Dnešním úkolem je usmívat se a neškaredit se, neboť velikonoční týden nám přináší sazometnou neboli škaredou středu. Aby Vám ty úsměvy šly lépe od srdce, přinášíme rozhovor s jednou velmi zajímavou mladou dámou – mapařkou, průvodkyní CK, trenérkou a orienťačkou Šárkou Rückerovou. Tak s chutí do toho.

Ahoj Šárko, jak se ti vede v době domácí, jak a čím bojuješ proti nudě?

Po zimě už jsem se těšila na první závody, jak zase uvidím všechny orienťáky, to se teď bohužel ještě na nějakou dobu odkládá. Čas tak teď trávím hlavně prací do školy, trochou četby, zpěvu a taky orienťákem, ať už mapováním nebo běháním v okolních lesích.

Studuješ kartografii na Univerzitě Karlově, jak tě napadlo jít na tento obor?

Popravdě jsem dlouho nevěděla, jakým směrem se mám po gymnáziu vydat. Většinu času jsem se přikláněla k možnosti jít na peďák, až ke konci pololetí posledního ročníku jsem se rozhodla podat přihlášku na Geografii a kartografii. Jednoduše proto, že mě tato oblast zajímala. Zatím myslím, že jsem se nespletla, škola mě opravdu baví.

Není to zrovna typický dívčí obor, kolik vás je v ročníku holek?

Celkem nás v říjnu začínalo něco kolem šedesáti, první semestr to trochu protřídil a momentálně je nás v oboru 36, z toho třetina holek, takže to není zase tak málo. Jsem ale zvědavá, kolik z nás půjde přímo cestou kartografie, protože z tohoto oboru je možnost se specializovat ještě na sociální nebo fyzickou geografii.

Jsou vůbec nějaké české mapařky? Tedy až na legendární Elišku Tupou…

Mapařek jako jsem já (co za sebou zatím mají dvě mapy na oblastní žebříček a pár revizí) je určitě spousta. Uvidíme, jak to půjde dál, mapování mě baví a ráda bych se tomu do budoucna věnovala více.

Před několika týdny ses vrátila ze slavné poutní „Camino de Santiago“. Čím si tě svatojakubská mušle přitáhla na svou cestu?

Ráda chodím a takové vícedenní treky jsou ideální příležitost, jak si pročistit hlavu a na chvíli se oprostit od všeho, co nás tíží nebo trápí. Na cestě řeším jen tři věci – kudy půjdu, kde budu spát a co budu jíst a pít. A po přechodu Nízkých Tater a Mallorcy jsem chtěla vyzkoušet něco trochu delšího a hlavně sama, protože to je taky něco úplně jiného. Zároveň jsem ale byla limitovaná časem mezi zkouškami a začátkem letního semestru a taky samozřejmě ročním obdobím. Takže volba nakonec padla na Camino. 

Camino má několik variant, pro kterou z nich ses rozhodla ty a proč?

Právě kvůli roční době, časovým možnostem a taky dostupnosti letenek jsem zvolila část Camina Portugues, a to konkrétně z Porta do Santiaga. Cestu jsem si ještě rozdělila tak, že první čtyři dny jsem šla pobřežní variantu portugalské cesty a na dalších šest dní přešla do vnitrozemí na centrální trasu. Určitě bych ale ráda v budoucnu prošla i jiné varianty, nejvíce mě láká Camino del Norte podél severního pobřeží Španělska.

Jaké to je jít sama jen s batohem tolik dní?

Toho jsem se nejvíc bála. Že půjdu sama tolik dní a prostě se z toho zblázním (protože vydržet tak dlouho jen sama se sebou byla děsivá představa). Nakonec i přes to, že jsem se na cestu vydala začátkem února, jsem sama nebyla skoro vůbec. První tři dny jsem moc lidí nepotkávala, ale od té doby jsem každý den na někoho narazila. Bylo to úplně ideální, když jsem chtěla jít sama, mohla jsem jít sama, a když jsem chtěla společnost, vždy se našel někdo, ke komu byla možnost se připojit.

Co bylo pro Tebe tím nejhezčím zážitkem, který sis ze svého putování odnesla?

Určitě to potkávání nových lidí z různých koutů světa. Část Camina jsem strávila se dvěma dívkami z Jižní Koreji, další kilometry jsem zdolala se sympatickou slečnou z Německa a do Santiaga poté dorazila s trojicí Slovinců (mimochodem orienťáků – smích pozn. redakce). A to jsem opravdu zmínila jen pár z mnoha spolupoutníků. Cestou jsem zažila hromadu legrace, vyslechla spousta úžasných životních příběhů a setkala se s báječnými lidmi. Od těch, kteří šli Camino stejně jako já poprvé v životě, až po ty, kteří se vydali třeba už na třiatřicáté svatojakubské putování, jako jedna úžasná paní z americké Virginie.

Kolik kilometrů a kolik puchýřů sis odnesla ze svého putování?

Celkově to bylo něco přes 250 km a asi tak podobné množství puchýřů (smích pozn. redakce). Moc jsem toho totiž předtím nenachodila, jelikož jsem si v listopadu zlomila nohu. Ze začátku tedy nohy v botách trochu trpěly, po pár dnech se to ale zlepšilo.

Tvé jméno si možná někteří z čtenářů budou pamatovat z tvých raných dorosteneckých let, kdy jsi byla obrovskou nadějí, pak ses z OB kvůli zranění na chvíli vytratila. Jaký máš názor na všechny MEDy, CEYOCy a podobné akce pro nejmladší dorostence?

