Úspěšný reprezentant ve všech třech hlavních disciplínách OB? CHECK! Srdcař, který do všeho vždy šel naplno a dal tomu 200%? CHECK! Došel si za svým snem i přes nepřízeň osudu? CHECK! Ano, i tyto 3 věty vystihují našeho dnešního hosta v rubrice Co dělají mimo OB, Vaška Šňupárka.

Ahoj Vašku, jak se daří?

Ahoj, daří se v rámci možností fajn.

Předpokládám, že jsi asi doma, ale kde bys byl, kdyby nebylo pandemie?

Tak kdyby nebyla karanténa a celosvětový lockdown, tak bych s týmem objížděl závody buď v Americe, nebo v kontinentální Evropě.

Tak to je opravdu škoda! Nicméně, pojďme pěkně od začátku, kdy a kde jsi ty začal s orienťákem?

S orienťákem jsem začal někdy kolem 7 let, kdy jsme se s rodinou vrátili z Kanady, a já jsem začal chodit do středečního kroužku orienťáku, který organizovalo DDM Praha a Kotlářka v Oboře Hvězda.

A orienťák se pak stal defacto tvým hlavním sportem na dalších více jak 10 let. Jaké jsou tvoje největší úspěchy v pěším OB?

Tak když pominu úspěchy s žákovskými výběry, tak určitě moje dorostenecká léta. Stříbro v H18 na krátké v Ráztoce, kdy jsem šel absolutně boží závod, a porazil mě jen tenkrát fenomenálně běhající a neporazitelný Joncek (Jonáš Hubáček, pozn. red.). Potom taky MED v Jindřichově Hradci, kde sice slibně rozběhnutou klasiku zastavila paralelní chyba, ale pak naopak paradoxně mizerně rozběhlé štafle, kde kluci ze štafety (Jonáš Hubáček, Jan Pavlovec, pozn. red.) neskutečně zaletěli a vytáhli to na skvělý bronz.

A vůbec celá poslední sezóna v dorostu, kdy jsem hostoval v KAM a téměř se “specializoval” na první úseky štafet, to mně vždycky strašně bavilo a dokázal jsem ze sebe nejvíc dostat!

Jak jsi se od pěšího OB dostal k MTBO?

Táta hodně jezdil na bajky, a já jsem jezdil s ním a závodil taky, i když spíš tak “rekreačně”. Až někdy kolem sezóny 2012-2013 jsem zjistil, že mi to vlastně docela jde, a začal jsem se tomu věnovat naplno, což poté vyústilo i v nominaci do juniorské repre.

Tam přišlel tvůj vrchol tuším v sezóně 2015?

Jojo, přesně tak, dvě stříbra z MED v Portugalsku a pak domácí JMS v Liberci. Na to jsem byl hodně natěšenej, forma byla, a tak jsem doufal, že ji prodám.

A prodals?

Ale jo, prodal 🙂 . Hnedka na middlu to cinklo, silnej závěr trati a finiš mi vynesly bronz. Lépe jsem doufal prodat formu na longu. Bohužel jsem neodhadl dost dobře rozvržení sil, a až do výměny mapy se celkem šetřil v očekávání náročné druhé půlky závodu, která se ale nekonala. Sice jsem do toho ve druhé půlce neskutečně bušil, a všechny sjezdy jezdil jako absolutní šílenec, ale stačilo to už jenom na stříbro, a já jsem cítil, že jsem v tom závodě do toho určitě mohl šlapat víc. Pořádně jsem si pak aspoň spravil chuť na mém oblíbeném prvním úseku štafet, kde jsem do toho práskl a přijel z lesa první. Bohužel kluci ve štafetě pak trošku neudrželi nervíky, a byla z toho “jen” brambora, ale i tak skvělý závod!

Než se přesuneme s cyklistikou dál, kam do toho všecho zapadají LOBy?

Jako spousta dalších orienťáků i já jsem jezdil aktivně na běžkách, a v Kotlářce byla vždycky dost aktivní LOBácká partička, takže to byla jenom otázka času. Plus to byl dobrej offseason trénink na bajky, přece jenom ta mapová technika je dost podobná. V LOBech byl průnik do repre přece jenom o trošku jednodušší, s tím, jak málo nás tam v jednotlivých věkových kategoriích jezdilo, vždyť jsi tam byl i ty 🙂 .

