Dostat se tam, kam noha orienťáka jen tak nevkročí – to se nám na lednové Czech O-Tour v Zoo Praha povedlo. Vyjednávání před závodem, složitost přípravy tratí i napínavé čekání, jak dopadne den D. Dali jsme hlavy dohromady a vše sepsali v počtu slov o něco vyšším, než byl počet závodníků v cíli.

Navazujeme na naše loňské články o strastích a slastích pořádání Czech O-Tour: Jak se peče Czech O-Tour (Mirakulum) a Zápisky & analýzy hlavního rozhodčího (Plzeňsko) 

Jak to všechno začalo

(Honza Picek – ten, který dostal orienťák do Zoo Praha)

Výběr lokalit GAPP Czech Orienteering Tour pro rok 2025 trval bezmála tři čtvrtě roku. Loňské Mirakulum jsme chtěli překonat. A to není jen tak… Objeli jsme opravdu hodně lokalit, bavili se s řadou lidí, klubů a správců a rozhodně to nebylo na první dobrou. 

Ostatně Zoo Praha toho bylo taky příkladem. “Bohužel takovýto závod u nás nelze vzhledem k organizačním a prostorovým možnostem uspořádat,” zněla část odpovědi. Nám to nedalo a zkusili jsme ještě vše osvětlit. Ukázat možnosti. Nabídnout kompromis.

“Můžeme si dát schůzku, pobavit se trochu o tom, jak by to mohlo vypadat a o představě,” dostalo se nám vzápětí. Super, je tam aspoň trochu naděje. 

Schůzka sice na konci července proběhla, ale velká očekávání jsme neměli. Bylo nutné zpracovat ucelený projekt a také kompletní přínos pro ZOO. Paní vedoucí nám šancí moc nedávala. A čekalo se. Dlouho se čekalo. Párkrát jsme se připomněli a vypadalo to špatně.

Až z ničeho nic se 8. října objevilo ve schránce: “Máme od pana ředitele schváleno.”

Začalo kolečko toho, co je potřeba zařídit – systém závodu, tvorba mapy, výběr centra závodu, spolupořadatelský klub atd. Podmínkou bylo to, že každý účastník musí projít turniketem. Zvládneme to? A nepřesuneme to až na rok 2026? 

Zvládneme to? Na webu závodu jsme tvrdili “Delší sprint mezi tučňáky, slony a gorilami?Žádný problém!”

Poznávali jsme nepoznané

(Matěj Burda – ten, který ladil, aby vše klaplo)

Když nám přišla ze Zoo Praha “zelená”, na jarní termín Czech O-Tour už jsme měli domluvený Žacléř. Jak to vyřešit? Volba padla na lednový termín. Jaké ale bude počasí? Co když bude -15 °C nebo bude celý den pršet? Ačkoli by člověk čekal, že místo, kam zavítá až 20 tisíc návštěvníků denně, bude na akci pro 2000 lidí skvěle připraveno. Opak byl ale pravdou. “Jednou jsme tu běžecký závod měli, zázemí ale bylo na parkovišti před zoo a do areálu jen vběhli a pak vyběhli ven,” byla informace ze zoo. My jsme se nechtěli atmosféry zoo vzdát, a volba arény tak padla na téměř jediný objekt, kde se mimo restaurací a pavilonů dá schovat v teple, vzdělávací centrum, do kterého se vejde tak 100 lidí… Na přihláškách v lednu ale svítilo číslo 2271 účastníků.

Na přízeň počasí jsme sázet nechtěli, a tak přišla na řadu snaha minimalizovat všechna rizika. Náš IT specialista Kuba Ransdorf připravil unikátní systém na výběr startovních časů, kterým jsme zabili dvě mouchy jednou ranou:

1. Každý si mohl vybrat startovní čas, aby mu to vyhovovalo: Někdo přijel zdaleka, rodina chtěla startovat pohromadě, rodiče chtěli absolvovat i trať HDR nebo chtěli mít dostatek času na prohlídku zoo po závodě.
2. Pro nás to znamenalo možnost roztáhnout startovní interval až na 4 hodiny, aby nebylo při závodě “plno” a nedocházelo ke srážkám. Zároveň jsme věděli, že závodníci budou přicházet postupně a zvládneme je odbavit.