Kromě zranění u mě hrály roli ještě další faktory, ale je pravda, že s bolestí třísla jsem se trápila několik měsíců a nikdo nevěděl, co s tím.
Vrcholné akce pro mladé dorostence jsou podle mě báječná příležitost, jak si zazávodit v mezinárodním prostředí a posbírat zkušenosti v různých typech evropských terénů. Stále by to ale v ideálním případě měl být jen start několikaleté kariéry a důležitější než medaile a umístění na předních příčkách je v tuhle chvíli spokojenost se svým výkonem v lese, ponaučení se z chyb (nejen mapových) a hlavně motivace do dalšího tréninku. Udržení motivace považuji za vůbec nejdůležitější, ale zároveň nejtěžší věc.

• 

Může přemíra motivace a tréninku ublížit přirozenému vývoji? Na co by si trenéři měli v žácích a dorostu dávat podle tebe pozor?

Ublížit to určitě může. Jak se říká, všeho s mírou. V žácích i mladších dorostencích by děti měly mít více zájmů, a ne se zaměřovat jen na jednu aktivitu. Samozřejmě je jen dobře, když je orienťák baví a chtějí se zlepšovat. Pokud ale ve čtrnácti letech trénují jako starší dorostenci, není to správně a myslím, že jim je potřeba v klidu, ale důrazně vysvětlit, aby trochu ubraly, rozhodně není dobře je za takový trénink ještě chválit. Tím ale vůbec netvrdím, že to tak někdo dělá, jen bych chtěla upozornit na to, jak je důležité o tom s dítětem mluvit. V takovém stavu totiž může vydržet pár měsíců, možná let, potom ale přijdou zranění, jiné zdravotní problémy v důsledku přetížení těla v době, kdy se ještě vyvíjí, nebo ztráta motivace. Nejsem žádný odborník, jen čerpám ze své zkušenosti, kdy jsem po pár letech úplně ztratila motivaci a lásku k tomuto sportu a asi rok jsem dokonce chovala velkou nechuť k čemukoliv, co se orienťáku týkalo. Prostě jsem to přehnala. Na některé závody jsem se přihlásila, ale i přes to, že jsem si moc přála, abych si to užila, vůbec mě to v lese nebavilo. Samozřejmě ale netvrdím, že tohle se stane každému, to vůbec ne.

Je ještě nějaká oblast, kterou bys v tomhle věku vypíchla jako důležitou?

Chtěla bych zmínit, jak je důležité, aby děti byly celkově v psychické pohodě. I jedna narážka na vzhled může vyústit ve velký a hlavně dlouhodobý problém. Vůbec v tom věku kolem třinácti až šestnácti let. Tím ale nemyslím, že bychom se měli bát dětem cokoliv říct, jen je potřeba, aby trenéři k tématu stravy a vzhledu přistupovali opatrně, především v tomto citlivém období, kdy se tělo rychleji a výrazněji vyvíjí.

Krom toho, že se věnuješ mapování a trénování mládeže přes léto pracuješ jako průvodkyně u sportovní cestovní kanceláře. Ve kterých destinacích jsi už prováděla a co je vysněným místem pro tuto činnost?

Díky svému věku můžu práci průvodce vykonávat teprve rok, takže mám za sebou první sezónu, kdy jsem strávila měsíc v Rumunsku a provázela po Transylvánii v nádherných pohořích Fagaraš, Bucegi a za mě nejkrásnějším Piatra Craiului. Letos jsem měla k Rumunsku přidat ještě Ukrajinu a Slovinsko, ale kvůli nynější situaci z toho s největší pravděpodobností nic nebude, tak snad za rok. A co se týče mé vysněné destinace? Chtěla bych se stále posouvat na východ a časem se třeba dostat k provádění v gruzijském Kavkazu nebo Kyrgyzském Ťan-šanu, to by byla parádička!

Co je na práci průvodce vůbec nejtěžší?

Těžké je udržet si i v těch náročnějších situacích úsměv a nadhled. Někdy se prostě stane, že je špatné počasí, musí se upravovat program, klienti jsou zklamaní a dobrá nálada upadá. I když v ten moment ani já nemám zrovna chuť se smát, právě v těchto chvílích je nejdůležitější, abychom jako průvodci zůstali pozitivní a snažili se náladu udržet v celém kolektivu.

A co je naopak největší radost?

Nejlepší je určitě vidět, že se lidé ze zájezdu vracejí spokojení i přes to, že se kvůli různým příčinám musel například upravovat program, což se v deštivém Rumunsku stává celkem často. S několika klienty jsem stále v kontaktu, a dokonce se ptají, jaké zájezdy budu vést v dalším roce, abychom znovu mohli jet společně. To zahřeje u srdíčka. Zatím jsem měla na zájezdech vždy štěstí na super kolektiv, to ta práce hned víc baví.

Letos v létě asi nevyrazíme za hranice, budeme si muset vystačit s naší krásnou zemí. Pocházíš z Podkrkonoší, kam bys nás pozvala, co stojí za návštěvu u vás v regionu?

Najde se tady toho spousta. V první řadě určitě dvě dominanty regionu – Zvičina a hrad Pecka. Zvičina s necelými 700 metry nad mořem sice není úplně velká hora, ale výhled do okolí je odsud úžasný. Určitě stojí za návštěvu taky labská přehrada Les Království nebo Erbenův Miletín a okolí. A cestou se stavte třeba u nás na kafe, v Hořicích máme taky krásně.

Děkuji za rozhovor a přeji správný směr v lese i v životě.

Děkuji a všem přeji zdárné překonání tohoto období.