Jojo, nikdy nezapomenu na některá legendární soustřeďka a závody.

To teda, s Veganem (Roman Horyna, šéftrenér LOB repre dorostu a juniorů, pozn. red.) to bylo lecky dost dobrodružný. Ale byla to spousta skvělých zážitků a míst, kam by se člověk normálně nikdy nepodíval, natož v zimě.

Kam se dále ubírala tvoje cyklistická kariéra po juniorských letech?

Já jsem tou dobou začínal ve volném čase spíš tak pro zábavu jezdit závody v cross country, a dost mě to bavilo, i když to pro mně byla taky neskutečná škola po stránce techniky. Takže jsem začal kombinovat MTBO, znovu už spíše na rekreační úrovni, a závody v cyklokrosu. Navíc jsem do toho začínal se studiem fyzioterapie na UK FTVS. To byla tuším sezóna 2017.

Tou dobou jsi začal pociťovat, že to asi nebude úplně 100% po zdravotní stránce, že?

Jojo, takové ty drobnosti, jako že moje forma absolutně neodpovídala množství tréninku, byl jsem mnohen unavenější, než dřív, často jsem vykřečoval nebo brutálně žaketil. Postupně jsem zkoušel eliminovat, co by to mohlo být, ale symptomy byly stále jasnější. Nakonec mi to nedalo, a když jsem jedno srpnové ráno dorazil do Berounské nemocnice na praxi, a znovu mi nebylo dobře, využil jsem prostředí a šel si nechat udělat test na krevní cukr na vedlejší oddělení. Přestože jsem byl v podstatě nalačno, tak mi test vyšel mega vysoko, a já se odpoledne jel rovnou nechat hospitalizovat do Motola s podezřením na diabetes prvního typu.

To si pamatuju, přišel jsem tě tam tenkrát navštívit, a překvapilo mně, jak v klidu jsi byl.

Ono to bylo vlastně hrozně osvobozující, konečně jsi jasně věděl, v čem je problém, mohl to pojmenovat a samozřejmě se tomu nějakým způsobem postavit a bojovat s tím. Strávil jsem tam na oddělení dva dny, a odcházel bohatší o nové vybavení, plnou hlavu instrukcí a rad a hromadou motivace se vrhnout do té nové výzvy.

Ty už sis ji tam určitě stihl vymyslet, že?

Jojo, ještě v nemocnici jsem si otevřel web týmu Novo Nordisk, což je profesionální silniční cyklistický tým, který sdružuje cyklisty-diabetiky, a vyplnil jejich online registrační formulář. Byl to spíš takový lehce výstřel do tmy, ale kupodivu se mi za pár dní ozvala zpět talentová koordinátorka. Zajímala se o moje minulé úspěchy, trénink, zkušenosti. Já jsem toho do té doby na silnici moc neodzávodil, spíš kratší technické závody než velké etapáky, ale zaujal jsem i tak.

Jak jsi tedy jezdil v prvních týdnech a měsících po diagnóze?

Bylo to takové pomalé oťukáváníčko, postupně se do toho dostávát, zjišťovat, jak to tělo reaguje, kdy a co jíst, měřit si cukr při různých zátěžích a pomalu zjišťovat, co funguje a co ne. Zabralo mi to víceméně celý podzim, ale zimní příprava už mohla být skoro na plný pecky. Posílal jsem tabulky s tréninky pravidelně týmu, a nakonec mě pozvali na léto na takzvaný Talent ID Camp. To jsem tenkrát doslova skákal radostí.

V čem ten kemp spočívá?

V podstatě se sletí vybraní sledovaní talenti do Atlanty a následuje takové defacto zátěžové soustřeďko. Jezdily se různé časovky, ale taky hodně tréninky na techniku, obzvlášť simulace různých závodních situací a podobně. To pro mně bylo hodně nové, jízdy za autem, týmová spolupráce, a podobně. Taky mi konečně došlo, že to je reálný profesionální tým s kompletním zajištěním, doprovodná auta, fyzioterapeut, masér, nutriční specialista, a všechno to okolo. A na konci si vyberou pár z nás do takzvaného Development týmu, což je taková farma pro ten hlavní profesionální tým.

A jaké byly závěry z kempu?

Závěry byly téměř doslova: Dobrý, ale určitě víc trénuj, víc jezdi, posílej nám tabulky, a příští rok přijeď znova na kemp a uvidí se.

