Co dělají mimo OB: Anežka Pařízková

od | 29. 2. 2020 | Co dělají mimo les, OB ve světě

Po delší době Vám v rubrice “Co dělají mimo OB” přinášíme další zajímavý rozhovor. Bývalou juniorskou reprezentantku MTBO Anežku Pařízkovou zaválo studium a život sám až na Honorární konzulát do ekvádorského hlavního města Quita. Jak vypadá běžný pracovní den v této exotické zemi? Znají tam orientační sporty? Jak vzpomíná na vrchol své sportovní kariéry? A co dělala na olympiádě v Riu de Janeiru v roce 2016? 

Ahoj Anežko, jak se ti vede a odkud nám vlastně aktuálně odpovídáš?

Ahoj všem orienťákům! Právě se nacházím v Quitu, hlavním městě Ekvádoru a mám se tu dobře. Pracovně a diplomkově, ale je tu teplo, a to mi vyhovuje.

Jak ses zatoulala až do Jižní Ameriky?

Na magistra jsem nastoupila na politologii – latinskoamerická studia, a tak volba mých dalších destinací byla jasná. Díky moji alma mater (UHK) mi bylo dovoleno postupně vyjet do Bolívie, Peru, Chile, Argentiny, Brazílie, a nakonec jsem nečekaně zakotvila v Ekvádoru. Tady jsem objevila třeba dětský encyklopedický sen Galapágy a nakonec mě tu pracovní příležitost pozdržela na delší čas.

V současné době pracuješ na Honorárním konzulátu České republiky v Ekvádoru, mohla bys nám popsat, co konkrétně tvá práce obnáší, jaký máš denní režim?

Denní režim není nikdy stejný, protože nikdy nevíte, co se stane. Konzulát slouží jako pomoc Čechům v zahraničí, ale zároveň nabízí pomoc i krajanům a lidem, kteří se jakkoliv na ČR chtějí napojit. Moje práce spočívá v organizaci různých eventů, pomáhání lidem se žádostmi o českou národnost, se získáním jiných dokumentů z ČR a někdy se jedná i o méně příjemné případy související s přepadením, okradením apod. Naštěstí se za mého krátkého působení nic nepříjemného nestalo, avšak člověk musí počítat i s těmito záležitostmi.

Život v Ekvádoru má spoustu hezkých momentů Foto: archiv AP

Co tradiční siesty (krátký odpočinek po obědě, kdy se nepracuje, pozn. redakce)? Vytáčí tě nebo už jsi na ni zvyklá a vítáš ji?

Já jsem největší milovník siesty (smích, pozn.redakce). Já bych si ji občas dala klidně i po snídani. No upřímně, pokud člověk chce žít v těchto zemích, musí si na to zvyknout. V Ekvádoru neplatí, že by si šli všichni po “O” zdřímnout (to jsem zažila doopravdy snad jen ve Francii), ale režim v poledních hodinách je volnější. Lidé mohou vyjít z práce na dvouhodinovou obědovou pauzu a při ní vlastně zvládnout cokoliv. Proto v době mezi 12h – 14 hodinou najdeme největší fronty na úřadech a v bankách. Já jsem ráda, že jsem sama svým strůjcem času, a tak spíš záleží, jak si rozvrhnu schůzky pro lidi. Konzulát je pak z pravidla otevřen veřejnosti pouze v dopoledních hodinách.

Co na tamním životě tě vlastně nejvíce překvapilo?

Řízení auta. Jelikož i já sama tu řídím každý den, dost těžko se vypořádám s neschopností řidičů blikat, dávat přednost a obecně být ohleduplný. Dopravní zácpy jsou tak dalším levelem, který dost často pramení z řidičského ne-umu. Řidičák tu lze získat za pár dnů a podle toho to bohužel vypadá. Jak se ale místní dostanou z auta ven, jednají všichni se všemi mile a jsou velmi ochotní. Naopak co mě tu moc baví je nakupovat obrovské množství čerstvé zeleniny, ovoce a každodenně snídat avokádo ze zahrady. Obecně jsem zamilovaná do jídla a přírody. Ekvádorská rozmanitost je úžasná, chcete do zimy, tak kousek za města vyjedete do pěti tisíc a výš na sopky s ledovci, chcete do tropů, jedete na pláž nebo na druhou stranu do pralesa. Každý si tu najde to svoje.