Každému závodníkovi jsme totiž museli vydat před vstupem do zoo vstupenku a zkontrolovat, že je řádně přihlášen. Případné změny čipů rovnou vyřešit, odbavit dohlášky, neběžící doprovod a další. To skvěle zvládl tým pod vedením Domči Pachnerové. Při propočítávání naší odbavovací kapacity jsme nepočítali akorát s tím, že cca každých 8 minut přijede autobus, ze kterého najednou vystoupí mix orienťáků a běžných návštěvníků zoo, kteří mají tak 10 metrů na to, aby se zorientovali v tom, “co se to u vstupu vlastně děje”.

Další výzvou byla úschovna zavazadel. Tohle jsme na orienťáckých závodech ještě neřešili, ale zoo prostě není louka na kraji lesa… Až 600 zavazadel zároveň, až 10 zavazadel za minutu. Ačkoli to nakonec dopadlo dobře, nepršelo, nesněžilo a řada orienťáků našla zázemí před restaurací (Díky, to bylo naše tajné přání!), úschovna nakonec klapla. Měli jsme připraveno pár desítek stolů a 10 dobrovolníků. Každý dostal pásku na označení batohu (měli jsme 7 různých barev a každou pásku očíslovanou). Batohy jsme pak rozmisťovali do jednotlivých sekcí. Místo vyšlo tak tak a netvořily se fronty. Uf…

Neodolatelná nabídka

(Jan Pucherna – ten, který zorganizoval více než 100 dobrovolníků)

9. 10. 2024 v 11:08 přišla od Radima zpráva: “Exkluzivní nabídka, zatím prosím nerozkecávat. Podařilo se včera domluvit Zoo Praha na zimní kolo (přelom ledna/února) Czech O-Tour….Pravděpodobně by to byl jeden delší sprint a následná možnost jít do Zoo v rámci startovného, které bude adekvátně mastnější. Co my na to? Není to o něco míň ostružin než na Hradešíně? Btw. Pepča už si od rána chystá podklady na mapování….”

Ve 13:54 bylo jasno. Jdeme do toho! Moc jsme tedy netušili do čeho konkrétně, ale přišlo nám to zajímavé. A já v roli ředitele.

A výzva to byla ve všech směrech. Největší oříšek? Počasí. Kvůli možnému mrazu jsme museli zdvojnásobit počet pořadatelů, aby se mohli střídat. Nakonec se přihlásilo 118 lidí a bylo to tak akorát. Museli jsme také počítat s tím, že v zimě rychle klesá kapacita baterií v tabletech používaných na prezentaci a startu. IT techniku v cíli jsme raději schovali do budovy. Dětský koutek venku nepřipadal v úvahu. O rizikové úschovně už psal Matěj…

Nakonec jsme to všechno zvládli. Spolupráce TAP a Czech O-Tour fungovala skvěle. A tak snad jediným problémem byli splašení zubři a pár dalších kopytníků.

Většina pořadatelů si stihla i zaběhnout některou z tratí (např. roznašeči museli běžet mimo soutěž). Foto Petr Kadeřávek

Nečekaná výzva

(Adam Hájek – ten, který udržuje sportovní stránku Czech O-Tour na špičkové úrovni)

Že budu pokračovat jako centrální hlavní rozhodčí u Czech O-Tour i na rok 2025 bylo dávno rozhodnuté, ale popravdě jsem se takhle na začátku října těšil, že si po Beskydech trochu odpočinu od pořádání a na dubnový Žacléř budu čerstvý. Když jsme se ale na schůzce core týmu dozvěděli, že nám nakonec povolili zoo a že to bude v lednu nebo únoru, bylo mi jasné, že na odpočinek nebude čas.

