě varianty, levá mi připadá skluznější, tak ji beru.

K2 – V parku to nebylo úplně jednoduché na realizaci a nebyl čas nic moc vymýšlet, takže beru první variantu, co vidím, a to kolem K9, na křižovatce šesti cest vím, že bude jedna zavřená a já musím jít napravo od ní.

K3 – na kontrolu jsem se koukl už cestu na K2, takže cestou na K3 jsem vymýšlel už postup na K4.

K4 – Zprava vidím zavřenou ulici, už začínám řešit, která z těch levých variant bude nejlepší, ale vím, že to je docela dlouhé a vzpomínám si na park, že jím by to třeba mohlo jít nějak proběhnout líp. Naštěstí jsem nebyl líný se kouknout a nacházím jednoduchou krátkou cestu skrz park.

K5 – Nevymýšlím žádné experimenty a zůstávám co nejblíže čáře.

K6 – Stačilo kouknout a bylo třeba vymýšlet K7.

K7 – První jsem měl nutkání jít zleva a využít průběhu okolo šestky, na poslední chvíli to ale měním s tím, že zprava to bude kratší…

K8 – Výběh na přechod je jasný, vidím několik variant, ale beru tu nejjednodušší zprava kolem plotu… při náběhu do parku začínají být zase hodně slyšet fanoušci, je třeba se tím nenechat rozhodit a hlídat si realizaci.

K9 – Probíhám okolo K8 a jdu zleva, opět důležitá realizace.

K10 – Tady se vyplatilo se u kontroly otočit, nejkratší cestou ven z parku a pak začít mapovat zbytek postupu, dva tunely vedoucí přímo ke kontrole byly jasná volba.

K11 – Jediná špatná volba závodu, byl jsem trošku líný se pořádně kouknout, jak přesně se to dá prokličkovat zprava, tak beru jednodušší volbu přes tunel zleva.

K12 – Tady bylo nejtěžší ubalancovat to, kolik věnovat pozornosti realizaci aktuálního postupu a kolik vymýšlení volby dalšího postupu. U mě to vyústilo tím, že jsem doběhl pod kontrolu a myslel jsem si, že má být dole.

K13 – Takovýchhle postupů jsme měli v přípravě postavených několik, vždycky to vycházelo o hodně líp zprava kanálem, který byl teď ale zavřený… rozdíl býval ale takový, že jsem věřil tomu, že to bude rychlejší zprava i nad kanálem… varianty zleva jsem popravdě moc nezkoumal. Menší zaváhání pak přišlo na konci postupu, kdy jsem věděl, že kontrola je za tunelem někde vlevo, ale v tunelu ve tmě nebylo možné to úplně dočíst a málem se mi kontrolu povedlo přeběhnout, protože jsem jí čekal dál než hned na kraji tunelu.

K14 – Po dlouhém tunelu jsem neměl vůbec načteno, naštěstí se šlo jenom za krátký tunel.

K15 – V téhle části jsem byl hodně pod tlakem a nestíhal jsem dočítat postupy předem, vidím nějakou směs plotů zleva, tak se otáčím a jdu zpráva.

K16 – Ťukec, otočka u kontroly mi už moc nechutná, nohy přestávají fungovat.

K17 – Seběh přímo do kontroly.

K18 – Opět pod tlakem nemám načteno předem, chcu jít od kontroly zprava kolem K14, tam ale pohledem narážím na plot, zůstávám ale u toho, že chcu jít dlouhým tunelem u K13 a volím tak k němu levou variantu, ještě než doběhnu k tunelu, tak kontroluju popis – pata srázu, takže dohledávku zespoda… za tunelem už otáčím mapu.

K19 – Opět rychlá kontrola popisu, zase pata srázu, takže zase spodem… chvilku mi zůstávala v hlavě varianta horem, ale sráz u K18 byl fakt prudký.

K20 – Hlavně to nezapomenout vzít…

K21 – Zase do dlouhého tunelu, tady se musím přiznat, že jsem si nevšiml plotu těsně před kontrolou a uviděl jsem ho až na poslední chvíli, naštěstí se z toho dalo vykličkovat bez většího zdržení přes tunel.

K22 – Zase jenom rychlý ťukec.

K23 – Tak teď už nás potřebujou jenom dotáhnout do arény, prostě doprava mezi zdi a pak rovnou ke kontrole… plot před kontrolou jsem zase viděl, až jsem se k němu přiblížil, myslím si, že to je chyba, ale moc to neřeším a prostě dělám kličku na kopec a zpátky dolů.

K24 – Poslední tunel a pak už jenom obrovský rachot.

Cíl – Šéďa na mě houkl, že jsem s někým ve vteřině, to ze mě vydolovalo ještě poslední zbytky sil. Doběh byl nekonečně dlouhý, na druhou stranu v tom fanouškovském fandění to byl skvělý zážitek. Snažil jsem se poslouchat komentátory, abych věděl, jak na tom jsem… ale přes fanoušky jsem jim vůbec nerozuměl, jenom z intonace hlasu jsem pochopil, že stojím za to, aby o mě nějak víc mluvili. V cíli jsem se s úlevou svalil na kobereček a čekal jsem, co uslyším od komentátorů… 4. místo? Paráda! 

Po závodě:

Hned od začátku lítají gratulace ze všech stran. Vím, že to bylo dobré a užívám si všechno, co k tomu patří. A pak pro mě přišel nejsilnější okamžik celého MS, kdy fanclub Dragounů a spol. začal vyvolávat moje jméno a bylo skvělé vidět, že se mnou sdílí moje nadšení. Zasekl jsem se u nich na dobrých 10 minut, prohodili jsme pár slov přes bariéry a pak jsem zamířil na první rozhovory…

Při závodě holek se snažím jít ještě vyklusat, kdyby se náhodou něco změnilo v nominaci na nedělní sprintovky, ale už mi to moc nejde. Já už jsem smířený s tím, že mi jarní sezóna skončila a těším se, jak celý další týden budu běhat po horách. Ještě pár dalších rozhovorů, gratulací, objímačka s Bagounem… a tím skončilo moje první MS… bylo to krátké, ale bylo toho dost a zážitky mám do konce života!

Jakub Glonek