Možná, že nám současná “doba domácí” přinese i něco dobrého. Už víme, že si sami umíme ušít roušky, že stále existuje hodně lidí, kteří jsou ochotni pomoci druhým, že je někdy dobré se zastavit a projevit vděčnost nad drobnostmi, které normálně bereme jako běžné. Třeba opékání buřtů nebo oblastní žebříček v terénu, kde jsme už 10x běželi.

Máme také spoustu času se zamyslet nad různými tématy, rozloučit se s tím, co je nepotřebné, a třeba zahájit novou éru. Zajímavé zamyšlení nad otázkou tréninku techniky OB nám popsal dlouholetý trenér a pedagog Milan Ševčík.

V sobotu bylo 28. března, svátek učitelů – a „již starý Ámos“ ve svých spisech radil, jak učit a psal o zásadách učení od jednoduchého ke složitějšímu, známého k neznámému, … A jako bývalý pedagogický profík, učitel a trenér, zkusím tady poradit trenérům i závodníkům.

     Trénujte základní orientační techniky, co nejčastěji a neustále po celý rok. Obdobně jako hráči míčových her, gymnasti, slalomáři, a další sportovci věnují spoustu prostoru v tréninku základním technikám (střelba, driblink, jednotlivé prvky sestav, nájezd do branky apod.) je potřeba i v tréninku orientace se věnovat orientačním technikám – postupu v terénu podle mapy (čtení mapy, azimuty, zvládnout postupy podle situace nebo terénu atd.). Procvičovat je bez dalších rušivých činností (výběr postupu, časový stres, tlak soupeře, …). Pochopitelně vždy v úrovni odpovídající vyspělosti každého závodníka.

    Hlavní benefit, který vám takový trénink přinese, bude v jistotě, že vždy půjdete tam, kam chcete. Že se činnosti zautomatizují a vy se budete moci věnovat v závodě pouze tomu, jak to, co nejrychleji odběhnout. Nepůjdete přehnaně opatrně, budete si jisti, že máte nato zvládnout různý terén. Spousta závodníků má např. velký a vcelku oprávněný respekt ze závodů ve Skandinávii. Pokud, ale budou schopni udržet směr, umět odhadnout vzdálenost a k tomu budou dobře číst terén, myslím si, že budou na dobré cestě, jak při dobré fyzické kondici takové obavy minimalizovat.

    Byl jsem překvapen při pročítání různých o-webů, že na soustředěních určených k orientační přípravě, (zatím jen na začátku sezony), byla většina tréninků zaměřena na tzv. „zvýšení rychlosti“, resp. toho čemu se říká komplexní výkon a to na všech výkonnostních úrovních. Ono je obvyklé postavit na mapě trať, odstartovat a změřit. Ale takových „tréninků“má běžný orientační běžec hodně během roku v podobě 30-50 závodů. Opakujeme tak v tréninku jen to, co jsme si v závodech mnohokrát zopakovali, včetně všech chyb. Objem technického tréninku mohu jen odhadnout na občasný tzv. „kombotech“ – tj. technická všehochuť v jednom tréninku. Možná k tomu někdy přibude ještě něco jiného – trať na vrstevnicové nebo jinak upravené mapě aj. Ale pořád to vidím jako malou nálož tréninku techniky vůči závodním činnostem a tréninku, kdy trénuji komplexní výkon (můj odhad je na maximální množství 5 – 20 hodin za rok).

    Technický trénink je pro někoho nudný nebo málo náročný. Je ovšem nutný celoročně i v průběhu závodní sezony. Neznám závodníka, který neudělá chyby, a alespoň občas se netrefí tam, kam měl původně namířeno. Technický trénink pomůže zapracovat na chybách, zopakovat si dobré návyky apod. Kriteriem pro hodnocení výkonu v technickém tréninku musí být přesnost a kvalita zvládnutí, ne čas – jak jsem běžel rychle, ale přesnost. V současnosti, kdy nejsme odkázáni na dojmy a paměť závodníka, ale můžeme si pomocí GPS záznamů přesně zjistit, kde všude v závodě nebo i tréninku pobíhal, můžeme daleko přesněji zaměřovat tréninky na slabiny a zdokonalování se.

     Stejně jako se při tréninku běhu musím zvládnout velký objem pomalého běhu, než přejdu k tréninku rychlosti, stejný princip bych měl volit i u orientační přípravy. Na pořádný kus technického tréninku nabalit taktiku – výběr postupu a rychlost úseků i celé trati. Nechci strašit, na to máme nyní jiná strašidla – třeba koronavir, ale pokud závodník nezvládá perfektně technické postupy, tak sebelepší taktika, mentální či jiná příprava mu nebude k ničemu.

     Tento koncept orientační přípravy byl prosazovaný v přípravě reprezentantů na MS v letech 1978 a 79 a později i v tréninku tehdejších TSM. Podle výsledků z tohoto období se domnívám, že to nebyl vůbec špatný přístup.

     Přeju všem, abychom se co nejdříve zase sešli v lese při závodech a pokud se někomu podaří vylepšit své výkony i díky tomuto povídání – bude mi potěšením.

Poznámka nakonec: O tom, že orientační příprava je limitovaná běžeckou výkonností a obráceně, není snad potřeba vůbec diskutovat. Tím je daný i cíl tréninku: perfektní běžec s perfektní orientací.

Milan Ševčík, OK Chrastava