Mapa začala vznikat velmi brzy po odsouhlasení, ale i tak nám najednou na celou organizaci zbývalo jen něco málo přes 3 měsíce. V listopadu se postupně začaly rodit první koncepce tratí, a tak mi nezbývalo, než se do přípravy také ponořit. Při prvních schůzkách mě mátlo Radimovo neustálé “tady u plameňáků”, “to bych posunul ke lvům” a podobně, ale postupně jsem přišel na to, že je to vlastně nejlepší způsob, jak rychle komunikovat lokace v prostoru.

Od prosince jsem začal navštěvovat zoo kvůli kontrole mapy, ale taky jsem se byl podívat na probíhaní zásadnějších postupů, na které dorazila taky Terka Rauturier. Výstup z probíhání však nebyl moc pozitivní a koncepce se začaly předělávat. Na změny ale už moc nebyl čas a se začátkem ledna už bylo jasné, že se tratě musí zfinalizovat.

Zbývalo pak jen vše znovu překontrolovat, nafotit kontroly pro roznašeče, promyslet logistiku zámkování (všechny kontroly byly přidělené zámečkem), hlídání… Během toho všeho jsme koordinovali se zoo, kam nás vlastně pustí, protože některé chodníčky jsou v zimních měsících uzavřené. Bylo domluveno, že si budeme muset místa v případě námrazy posypat a hlídat, aby tudy nechodili běžní návštěvníci. No tak naštěstí jsme tu 500 m dlouhou “Zakázanku” sypat nemuseli, zase musíme poděkovat tam nahoru, i když to znamenalo, že návštěvnost zoo byla o něco vyšší, než bychom si pro závod přáli.

… a nakonec i kontrola “nos nosorežce se umístit povedla!

Veselé Vánoce

(Radim Hošek – ten, který na to kývnul)

V den svých narozenin jsem se dozvěděl, že máme zelenou pro orienťák v Zoo, a Pic na mě hned mrkal, že by to chtělo zkušenýho stavitele. Kývl jsem, že tuhle výzvu beru, a v následným řešení, který oddíl do toho zapojit, jsem navrhl svoji Tretru. Snad to neberou v Troji úkorně, ale tohle byl úkol pro větší oddíl a TAP je tak nějak místně příslušný. 

Deadline na mapu byl konec listopadu, takže bylo jasný, že na tratě nebude moc času, navíc v době, kdy mám na stole spíš přípravu sportovně-technických dokumentů na další sezonu (a letos taky volební shromáždění sekce OB, že jo) a taky jsou Vánoce. K tomu jsme se rozhodli přidat jako spolustavitele paní Rutinérovou, která tou dobou měla na svazu studijní stáž, takže nějaký čas spolykaly i prostoje při úvodních mailových výměnách názorů. Na začátku jsme si pinkli pár dlouhých postupů, doladili místo startu (nakonec asi jediné možné, protože jsme neměli povoleno zahradit žádnou z cest a nechtěli jsme zbytečně umenšovat prostor závodu) a v půlce prosince jsme šli otestovat tratě. A pocity byly silně smíšený – volba sice střídala volbu, ale nemohli jsme se zbavit pocitu, že vlastně není moc potřeba koukat do mapy. Nakonec jsme se přiklonili k zážitkovému charakteru závodu a všem zadrobili pár kontrol, aby měli i nějakou tu mapařinku. Elitě tak narostl počet kontrol z původních 16 skoro na dvojnásobek. 

Směrný časy jsme netestovali. Pracovali jsme s kalkulacemi z několika závodů, vynásobili spočtené délky na dvojnásobek (směrný čas 24 minut) a pak to zkrátili o 15 %, což měl být faktor toho, že a) je to dlouhý a nikdo neběží stejně rychle jako poloviční délku; b) je zima a nikdo není v takové formě jako v létě; c) je to kopcovitější než referenční sprinty. Ukázalo se to zpětně jako blbost, zejména veteráni běhají pořád stejně dobře a kopcovitost vyvážila technická jednoduchost terénu. Člověk se pořád učí. Ale lepší kratší než delší. 