To mi nezní moc motivačně.

Mě to motivovalo dost. Navíc jsem byl na ERASMu v Belgii, což je země cyklistice zaslíbená, takže jsem mohl dost točit.

Pak přišel ale na podzim zlom?

Jojo, na podzim, když už jsem byl zase v Praze, tak se tým účastnil závodů v Belgii. Já jsem kontaktoval trenéry, a zeptal se, jestli když si zajistím dopravu, ubytování a takový ty věci, tak mně na závodech podpoří. Reakce byla víceméně pozitivní, takže jsem sbalil věci, a odjel Blablacarem do Belgie, kde jsem se ubytoval v AirBnB. Celé to bylo takový hodně “punkový”, takovej spíš impulz. Nicméně, přestože jsem oficiálně na závodech za tým nestartoval, tak jsem i tak měl závodní pokyny a snažil se jet pro tým. Moje výkony se nakonec zalíbily natolik, že mi tým nabídl oficiální smlouvu do Development teamu na příští sezónu.

To musela být fantazie! Ale cítím tak nějaký háček?

Fantazie to byla neskutečná, v podstatě splněnej sen! Háček byl v tom, že jsem v půlce října na tréninku, v podstatě jen takové projížďce na bajku s kamarády, upadl na kámen a zlomil si nohu.

Takže asi dost čára přes rozpočet?

Rozhodně to tak vypadalo. První instrukce od doktorů zněly, že minimálně 2 měsíce o berlích, poté lehké posilko a plavání, a nejdřív po Novým roce znovu kolo. To se mi ale moc nehodilo do kalendáře. Bylo jasné, že listopadové soustředění na Mallorce rozhodně nezvládnu, ale další týmové soustředění v prosinci už bylo takzvaně must-be-there, pokud jste chtěli, aby vás tým bral do příští sezóny vážně.

Takže sis léčbu trošku urychlil?

Samozřejmě! My sportovci jsme povětšinou trošku magoři v tomhle, že? Všichni začínáme sportovat dřív, než by jsme měli, prostě nám to nedá. Takže jsem plaval, po 5 týdnech od úrazu jsem začal lehce točit na trenažéru, po 6 týdnech odložil berle a v prosinci na to soustřeďko odletěl!

To muselo být celkem drsné?

Bylo to brutální! Noha sice nebolela, ale všichni ostatní tam na mě měli náskok několika tisíc kilometrů! Tréninky se tam chodily neskutečný bomby. Ale nějak jsem to přežil a vlastně mě to mega nakoplo zpátky.

Takže jsi pokračoval v točení.

Jojo, po novém roce se pak jelo na další velikánský soustředění, tentokrát do Španělska. To byl zase další level pro mně. Bylo tam opravdu všechno, veškeré týmové zázemí a infrastruktura, pořád se nám někdo věnoval, na něčem s námi pracoval.

Idylka?

Zas taková idylka ne. Třeba jsme si rádi zanadávali na naši nutriční specialistku, když jsme přišli do naší oddělené jídelny, a měli tam výběr přesně vybraných a spočítaných superzdravých jídel, a pak sledovali realizační tým jak se krmí u obrovských Švédských stolů 😀 . Ale celkově to byla další skvělá zkušenost a rozhodně mi to prospělo. Dokonce jsem se rozhodl po skončení soustředění ve Španělsku ještě chvíli zůstat a točit individuálně. Takže jsem tam nakonec strávil 7 týdnů.

Čímž se dostáváme zpět na začátek letošního jara, a koronavirové pandemie.

Přesně, normálně bych někdy koncem února odletěl do Států, a pak s týmem jezdil různě po závodech, ale ty byl teď povětšinou zrušeny nebo odloženy.

A co teď tak děláš?

Jsem doma, snažím se udržet v tréninku a každý den zoufale koukám na váhu, protože v karanténě zatím úspěšně přibírám.

Tak to jsme na tom asi holt všichni podobně! Děkuji moc za rozhovor, a přeju, ať můžeš zase brzy začít závodit, ať je forma a určitě nezapomeň zase někdy zavítat na orienťáky!

Taky děkuju, a určitě se stavím, rozhodně jsem na orienťák nezapomněl!

Oficiální medailonek Vaška Šňupárka na stránkách týmu Novo Nordisk.