Opět tu máme “Co dělají mimo OB” tentokrát s kamenickou Annou Hrnčířovou. Proč jsme vybrali toto pro valnou většinu čtenářů možná neznámé jméno? Protože rádi představujeme zajímavé orienťáky i aktuální témata! Anča se věnuje Zero Waste tématice, což je v poslední době celkem oblíbené téma všech možných webů. Rozhovor ale zabrousí i do pedagogiky nebo k běžeckým trasám v okolí Hejnic, tak ať se líbí…

Ahoj Aničko, před týdnem jsi ještě byla Panochová tento týden už Hrnčířová, předně tedy gratuluji! Na rozhovor s Tebou jsem se chystala už déle. Důvodem proč jsem si  Tě vybrala je představení Bezobalu. Co to je a proč by to třeba orienťáky mohlo zajímat?

Bezobalu je neziskovka, která v Česku šíří koncept Zero Waste – tedy předcházení vzniku odpadu. Pořádají různé workshopy a přednášky, kde se snaží šířit bezodpadovou myšlenku a vzdělávat veřejnost. Orienťáky by mimo všech akcí mohly zajímat obchody, kde se dají koupit trvanlivé potraviny do vlastních nádob – všechny možné obiloviny, luštěniny, ale i sušené ovoce, koření a čaj. Nemusíte tedy doma vyhazovat spousty obalů, ale používáte stále stejné nádoby, do kterých si potraviny můžete koupit (plátěné pytlíky, skleničky, atd.).

A má to nějaké upotřebení v běžném o-životě?

Orienťáky by myšlenka Zero Waste mohla zajímat i při pořádání závodů a jiných akcí. Když se podíváme na takové shromaždiště orienťáckých závodů, tak srdce každého člověka, který se za sebou snaží zanechávat co nejméně odpadů, zasténá. Všude se hromadí plastové nádobí, kelímky, zmuchlance izolep, co si závodníci lepí kolem tkaniček, a haldy plastové vytyčovací pásky. A ještě nepřišla řeč na toi toiky. Co kdybychom se jako orienťácká komunita naučili vykopávat shit pity a pak je po sobě jednoduše zahrabat? Takto jsou naše výkaly jen vypuštěny do čističky jinde, ale nejde rozhodně o ekologicky šetrnou cestu likvidace. Shit pit popisuje na svém webu Jarda Svoboda. A někteří ho již zažili naživo na naší svatbě.

Kolik plastu asi zůstane po víkendových závodech? Foto: Courier Mail

Jak ses k bezobalovému stylu dostala ty a jak se Ti ho daří dodržovat v každodenním životě?

Já jsem v tom byla více méně vychovávána, takže úplně přirozeně. Ale během dospívání a zvlášť po nějakých zahraničních cestách (do Asie, na Balkán) mě začalo ještě více děsit, jak se kolem naší civilizace odpady kumulují. Po zhlédnutí filmu „Planeta plná plastů“ se je snažím omezit na nejmenší možnou míru. Potraviny nakupuji téměř jen v bezobalovém obchodě (už jsou dva v Praze a jeden v Liberci a pracuje se na rozšíření do dalších měst) a pokud jinde, tak do vlastních sáčků, které si nosím s sebou nebo případně do plátěných tašek, nabízené igeliťáky s díky odmítám. A pokud sáček zrovna nemám, raději si to nechám dát na ubrousek, který pak doma spálím anebo do rovnou do ruky (takoví pankáči jsou snad už jen v Hejnicích- smích pozn.red).

A co nakupování ?

O obchodě Bezobalu jsem se dozvěděla poměrně brzy, jelikož ho spoluzakládal tatínek kamarádky mé sestry. Nakupujeme tam celá rodina už od jeho vzniku. Dříve jsme tyto potraviny nakupovali v internetovém obchodě Pytlíci.cz, kde vám pošlou všechny potraviny v papírových sáčcích. A ještě dříve v internetovém obchodě Probio, kde také měli papírové pytle a když přešli znovu na plastové, tak mě utěšovalo jen to, že jich nemám dvacet, ale jen jeden větší.

Plastové obaly se mi ale úplně vypustit nedaří. Naše společnost to zcela neumožňuje. Například včera jsem kupovala houby na tabuli do školy a byly zabalené do plastu – proč?? S papírenstvím je v tomto ohledu vůbec často problém. Například inkoust se už také nedává do skla, ale jen do plastu. A mohla bych tady vytvořit dlouhý seznam podobně problematických věcí. Většina drogistického zboží se také často špatně pořizuje ve skle, pokud si výrobek nevyrábíte sami….

Kde bychom mohli najít další informace?