Jinak se pracovalo podobně jako v Mirakulu – tratě byly rozhozený do 5 koncepcí (10 rozběhovek), abychom zoo zatížili pokud možno rovnoměrně. Zároveň bylo jasný, že budeme chtít dát všem vybrat ze startovních časů po celou dobu startu, takže podle pravidel potřebujeme extra trať pro každou kategorii. Od cca 1400 přihlášených jsem měl tabulku, kde jsem vedl jednotlivé kategorie s počty přihlášených (extrapolované na 2100 lidí a 210 startovních minut), tím pádem i startovním intervalem a k nim přiřazené rozběhové kontroly. Jak se počty vyvíjely, průběžně jsem přehazoval tratě mezi koncepcemi, vyměňoval startovní intervaly. Nejkratší startovní interval se podařilo udržet na 2 minutách, H21E se 128 startujícími tak určila dobu startu. Naopak nejstarší veteráni měli startovní interval 45 minut. Nakonec jsme se rozhodli v nabídce startovních časů nabídnout všechny časy od 0 do 256, takže startovky některých kategorií byly trochu děravé. Snad to tolik nevadilo. 

Ze zoo chtěli před závodem vidět soukres všech kontrol. Kdo by to byl řekl, že sednou na jejich plánek jako ulité…

Stavba samotná měla několik základních myšlenek

• počáteční dlouhá volba měla mít jen dvě uvažovatelné varianty a neměla být, jak se říká ‘laufentschiedend’
• všechny tratě (s výjimkou těch, co běhaly jen pod kopcem a žáků) měly nějakou komplexní volbu zpátky do dolního areálu zoo – a pokud možno každá jinou
• tratě se dvěma zásadními postupy na volbu neměly nejkratší variantu dvakrát stejným místem
• kategorie DH65+ zásadně nepoužívaly dřevěné chodníčky, které při námraze klouzaly, abychom předešli riziku nějakého fatálního úrazu 
• kategorie DH60+ jsme netrápili žádnými multilevely, protože to neocení
• na žádnou kontrolu jsme nesměrovali víc než 600 závodníků (s jedinou výjimkou K87 s asi 660 závodníky – tu měly všechny tratě u goril, protože bez ní ta pasáž nedávala moc smysl)

Po proběhání jsme postavili první verze tratí, které už byly podobné tomu finálnímu produktu a zejména dodatečně přidané první pravidlo způsobilo, že některé tratě se změnily k nepoznání.  

A pak už jsme se jen modlili, aby bylo přívětivé počasí, ale ne moc, aby nebyla zoo plná lidí, což tak úplně neklaplo. Asi nemusím říkat, že jsme v zoo nikdy během příprav nezažili tolik lidí jako v den D…

No a jak to dopadlo s tratěmi? Za mě asi dobře. Ukázalo se jako dobrý tah stavět DH10 tam, kde vedou fáborky a taky tam, kde to není tolik členité. Postupy na volbu se řešily, všude se chodila spousta variant. Pokud mám vypíchnout jednu trať jako nejslabší, tak je to H55 (pánům se omlouvám). Ve zvolené koncepci se mi nedařilo trať takové délky rozumně namotat a chyběl čas s tím ještě něco udělat. Opět jsem si tak ověřil pravidlo, že je potřeba zejména začít včas…

Orienťák začíná na papíře

(Pepča Sabol – ten, který navštívil každý pavilon a každé zákoutí zoo)

Středa 9. 10., 7:49, zpráva od Picánka: „Ahoj, jak máš případně prostor na mapování sprintové mapy v Praze teďka během podzimu? Jak bych ti to řekl… Dostali jsme povolení na Czech O-Tour v pražské Zoo. Ale zatím pššš.“

Rozhodování trvalo asi 5 minut. Podzim jsem měl dost hektický, spoustu projektů ve škole, psaní diplomky, ale taková příležitost? Nakreslit si mapu v pražské zoologické, a do toho mít kupu volňásků? Navíc pražská zoo se všemi uličkami a pavilony nabízí tak komplexní prostor, kterému může konkurovat snad jenom nákupák na Chodově, nebo přestupní stanice metra Můstek. To jsem přeci nemohl odmítnout! Navíc se pořádání zhostil můj pražský adoptivní oddíl, takže to v podstatě byla oddílová povinnost :).