Ekvádor to jsou krom vysokých hor také pralesy Foto: archiv AP

Jak často se vracíš domů do České republiky?

Většinu výjezdů jsem vždy měla na 3-5 měsíců, kvůli tomu, že jsem nikdy neměla víza a byly to výjezdy pouze studijní nebo stáže. Nyní už pracuji a mám vízum na rok. Do Čech se vracím v červnu na státnice (doufám), a pak bych ještě ráda provedla jednu cestu. SNS letos pořádá MTBO závody, a to si přeci nemůžu nechat ujít.

Abychom se také dostali k orientačním sportům v tvém životě… Kdy a jak si s orienťákem začala?

Myslím, že neúmyslně jsem „běhala závody“ už u mamky v břiše v roce 1993.  No a pak postupně od mala fáborky, až přišel zlom u nás v Jablonci nad Nisou – první závod bez fáborků. Nedoběhla jsem ani do cíle, protože jsem se s brekem a odřeným kolenem vrátila po hrozně dlouhé době na start…

Jak se stalo, že u tebe na plné čáře zvítězily MTBO?

Nebylo to lehké rozhodování, dělala jsem několik sportů, do toho zpívala a nechtěla přijít ani o jednu aktivitu. Jenže v 10 letech toho člověk ještě sám moc nedělá, takže když o víkendech rodiče začali jezdit hlavně na MTBO, brali s sebou. Tenkrát jsem ještě v kategorii D14 – 18 dostávala od holek jako jsou Žába a Embéčko slušné nálože, ale kolo mě začínalo postupně víc a víc bavit. Zlom přišel ve 13-ti letech, kdy byly konečně vytvořeny oddělené kategorie a já začínala v té své vyhrávat. Byla jsem přijata do dorostenecké reprezentace a vyjela jsem na svoje první ME. Díky tomu jsem MTBO už brala jako závazek, který mě neskutečně bavil i díky skvělé partě lidí.

Anežka je bikerkou tělem i duší Foto: archiv AP

Co považuješ ty osobně za svůj největší o-úspěch?

Výhru Miss MTBO v tak nabité konkurenci MTBO kočiček… Ne, vážně. Mým největším pohonem byly naprosto nečekané medaile z ME v roce 2007. Propadla jsem kolu a chtěla být opravdu nejlepší. Bohužel po celou závodní kariéru mě srážely mé sudé a liché roky, jak říkával „strejda“ Pedros, které znázorňovaly moje neustálé zdravotní problémy. Vracet se po roce marodění opět na vrchol bylo těžké psychicky i fyzicky. Proto každá medaile z vrcholové akce pro mě znamenala štěstí, i když jsem vždycky tak nějak chtěla více. Na moje poslední juniorské MS 2012 jsem odjížděla s obrovskými ambicemi, a proto získání jedné medaile ze štafet bylo zklamáním… do teď si vzpomenu na svoji bramborovou o pár sekund. Naštěstí alespoň na Mistrovstvích Evropy se mi podařilo párkrát si poslechnout českou hymnu, a to jsou snad momenty, které budu jednou vnoučatům vyprávět.

Jak jsi na tom s MTBO nyní, máš v Ekvádoru kolo nebo teprve čekáš na své první jihoamerické kilometry na něm?
Aktuálně mám radost z každého MTBO závodu, kterého se můžu bezbolestně zúčastnit. Bez tréninku si užívám „závodění“ v kategorii B a jsem spokojená. I když ten sen o tom se dostat výš tam pořád bude. Bohužel času na kolo je aktuálně velmi málo. Jezdit v hlavním městě Quitu, kde žiji, je tzv. o hubu a já se na tohle mám přece jen moc ráda. Kolo nicméně plánuji pořídit, jelikož ty hory tady k tomu volají. Myslím, že mám solidní zásobu červených krvinek (Quito je v 3.000 m.n.m.) a měla bych ji postupně rozvíjet k nějakému výkonu. Až konečně dopíšu moje dvě diplomky, najdu si opět aktivně čas na sportování.