Co vím, fungují minimálně dva weby, kde se dá jít pro radu, když nevíte, jak některou situaci vyřešit bezodpadově – tedy nejlépe předejít úplně vzniku odpadu. Kromě Bezobalu ještě píší tři nadšené dívky blog o životě bez odpadu.

Zkuste někdy nakoupit bez obalu Foto: Bezobalu.cz

Druhým zajímavým projektem, který propaguješ je „Učitel naživo“, co si máme představit tady?

Učitel naživo je bezvadný projekt, který poskytuje budoucím, ale i stávajícím učitelům výcvik učitelských dovedností. Je zaměřený převážně na praxi, ale člověk získá i nespočetně dalších užitečných dovedností a znalostí. Funguje to tak, že studenti Učitele naživo jsou podle svých aprobací přiděleni do škol ke zkušeným učitelům a chodí s nimi do hodin. Podle typu programu je to většinou jeden až dva dny v týdnu. Já jsem se účastnila pilotního ročníku, kdy jsem měla praxi dva dny v týdnu, ale v novém rozjíždějícím se běhu, který je více přizpůsobený pracujícím lidem, se jedná jen o jeden den. Studenti ve školách učí jak sami, tak v tandemu se svým provázejícím učitelem, tak i v páru se studentem, který je u stejného učitele. Kromě praxí probíhá výcvik učitelských dovedností pod patronátem výborných průvodců, jako je Jitka Michnová, která se věnuje Hejného matematice, a Michal Dubec, který je odborníkem přes komunikaci. Měli jsme tu ale i další odborníky jako třeba Irenu Dvořákovou (badatelská výuka), Petra Albrechta (facing history, formativní hodnocení), Katku Šafránkovou (kritické myšlení), Olgu Královou (dramatická výchova), Hanku Kasíkovou (kooperativní učení nebo Hanku Košťálovou (čtenářská gramotnost). Tyto a ještě další směry ve výuce jsou zábavné a přínosné nejen pro děti, ale i pro učitele.

V orienťácké komunitě běháš dlouhá léta za klub OK Kamenice. Proč zrovna za něj?

Vyrůstala jsem v Kamenici a chodila tam na základní školu, kde jsem i poznala Báru Škvorovou, co mě k orienťáku přitáhla. Takže to bylo úplně přirozené. Byli jsme první generace dětí, které v Kamenici začínaly běhat se vznikem oddílu. Jsem moc ráda, že jsem prošla právě kamenickým oddílem a děkuji všem trenérům, kteří se nám tolik věnovali.

Jak často se nyní dostaneš na závody?

Jak správně předpokládáš, tak ne moc často. Většinou jsem ráda, když dorazím třeba na dva víkendy ročně a pár jednotlivých závodů během roku. V posledních letech jsem víc propadla lezení. Na vysoké jsem byla rok v zahraničí – půlroku z toho ve Španělsku, kde jsem se dostala na několik pěkných závodů. Tam jsem byla za hvězdu, ale u nás to s mým běháním teď zrovna moc velká sláva není (smích pozn. redakce). A poslední rok, co se věnujeme rekonstrukci domu, se už dostanu někam na závody jen velmi poskrovnu.

Anička ve svém živlu Foto: archiv Anny Hrnčířové

Před nedávnem ses přestěhovala do podhůří Jizerských hor, do krásného poutního městečka Hejnice. Kdy a jak Tě vítr zavál sem k nám na sever?

Bydlíme v Bílém Potoce, kousek od Hejnic. To jsi řekla hezky, že mě sem vítr zavál, to je dost trefné. Přišlo to prostě úplně samo. Před rokem a půl jsme tu koupili s rodinou dům a teď ho rekonstruujeme. Jizerky mám ráda odjakživa a obzvlášť jejich severní svahy plné skal a buků mě lákaly. Dříve jsem je znala hlavně v zimě z běžek. Už několikátý rok jezdíme do Bílého Potoka k Bártlovce na chalupu a když jsme předloňské Vánoce začali koukat po okolních domech a tak k nám přišel ten náš současný.

Doporučila bys nám u Vás nějakou pěknou běžeckou trasu u Vás doma?

Popravdě jich tady prozkoumaných zatím tolik nemám. Z časových důvodů běžím vždycky tam, kde to máme nejblíž – k vodopádům Černého Potoka a někdy i dál až na Frýdlantské cimbuří. A tam je to opravdu moc krásné, takže doporučuji. Jen je to cestou tam pořád do kopce a cestou zpátky zase z kopce. Ale za tu tůňku to pak stojí. Těším se, až půjdu někdy běhat i nahoru, na Ptačí kupy a Holubník.  Zastavte se na návštěvu, až poběžíte kolem (smích – pozn. red.).

Děkuji a přeji krásné babí léto!

Nápodobně a díky, že sis na mě vzpomněla.

Úvodní foto: archiv Anny Hrnčířové