Začalo se hned ten den. Každá sprintová mapa začíná sháněním kvalitních podkladů na internetu, jelikož kolikrát více než 50 % celé mapy je možné nakreslit doma v teple u počítače. Navíc tím, že jde o lokalitu v Praze, je možné najít kvalitní a hlavně aktuální vegetační a mimovegetační ortofota, a k tomu navíc existuje pouze pár let stará panorama na Mapách.cz. Tedy ideální kombinace!

Hned ten týden jsem měl první konzultaci s Radimem ohledně generalizace chodníčků, zábradlíček a výběhů. Nemám rád mapy, ve kterých je více informací, než závodník skutečně potřebuje, nicméně zároveň jsme potřebovali mít dostatek záchytných bodů pro umisťování kontrol. Přeci jen jde o poměrně malou lokalitu, kde poběží pravděpodobně více než 2000 závodníků, tudíž bude zapotřebí umístit alespoň 100 lampionů. Prohodili jsme si ještě pár mejlů s Adamosem, vytvořili jsme nějaký kompromis a mohlo se konečně začít.

První verze byla mnohem zajímavější. Zoo obsahuje spoustu zaměstnaneckých cest a chodníčků, které, pokud by nám vedení zpřístupnilo, byl by závod mnohem komplexnější, jelikož tyto cesty nejsou na žádných materiálech a, mimo zaměstnanců, ani ti nejčastější návštěvníci nevědí, kam vedou. Nicméně rozkaz zněl jasně – držte se pouze návštěvnických cest. Škoda, ale alespoň nás nesnědli lvi.

---

Pracovní verze mapy z listopadu se zaměstnaneckými cestičkami (vrchní) a bez (spodek)

Dalším problémem byly pavilony, které také z 90 % nebylo možné plně využít. Většina z nich totiž obsahuje samootevírací šoupací dveře, nebo dvojité dveře s elektrickou pojistkou, aby žádné zvíře neuteklo, nebo neulítlo. No a představa, že nějaký závodník čeká u dveří, které jsou zamčené kvůli vzpouře klokanů…, to by nás také moc lidí nepochválilo. Nakonec jsme tedy museli zachovat jenom volně otevřené pavilony, což byly pouze lachtani a tučňáci.

Nakonec nám ještě v průběhu listopadu mapování zkomplikovala světelná výstava, která se začala instalovat do spodní části zoo. Bylo zapotřebí hodně generalizovat, ale zároveň nic nevynechat. Naráželi jsme tedy na problém, že ve vrchní části je informací málo, a ve spodní naopak moc. Tady mi hodně pomohl právě Adamos jako HR, který v roli odborného porotce všechno prošel, něco jsme vyházeli, něco přidali, a tak doufám, že mapa byla co nejvíce konzistentní a obsahovala pouze to, co bylo nezbytně nutné.

Podobným způsobem jsme ještě řešili vrstevnice a skály. Bylo nutné zachovat 2m ekvidistanci (vrchní i spodní část zoo je dost plochá), která nám v oblasti lanovky dost znepříjemnila kresbu. Aby bylo možné číst vrstevnice, použili jsme značku ploché šedé skály. Nicméně nastal nový problém, jelikož v některých místech vrstevnice splývaly (to je výhoda černé skály, která všechno skryje). Nakonec jsme tedy zachovali pouze hlavní vrstevnice a na vše upozornili v pokynech. Věřím, že z hlediska čitelnosti se tím mapa hodně zjednodušila.

Postupný vývoj mapování skal v okolí lanovky

Pak už nastal jenom “Den D”, kdy jsem se schoval do tepla k vyčítání a nenápadně sledoval, jak jsou lidi spokojení. A snad i byli.

Dočetl jsi až sem? Dej nám vědět, jak si ti článek líbil, co tě překvapilo a co máme zlepšit pro příště!