Na kole v Bolívii Foto: archiv AP

Můžeš nám trochu popsat orienťáckou scénu v Ekvádoru? Kolik je tam klu, pořádají se tam pravidelně závody a jak případně probíhají?

Bohužel orienťácká scéna v celém Ekvádoru je velmi chudá. Pravidelně se tu závody nekonají, ale jeden klub přímo v hlavním městě se s snaží pořádat občasné tréninky a přiblížit orienťák veřejnosti. Už se těším, až se dostanu k jejich mapě, kterou mám kousek od domu. Obecně v Latinské Americe je to se závody skromné, ale k jednomu jsem se dostala alespoň v Chile. Konal se v centrálním parku, který tvořil jeden velký pás kopce. Jednalo se o free order3 hodinovým limitem. Běželo se mi dobře a lezení po svazích v celkem náročném terénu byla sranda. Ta mě ale přešla na posledním shluku kontrol před cílem, nemohla jsem je dlouho nalézt a do cíle se vydala akorát tak na čas…bohužel seběhem na opačnou stranu a koukání na ikonu kopce Panny Marie tak nějak zezadu. Silný to zážitek.

Letos v létě se budou konat olympijské hry v japonském Tokiu. Na těch posledních v brazilském Riu jsi byla jako dobrovolnice, co jsi dělala a jaká to byla zkušenost?

Zkušenost, kterou se vyplatilo si zaplatit… (smích, pozn. redakce). Při pohovorech jsem se prokázala znalostí angličtiny, francouzštiny, španělštiny, portugalštiny a italštiny, a tak nějak doufala v jistou kombinaci češtiny a slovenštiny. S mojí nulovou znalostí švédštiny mě ale přiřadili ke Švédům, to bylo celkem překvapení. Bohužel ani na místě výměna nebyla možná, tak jsem zůstala. Jejich šéfové výpravy byli však neskutečně milí a měli pro nás různorodou práci od dovybavování apartmánů, nákupů, přes osobní pomoc atletům, zařizování dopravy atd. Díky volnému programu jsem se dostala i k fandění českým sportovcům, především tenistům a Jardovi Kulhavému a v rámci olympijské vesnice jsem narazila na sportovce jako je Usain Bolt, Novak Djokovič, Michael Phelps a mnoho dalších. S těmi českými jsem pak měla možnost sledovat zahajovací ceremoniál u nich na baráku nebo slavit české medaile v Českém olympijském domě.

Panoramata v Chile Foto: archiv AP

Myslíš, že některý z o-sportů by měl být na olympiádě? Proč?

Určitě by si to zasloužily všechny o-sporty, a především všichni sportovci. Mnozí, a hlavně ti na špičkové úrovni trénují dnes už jako každý jiný vrcholový sportovec. Otázka je, chceme to tak my? Dostat sport na OH znamená posunout to ještě o další stupeň výše a prezentovat sport laikům, což je v našich sportech, kdy nevidí konstantě se pohybující nějaký míč ze strany na stranu, dost těžké. Oční kontakt se závodníkem ztratí divák hned po startu a následně je nutné čekat na průběhy dle kamerového pokrytí. GPS mu nepřinese to správné zprostředkování z trati, kdy je zajímavé vnímat osobu sportovce jako v jiných sportech. Bylo by nutné přidat více kamer a tím vyvstává další otázka, nekradou nám kamery tak trochu jednu z hlavních náplní sportu, a to být v lese skoro sám se svojí hlavou?

Děkuji za tvůj čas a přeji vše dobré!

0 komentářů

Vložit komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Dnes je 1. 12. 2022
a svátek má Iva.